„Ve světové premiéře skladby Traumeswirren č. 2 „Aufschwung/Vzlet“ Keprt pokračuje v trendu kratších skladeb, na kterých i tak dokáže předvést svůj velmi vyspělý kompoziční um i vynikající hráčské dovednosti.“

„Druhá Murailova poéma vyznívá skutečně lyricky, evokuje L’isle Joyeuse Clauda Debussyho a Keprt zde předvedl, že kromě vysoce technické hry dokáže do skladeb vnést i velký smysl pro cit, neuvěřitelně jemnou dynamiku, a přesto si zanechává svou precizní tvář.“

„Druhá Skrjabinova etuda působí pochmurněji, specifická gradace a tekutá melancholie skladby evokuje až Erika Satieho.“

Úterní večer 9. května patřil v olomoucké Kapli Božího Těla prvnímu letošnímu koncertu ansámblu Lichtzwang, klavírnímu recitálu Marka Keprta. Program s podtitulem Světelnost a vzlety se kromě skladeb od Muraila, Skrjabina, Obuchova a Schumanna skládal také ze dvou skladeb samotného Keprta, jedné ve světové premiéře.

Koncert zahájil v téměř zaplněné kapli interpret sám krátkým úvodním slovem, ve kterém mimo jiné tento speciální program věnoval nedávno zesnulému prvnímu polistopadovému rektorovi Univerzity Palackého, profesoru Josefu Jařabovi. Prvními skladbami večera byly Keprtovy dřímokřídlá vychýlení světelnosti (2019) a Traumeswirren č. 2 „Aufschwung/Vzlet“ (2023).

Dřímokřídlá vychýlení světelnosti by se dala nejlépe charakterizovat slovy jako vzdušnost, melancholičnost, s lehce východně znějícími rytmy i akordy a těžkopádnou, pochmurnou atmosférou. Sekundové a chromatické postupy zase místy působí až tříštivým dojmem s naléhavou dynamikou, gradující v rozvíjející se harmonii, která je přesto velmi jemná. Již v této úvodní skladbě předvádí Marek Keprt precizní klavíristickou práci a s oběma pedály na zemi demonstruje stoprocentní kontrolu nad nástrojem.

Světová premiéra Traumeswirren č. 2 „Aufschwung/Vzlet“ a zároveň pokračování skladby Traumeswirren je stejně jako její předchůdkyně inspirovaná Skrjabinovým Désir, skladbou velmi krátkého rozsahu. Objevují se v ní poměrně rychlá chromatická legata, běhy, které „čeří“ klaviaturu, a velké skoky jak melodické, tak dynamické. Keprt zde pokračuje v trendu kratších skladeb, na kterých i tak dokáže předvést svůj velmi vyspělý kompoziční um i vynikající hráčské dovednosti.

Podobnou atmosférou navazuje skladba Les Travaux et les Jours, 2. část (2002) francouzského skladatele proslulého spektrální technikou kompozice, Tristana Muraila. Dílo se vyznačuje jemnou prací s dynamikou i tonalitou a převážně orientálně znějícími stupnicemi, které jsou střídány chromatickými či atonálními sekvencemi.

Murailovu skladbu následovala trojice velmi krátkých poém Alexandra Skrjabina: Fantaskní poéma op. 45 č. 2, Poéma op. 32 č. 1 a Vzletná poéma op. 51 č. 3. První „Fantaskní“ začíná velmi zhurta, dynamická část se vlévá do až romanticky znějící pasáže s velmi silným východním nádechem. Druhá vyznívá skutečně lyricky, evokuje L’isle Joyeuse Clauda Debussyho a Keprt zde předvedl, že kromě vysoce technické hry dokáže do skladeb vnést i velký smysl pro cit, neuvěřitelně jemnou dynamiku, a přesto si zanechává svou precizní tvář. „Vzletná“ poéma zase evokuje zlehka poletujícího motýla, který přelétá z květiny na květinu a naplno si užívá všech barev života.

Tři poémy střídají Klavírní kusy ruského modernistického skladatele působícího především ve Francii, Nikolaje Obuchova. Za výchozí bod si ve své tvorbě vzal zejména pozdní hudbu Skrjabina, speciálně v těchto pěti velmi krátkých kusech ovšem lze pozorovat i velký vliv Messiaena. Za zmínku také stojí velké rozpětí prstů, které měl Obuchov dle slov Keprta minimálně stejné jako Rachmaninov, který je tímto faktem proslulý. Druhý z pěti klavírních kusů Výčitky si v tento večer zažil svou českou premiéru, což je pozoruhodné, vzhledem k tomu, že tento soubor děl byl napsán již v roce 1915. Ve třetím kusu Sklíčenost satanova lze pozorovat velmi jemný nástup s tóny pohybujícími se ve střední poloze s občasnými výstřely do poloh vyšších a velmi jemnou dynamikou. Čtvrté Zvony z jinosvětí jsou zase charakterizovány dynamikou na hraně a disharmonickými akordy s občasnými libozvučnými intervaly a trhanou rytmikou. Pátý kus Nicota se zpočátku jemnou hrou přechází v dramatické akordy s velmi širokou harmonií – zde je jasně zřetelné ono široké rozpětí prstů autora.

Fantasie op. 17 (hrána 1. věta) Roberta Schumanna často působí jako až klasicistní dílo, s ovšem mnohem virtuóznější hrou, tonalita se přelévá mezi dur a moll, neobvykle působí i modulace, navíc ve staccato hře. Následuje zvrat, který je skutečně nabitý tóny a velmi náročnou hrou definovanou rychlými běhy a kadencemi, které střídá lyricky podmanivé téma. V závěru se ve skladbě střídají rytmické a melodické gradace s až nepřehlednou harmonií, aby skladba v závěru vyvrcholila opět velmi lyricky, až dojemně.

Finále večera patřilo 3 Etudám (op. 8, č. 2 a 11; op. 42, č. 5) Alexandra Skrjabina. Všechny 3 etudy spojuje silná východní atmosféra, a to jak v tonalitě, tak v těžkopádnosti vývoje rytmiky. V první z nich Keprt předvádí precizní práci s dynamikou i až zběsilou rychlost svých prstů ve složitých arpeggiech. Druhá působí pochmurněji, specifická gradace a tekutá melancholie skladby evokuje až Erika Satieho, jeho klavírní dílo. Třetí etuda je velmi energická, zprvu až chaoticky působící, leč tato nálada se následně láme do romanticky dramatické. Poté opět pekelně graduje, aby se následně uklidnila a velmi dramaticky vyvrcholila naléhavými akordy.

Po dlouhém potlesku, kdy se Marek Keprt několikrát vrátil na pódium, nakonec uznal, že si publikum zaslouží přídavek od Alexandra Skrjabina; jako vyvrcholení recitálu výjimečného hudebníka a skladatele, o kterém se ne nadarmo s lehkou nadsázkou říká, že je druhým příchodem vědomí Skrjabinova. Dnešní večer to jen potvrdil.

Foto: ilustrační – archiv Marka Keprta, Petra Kožušníková