„Inscenace, kterou nyní diváci mohli sledovat v kinech, je zcela novou produkcí MET.“

„V MET debutující holandský režisér Ivo van Hove přistoupil k opeře Don Giovanni celkem tradičně.“

„Part Leporella nečinil Adamu Plachetkovi žádné potíže. Díky kameře, zabírající často detaily obličeje, byla jeho mimika doslova hereckým koncertem.“

Je to neuvěřitelné. Už 581krát byla slavná Mozartova „opera oper“ Don Giovanni uvedena na první světové operní scéně. Zatím poslední reprízu v rámci projektu The MET: Live in HD vysílala Metropolitní opera do kin po celém světě 20. května 2023 a v roli Leporella se představil Adam Plachetka.

Poprvé se zde Don Giovanni hrál 28. listopadu 1883 a prvním představitelem titulní role byl Giuseppe Raschmann. Připomeňme si, že Metropolitní opera byla otevřena 27. října 1883 Gounodovým Faustem a že tedy uvedení Dona Giovanniho následovalo hned měsíc po zahájení provozu tohoto operního domu. Od té doby Don Giovanni nikdy na delší dobu z repertoáru nezmizel a není cílem článku se o inscenační praxi této opery v newyorském stánku rozepisovat. Inscenací byla celá řada a například ta Franca Zeffirelliho z roku 1990 je dostupná i na DVD s Brynem Terfelem, Ferrucciem Furlanettem, Renée Fleming, Solveig Kringelborn a Paulem Grovesem. Dirigentem byl tehdy James Levine, dlouholetý hudební ředitel MET.

Inscenace, kterou nyní diváci mohli sledovat v kinech, je zcela novou produkcí MET. Měla premiéru 5. května t. r. a Peter Mattei s Adamem Plachetkou v ní vytvořili dvojici Dona Giovanniho a Leporella (v těchto rolích vystoupili v MET již v minulém ztvárnění této opery, které se naposledy hrálo 18. dubna 2019). Švédský barytonista Peter Mattei debutoval v MET v roli Hraběte v Mozartově opeře Figarova svatba 24. ledna 2002 a kromě těchto dvou rolí v Mozartových operách zpíval v MET i Marcella v Bohémě, Figara v Lazebníku sevillském, Šiškova v opeře Z mrtvého domu, Jeleckého v Pikové dámě, Amfortase v Parsifalovi, titulní roli v Evženu Oněginovi, Wolframa v Tannhäuserovi a titulní roli v Bergově Vojckovi (obě posledně jmenované jsme mohli vidět v přenosech do kin) i Rodriga v Donu Carlosovi. Náš pěvec Adam Plachetka v MET debutoval jako Masetto v Donu Giovannim 4. února 2015 a v MET vystoupil i jako Leporello, Belcore v Nápoji lásky, Figaro i Hrabě ve Figarově svatbě, Guglielmo v Cosi fan tutte, Garibaldo v Händelově Rodelindě a kapitán Balstrode v Peteru Grimesovi.

