„Snažím se detailně promyslet dramaturgii – a přípravu neuspěchat.“
„Pēteris Vasks miluje ticho a napětí v tichu. Pro mne – věčně zrychlenou osobu – největší úkol…“
„My klavíristi, kdybychom hráli jen na klavír, hrajeme v podstatě na bicí nástroj, jak říkával Bartók.“
V pražském koncertním cyklu Hybatelé rezonance vystoupí 3. dubna v Anežském klášteře pianistka Terezie Fialová. Recitál postavila na rozsáhlém cyklu Roční doby současného lotyšského skladatele Pēterise Vaskse, jehož čtyři části kontrastně proloží sonátami Domenica Scarlattiho. Klavíristka, jedna z dcer brněnského skladatele a sbormistra Petra Fialy, je – spolu s houslistou Romanem Patočkou a s violoncellistou Jiřím Bártou, svým životním partnerem – členkou komorního souboru Eben Trio. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz popisuje rozdíly mezi sólovým hraním a spoluprací v komorní hudbě, vzpomíná, co jí do života dalo studium u Ivana Klánského, a přibližuje, co všechno musí obsáhnout hra na klavír, aby nešlo jen o bicí nástroj. Hlavně však popisuje, čím ji oslovila a nadále přitahuje hudba Pēterise Vaskse.
„Regerův hudební styl spojuje zdánlivě nespojitelné vlivy Bacha a Wagnera do originálního hudebního jazyka, který se dívá dopředu, ale je také nerozlučně spjatý s minulostí.“
„Regerův přístup k duchovní hudbě byl zcela jistě ovlivněn tím, jak obdivoval Bacha, který byl luterán. Současně byl ovšem ovlivněn i tím, že sám pocházel z katolické rodiny a považoval se za stoprocentního katolíka.“
„Jeho renesance a znovuobjevení úplně nepřišly – a je otázkou, zda přijdou, jako přišly třeba u Mahlera a pak i u jiných autorů z přelomu století, třeba Alexandera Zemlinského…“
Napsal mnoho skladeb pro sólový nebo čtyřruční klavír, přes třicet orchestrálních děl, desítky písní a duchovních skladeb, klavírní koncert, několik houslových koncertů, baletní suitu, mnoho a mnoho komorní hudby… a bezmála čtyřicet opusů pro varhany. Max Reger, od jehož narození se připomíná 19. března 2023 rovných 150 let, se přitom v povědomí publika postupně stal maximálně tak komponujícím varhaníkem, ale ještě spíše jen pouhým jménem. Zaslouženě? Neprávem? A proč?
„Rejchova skladba měla pod taktovkou Radka Baboráka uměřenost i vzruch, ušlechtilost a vznešenost.“
„Ondřej Brousek napsal vděčnou hudbu, ve které se neustále něco děje a která se opravdu dobře poslouchá.“
„Beethovenův Houslový koncert vyzněl bez pochybností – přesto, že suchá akustika sálu nezaoblila a neskryla nic.“
Cyklus Rok na 4 doby pokračoval v Mladé Boleslavi v pondělí ambiciózním projektem – Beethovenův Houslový koncert tam přednesl Josef Špaček a zazněla také současná kompozice z pera Ondřeje Brouska, ve které byli sólisty Miroslav Sekera a Ivana Dohnalová-Švestková. Dějištěm koncertu se stalo Škoda Muzeum. Byla to další příležitost pro vystoupení orchestru Radka Baboráka, který od loňska aktuálně nese název Ukrajinsko-Česká Sinfonietta.
„Proč se Sergej Prokofjev nechal v roce 1936 přesvědčit k návratu do Sovětského svazu, zůstane asi navždy trochu hádankou.“
„Ve stínu diktatury Josifa Vissarionoviče vytvořili Prokofjev i Šostakovič některá ze svých nejlepších děl.“
„Velká sovětská premiéra baletu Romeo a Julie se o rok později přece jen nakonec uskutečnila – a tu brněnskou, přinejmenším v očích Rusů, dodnes zastiňuje…“
Pátého března roku 2023 uplynulo sedmdesát let od smrti Sergeje Prokofjeva. Jeho život se tehdy paradoxně shodou okolností uzavřel ve stejný den jako život diktátora Stalina, jehož režim mu tak ztrpčil poslední roky. Kult osobnosti a z něho vyplývající státní hysterie pochopitelně znamenaly, že Stalinův konec vše zastínil a že skladatelův odchod neměl šanci vzbudit sebemenší pozornost. Prokofjevova hudba však přečkala i toto poslední ponížení. A po sedmdesáti letech pro ni teď přichází důležitý mezník. Od ledna příštího roku nebudou jeho díla podle autorského zákona už chráněna, dědicům a nakladatelům přestanou plynout peníze. Uvádění Prokofjevovy hudby se zlevní – a určitě se tedy bude víc hrát.
