„Její přítomnost na scéně je vše, jen ne odtažitost.“
„Těleso užívající dobové nástroje přidávalo dravý styl rychlých temp, emotivnost temp pomalých a mimořádně velké, až manýristické bohatství dynamiky.“
„Vypálila takovou pěveckou ekvilibristiku, že nebylo pochyb, že jí to bude skvěle zpívat ještě hodně dlouho.“
Italská diva Cecilia Bartoli přijela do Prahy s barokním programem nazvaným Farinelli a jeho současníci. Doprovodil ji barokní orchestr Les Musiciens du Prince - Monaco. Nedělní koncert ve Smetanově síni, prokomponovaný bez pauzy do jednoho pásma, se i s přídavky protáhl skoro na dvě hodiny. Byl postaven na neokázale samozřejmé virtuozitě, ale ještě víc na ztišeném cituplném výrazu. A vygradoval zábavně, protože komediantku v sobě tato pěvkyně prostě nezapře.
„Villazón vystupuje trochu jako klaun, ale ne na úkor zpěvu, který je do krve prožitý a pravdivý.“
„Mladá Američanka má jistou techniku s jasnými výškami, průrazný univerzálně znějící zdravý hlas i dostatek sebevědomí pro uvolněné hraní.“
„Tenorista vemlouvavě stále něco sděluje, ať už chce v té chvíli pohnout, nebo pobavit.“
Agentura Nachtigall Artists přiváží pro své pěvecké koncerty jak hvězdy a stálice, tak nové objevy. Ve středu se v Rudolfinu potkaly oba světy. Mexický tenorista Rolando Villazón, letošní padesátník, vystoupil v Praze už poněkolikáté. Mladá americká sopranistka Emily Pogorelć poprvé. Slavným pěvcem, proslulým také mimořádnými schopnostmi pro navazování kontaktu s publikem, se nenechala zahanbit. Operní a operetní program doprovázený orchestrem PKF-Prague Philharmonia vyvrcholil opravdu dlouhou sérií přídavků a nadšením v auditoriu.
„V písňovém repertoáru má výhodu: nemusí se omezovat, jeho hlas ani v dozrávání není velký a mohutný.“
„Když začaly přídavky, nadšený ohlas se stupňoval. Na řadu přišly nesmírně jemně zazpívané neapolské písně… To se sólista sám doprovázel na kytaru.“
„Na nevelkého a štíhlého pěvce to byl heroický výkon.“
Juan Diego Flórez byl počtvrté v posledních devíti letech v Praze. Hvězdnému peruánskému tenoristovi, nedostižnému v Rossinim a v italském belcantu, je letos osmačtyřicet. Když před časem zpíval Verdiho nebo něco ještě novějšího, bylo znát, že se rozhlíží ven ze svého nejvlastnějšího oboru. Tentokrát už takový pocit nevyvolával. Hlas mu dál dozrává. Prahu při nedělním koncertě obdařil obdivuhodně vyrovnaným a impozantně širokým rozpětím repertoáru od Schubertových písní až po Pucciniho.
„Petr Nekoranec plně potvrzuje, že i ve skromnějším prostředí se může talentované dítě díky velké píli vypracovat až na světová pódia.“
„Krásný hlas Stephena Costella se rozléhal po celém sále, za což ho diváci odměnili hned po první árii velkým potleskem.“
„Dirigent Rastislav Štúr zacházel s tělesem velmi citlivě a i v průběhu árií vedl hráče v takové dynamice, že zpěváci vynikli ve svých nejkrásnějších barvách.“
Jeden nedělní večer, dva tenoři, třetí listopadový den. Tato postupka znamenala pro pražské Rudolfinum velmi zajímavý koncert. Ve své „pražské“ spolupráci se předvedli dva tenoristé – Čech Petr Nekoranec a Stephen Costello z Philadelphie, kteří už v mladém věku stále více září na světové operní scéně. K tomu během koncertu přibylo pokřtění debutového alba Petra Nekorance s názvem French Arias. Večer, který by mohl evokovat i jakýsi souboj dvou profesionálních pěvců (jeden nadhodil poutavou árii, druhý odpověděl ještě lepším kusem a opačně), však prezentoval krásnou spolupráci, kde rivalita neměla šanci.