V MET debutující holandský režisér Ivo van Hove přistoupil k opeře Don Giovanni celkem tradičně. Scénu i světelný design mu vytvořil Jan Verweybeld, který na jevišti postavil obří domy, vzájemně propojené průchody a schodišti, kde se dalo hrát v mnoha prostorách, čehož van Hove plně využil (žádná proměna scény, např. ve hřbitov, se nekonala). K vedení postav přistoupil realisticky a postavy oblékl do současných kostýmů. Hlavu si vůbec nelámal s převlekem Giovanniho za Leporella a obráceně v druhém dějství, ani s maskováním Anny, Elviry a Ottavia ve finále prvního aktu. Krve teklo hodně – objevila se na kostýmu zabitého Komtura hned na začátku opery, ale i ve druhém dějství, kdy Masetto, poněkud obstarožní snoubenec Zerliny, byl zbit Giovannim (právě v nečitelném převleku za Leporella). V této inscenaci by Masetto musel být úplně hloupý a slepý, aby nepoznal, že ten, kdo ho zbil, není Leporello, ale sám Giovanni (zrovna tak slepá musí být donna Elvira, aby nepoznala, že se jí na začátku druhého dějství nedvoří Giovanni, ale jeho sluha). A při takto realisticky pojaté režii není příliš logické, že kdesi mezi domy, nikoli na hřbitově, se objeví mrtvý Komtur, kterého vidí jen Leporello, a ne již Giovanni. Komtur, resp. jeho zjevení, na jeviště přinese destičku s nápisem, který má být na jeho náhrobku a který pak čte Leporello. Jestliže režie opery byla tedy v mnohém rozporuplná, pěvecké výkony měly ovšem vysokou úroveň (což bývá v MET samozřejmé). Peter Mattei zpíval měkkým barytonem titulní roli, výborně mu vyšla Giovanniho serenáda v 2. dějství. Pro známého sexuálního chlípníka (Leporello ve své árii v 1. dějství vypočítává, kolik žen měl v té které zemi) ovšem patřičné charizma neměl. Part Leporella nečinil Adamu Plachetkovi žádné potíže, bylo poznat, že stejně jako Mattei, má roli dostatečně zažitou. Díky kameře, zabírající často detaily jeho obličeje, byla jeho mimika doslova hereckým koncertem. Naplnil se tak podtitul opery „dramma giocoso“ – tedy opera na vážný námět s mnoha komickými prvky. Dona Ottavia zpíval mužným tenorem Ben Bliss – zpíval obě árie (podobně jako Elvira zpívala i árii „Mi tradi quell´alma ingrata“) – nehrála se tedy ani pražská, ani vídeňská verze opery, ale celkem správně jakýsi průnik obou verzí, aby žádná mistrovská Mozartova árie nebyla obětována. Bliss se nevyhýbal ani verzírování árií, stejně jako ostatní sólisté, a tak v G-dur árii „Dalla sua pace“ zpíval i přidané a. V árii „Il mio tesoro“ bravurně zvládl koloratury. Z dalších mužských rolí zmiňme ještě Masetta Alfreda Walkera, na jehož zpěv si posluchač musel zvyknout, a ne vždy čistě intonujícího Alexandera Tsymbalyuka v roli Komtura. Ze zpěvaček prvenství patřilo italské sopranistce Federice Lombardi v suverénním výkonu v roli donny Anny a půvabné Číňance Ying Fang v roli Zerliny. Anna Maria Martínez v roli donny Elviry zpívala a hrála s maximálním nasazením a přestože se snažila i o pianissima, její hlas působil poněkud unaveně. Novou inscenaci Dona Giovanniho nastudovala francouzská dirigentka (a také vynikající altistka a nedostižná interpretka francouzských písní, např. F. Poulence) Nathalie Stutzmann. Dona Giovanniho, který byl jejím debutem v Metropolitní opeře, dirigovala s vervou a naprostou znalostí díla. Její práce se zpěváky byla slyšet nejen na jejich jednotném přístupu k verzírování árií, ale i v celkovém vypracování rolí včetně recitativů. Orchestr hrál bezchybně (jak je v MET zvykem), sbor zpíval velice koncentrovaně a přesně. Jakkoli jsme si již na přenosy oper z MET zvykli – nezastupitelně obohacují náš operní svět – a na každý čekáme, nikdo nemůže na základě přenosu hodnotit nosnost hlasů jednotlivých sólistů i celkovou dynamiku. Právě pojetí Nathalie Stutzmann, jakkoli strhující, se mi zdálo málo dynamicky diferencované (hned v první části předehry po vzestupu s crescendem v primech a flétnách má následovat subito piano) a celkově poněkud romantizující, což dnešní dirigenti (Jacobs, Harnoncourt, Östman, Kuijken aj.) potírají. Je ovšem pravdou, že velká budova Metropolitní opery se příliš nehodí pro tzv. historicky poučenou interpretaci a tak zde Mozartovy opery (ale i opery barokní), slyšíme v poněkud předimenzovaném zvukovém pojetí, patrně odpovídajícím prostorám divadla. Ostatně interpretačních cest k Mozartovým operám je víc a záleží jen na dirigentovi, kterou se vydá.

Nová inscenace Mozartova Dona Giovanniho byla přijata s velkým nadšením publika v hledišti a patrně bude dlouhou dobou na repertoáru tohoto světového operního divadla.

*******

Foto: MET / Aerofilms