„Slouží ke cti režisérce Kateřině Duškové, že vypráví právě toto a nic dalšího.“
„Paolo Gatto učinil z orchestrálního partu samostatný symfonický plán inscenace, který věci zintenzivňoval a doříkával.“
„Lívia Obručník Vénosová dostatečně vystihla psychologii postavy, i když se nedostala až k úplným krajnostem srdceryvné pravdivosti, a ani v jednom okamžiku nezklamala pěvecky.“
Pucciniho Madama Butterfly je ve světovém repertoáru sedmou nejhranější operou a v časovém rozsahu hlavní role dokonce zřejmě drží primát. Liberecké Divadlo F. X. Šaldy oblíbený a působivý titul nastudovalo právem. Soudě podle páteční premiéry, ztvárnila sopranistka Lívia Obručník Vénosová gejšu Čo-Čo-San jako svou dosud snad nejlepší roli, režisérka Kateřina Dušková našla dobrý klíč k prezentaci dojemného příběhu jako uvěřitelného komorního dramatu a dirigent Paolo Gatto, zásadní aktér projektu, dokázal učinit ze známého díla opravdový hudební zážitek.
„Plynule přišla řada na Te Deum – vznosnou melodickou hudbu, radostnou a slavnostní, zarámovanou údery tympánů a tóny žesťů a naplněnou vroucnými sborovými pasážemi i emotivními sólovými vstupy.“
„Hudba, která v sobě spojuje duchovno i světskou rovinu a je v ní přítomna oslava a vitalita stejně jako lyričnost, ztišení a niternost, je podle Jakuba Hrůši pro inauguraci ideální.“
„Průlomem byl Spirituál kvintet – legendární kapela působící na tuzemské hudební scéně šest desetiletí a znovuzrozená pro jedinečnou příležitost rok a půl poté, co ukončila činnost.“
Slavnostní tečku za programem inaugurace Petra Pavla čtvrtým prezidentem samostatné České republiky vytvořilo Te Deum Antonína Dvořáka. Ve Svatovítské katedrále zaznělo 9. března v podání České filharmonie, Pražského filharmonického sboru, Kateřiny Kněžíkové, Adama Plachetky a Jakuba Hrůši. Koncertně, bez liturgie.
„Všechny tři duchovní kompozice prokázaly, že rozhodnutí oživit je mělo a má opodstatnění.“
„I když opera tento večer nezazněla, dalo se cítit, že Neapol osmnáctého století je bez ní nemyslitelná.“
„Program nenápadně aspirující na skutečnou událost.“
Fialová barva symbolizuje v římskokatolické liturgii pokání a kajícnost, užívá se proto v postní době nebo při mších za zemřelé. A právě takovou barvu měl světelný design úterního koncertu Collegia 1704 v pražském Rudolfinu. Na programu byly duchovní skladby, které tomu odpovídaly. Miserere, Stabat Mater a Requiem ve ztvárnění skladatelů Scarlattiho, Traetty a Duranteho, barokních mistrů patřících k neapolské škole. V tuzemském koncertním životě šlo o nesporně podnětný a objevný umělecký počin.
„Jinak než na nejvyšší kvalitě nemá smysl operu dělat.“
„Jenůfa je mistrovské dílo. Jsem dokonce přesvědčen, že je to dílo, které si musí každý zamilovat.“
„Janáček vytvořil ve svých postavách skutečné lidské bytosti. To nejsou nějaké černobílé figury, špatné a dobré, to jsou prostě živí lidé, kteří na sebe vzájemně reagují.“
Sevillské divadlo Teatro de la Maestranza mělo v únoru na programu Jenůfu – Janáčkovu operu Její pastorkyňa. Koprodukční projekt propojil proslulou inscenaci režiséra Roberta Carsena s dirigentem Willem Humburgem, orchestrem Real Orquesta Sinfónica de Sevilla a mezinárodním pěveckým obsazením. Javier Menéndez, ředitel divadelní scény v šestisettisícové kulturní metropoli španělského jihu, v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje obvyklý repertoár divadla a v zamyšlení nad operami Leoše Janáčka neskrývá přesvědčení o jejich mimořádných hodnotách, ani silné osobní zaujetí. Dá se proto čekat, že by mohly v budoucnu v programu v Seville následovat i některé další tituly.
