„Marek Štryncl se chopil smyčce, jímž ve „švech“ skladby neváhal mávnout k zajištění rytmické shody celého souboru.“

„Snadno si představím popularitu kusu u laické veřejnosti, kohokoli s jen malým skladatelským vhledem však takováto hudba nezasytí.“

„Když se prý hobojisté podívají do not, obvykle řeknou: „Ne, to není pro hoboj.“ A tak se stalo, že part musel být upraven, aby bylo možné toto Concerto zahrát.“

Soubor Musica Florea 3. května 2023 v Pálffy paláci, tedy v prostorách Pražské konzervatoře, představil program dvou Italů, skladatelů vrcholného baroka, jmenovců – Carla Tessariniho a Carla Zuccariho. A právě k výběru repertoáru lze mít výhrady. V sólových rolích se představily Magdalena Malá (housle) a Tereza Samsonová (hoboj). Večerem pomocí decentní a jako vždy milé moderace provedl umělecký vedoucí Marek Štryncl.

Moravská extravagance, název záhadný jen z prvního poslechu; ve skutečnosti vysvětlitelný velmi snadno. Páteř (i většinu) koncertu tvořila díla ze sbírky Stravaganza Carla Tessariniho, italského skladatele. Dnes víme, že Tessarini mezi lety 1733 a 1738 pobýval na Moravě, tisk této sbírky proběhl v Brně. Druhého z autorů našeho koncertu zas v roce 1725 nacházíme v piaristickém semináři v Kroměříži. Oba skladatelé jsou tedy spjati s Moravou a název Tessariniho sbírky v překladu zní „Extravagance“ – název koncertu je vysvětlen.

Na úvod zazněla Ouvertur Carla Tessariniho. Marek Štryncl se chopil smyčce, jímž ve „švech“ skladby neváhal mávnout k zajištění rytmické shody celého souboru. Snad se nikdo nebude zlobit, když řeknu, že koncert měl celkově vivaldiovský nádech – přehledná harmonie, důraz na melodickou stránku, obecně jednoduchá sazba, hudba celkově jaksi vylehčená – mollovým pasážím měl člověk problém věřit jejich proklamovaný žal. Podobně jako vše následující lze i první skladbu charakterizovat slovem pohodová. Poslední věta zaujala přenášením důrazů a celkově rytmickou diferencovaností.

Soubor naladil, jako následně před každým dalším hraným dílem, a spustil druhé číslo, Concerto ex Es Carla Zuccariho, kdy v roli sólistky vystoupila Magdalena Malá (čímž se objasnilo, proč svým jedovatě zeleným úborem vystoupila z řady obvyklé černé). Výkon předvedla sympatický, soustředěný, muzikální, avšak jí ani souboru se nepodařilo zakrýt úroveň díla, přirozeně stojícího (a padajícího) na sólovém partu. Zuccari byl ve své době váženým houslovým virtuosem, to však nezaručuje kvalitu jeho skladeb; naopak jsem nižší kvalitu vcelku čekal – harmonicky triviální dílko (zdrobňuji záměrně, protože vážně se brát úplně nedá), které se hledá co do metriky. Harmonie při své jednoduchosti zároveň nikam nesměřuje; chybí jí vývoj. Pocit dětské hudby či tafelmusik. Snadno si představím popularitu kusu u laické veřejnosti, kohokoli s jen malým skladatelským vhledem však takováto hudba nezasytí. Oceňme však Musiku Floreu za didaktický rozměr a možnost slyšet zase něco nového.

U třetí skladby večera – Tessariniho Partity – jsem si pomyslel, zda už se dostaví kontrapunkt a polyfonie. Neodstavily se ani nikdy poté. I tak jsem byl rád za návrat invence. Hudba je to dnešnímu uchu stále jednoduchá, její prostota však hráčům poskytuje možnost vyžití – dokud tempo není závratné (i to nastávalo), mají možnost si věc vychutnat, prožít a vyklenout. Přirozeně se tak děje, že dílo dýchá a žije. Jediné výhrady ke komornímu tělesu jsem si však všiml právě v tomto bodě, kdy ve dvou větách za sebou tempo „škublo“ dopředu. Najednou všichni skorově a dosti patrně zrychlili a zjevně nešlo o záměr. Paradoxně se tak stalo v rychlejších větách (presto gigga, allegro gavotta).

Při koncertech uskupení Musica Florea vždy „visí ve vzduchu“, kdy už umělecký vedoucí začne něco povídat. A před čtvrtým kusem večera se to konečně stalo. Svým typicky srdečným a usměvavým způsobem přiblížil, že Tessarini kus zamýšlel jako sólový výstup pro housle nebo hoboj. Když se prý hobojisté podívají do not, obvykle řeknou: „Ne, to není pro hoboj.“ A tak se stalo, že part musel být upraven, aby bylo možné toto Concerto zahrát.

Do určité malé míry bylo patrné, že obtížnost partu je na hraně, avšak Tereza Samsonová se s ním vypořádala se ctí. Spíše mi vadila její určitá výrazová nezúčastněnost; hrála jako by si uvědomovala obtížnost skladby (co by bylo pochopitelné) a celkově bázlivě. Výsledek byl chladný co do sdělení; hra nějak uzavřená do sebe.

Sinfonii – poslední dílo večera, opět z pera Tessariniho – těleso velmi příjemně dynamicky vystavělo. Skoro překvapilo několikerými subity. Tato kompozice se mi velmi zamlouvala programovým opouštěním 4taktového schématu; pravidelnost půdorysu je často organicky narušena třítaktem. Získáváme tak dojem, že se něco děje a jsme správně drženi v posluchačském napětí.

Koncert potěšil i poučil; Musica Florea nezklamala.

Foto: archiv souboru