„Stejně jako Prozatímní divadlo, Sokol nebo Umělecká beseda, také spolek Hlahol vznikl během rozmachu národního života dlouhou dobu utlačované, ale nyní se už definitivně emancipující české společnosti.“
„Spolu s příznivými proměnami v politickém životě premiéra Braniborů v Čechách otevřela Smetanovi cestu k místu kapelníka v Prozatímním divadle. Stal se jím na podzim 1866.“
„Vedle koncertní činnosti Hlahol vypisoval ceny na skladby, aby inspiroval české autory k původní tvorbě, a podporoval vztahy s pěveckými spolky, které vznikaly v Čechách a na Moravě podle jeho vzoru.“
V roce 1863 byl Bedřich Smetana po definitivním návratu ze Švédska již aktivně zapojen v domácím kulturním dění. Připomínáme si to v den jeho narozenin, které za rok, 2. března 2024, budou už dvousté. Právě k tomu datu směřují svou pozornost lidé stojící za projektem Smetana200, otevřeným konceptem akcí všeho druhu, plnícím úlohu iniciátora a koordinátora napříč kulturní sférou. Před sto šedesáti lety se devětatřicetiletý Smetana stal v čerstvě ustavené Umělecké besedě hlavním funkcionářem hudebního odboru, začal vyučovat ve svém Hudebním ústavu, přijal místo sbormistra v pěveckém sboru Hlahol – a dokončil svou první operu.
„Magdalena Kožená umí zvýraznit význam slov, umí jim dát hudební tvar a přesný výraz.“
„V doprovodu písní Simon Rattle působil téměř neviditelně, neznamená to však, že by neměl vše pevně a hlavně podrobně v rukou.“
„Vystupuje s taktovkou jako opravdový velitel, přesto však ani trochu ne jako dirigentský despota. Nevznáší se nad orchestrem, neopájí se, ale je na všechny strany v blízkém kontaktu – a z detailní práce mu zároveň zřetelně vyvstávají proporce a velké plochy díla.“
Sobotní koncert České filharmonie byl výjimečným setkáním s neokázalým pěveckým uměním Magdaleny Kožené a s dirigentským mistrovstvím, jímž obdobně nenápadně vládne Sir Simon Rattle. Schumann a Martinů, oba v programu dvakrát, spolu sice nijak nesouviseli, ale hodnota koncertu spočívala v něčem jiném než ve vycizelované dramaturgické lince. Společným jmenovatelem písní moderního českého klasika a symfonické tvorby německého romantika bylo oživování partitur, interpretace, tvoření znějící hudby, a to způsobem, který se autoritu nemusí snažit dávat najevo – prostě ji má.
„V provizorních podmínkách ghetta byl hybatelem a hlavním protagonistou koncertních uvedení Verdiho díla, ale mimo jiné také nastudování Smetanových oper, dirigent Rafael Schächter.“
„V profesionálním prostředí v Praze Verdiho Requiem zaznělo s pouhým klavírním doprovodem nyní poprvé.“
„Sbor ani sólisté se nemohli opřít o masu či barvy orchestrálního zvuku, vztahovat se k nim a trochu se tam i bezpečně skrýt.“
Těžko si představit spojnici mezi katolickou mší za zemřelé a židovskou komunitou. Terezínské ghetto, kam byly za druhé světové války deportovány desetitisíce Židů, však takovým průsečíkem je. Věznění lidé, umělci i nesčetní amatéři, tam nastudovali a uvedli na podzim roku 1943 a pak ještě od ledna 1944 nejméně tucetkrát Verdiho Requiem. Připomínkou a svého druhu i rekonstrukcí těchto neuvěřitelných počinů byl čtvrteční koncert v rámci pražského festivalu Věčná naděje. Messa da Requiem Giuseppe Verdiho zazněla, tak jako v Terezíně, za pouhého klavírního doprovodu.
„Cádiz, přeplněný lidmi, je v těchto dnech dějištěm karnevalu. Má podobu divadla pod širým nebem a pouličního happeningu.“
„Manuel de Falla prý v dětství a raném mládí tíhl k literatuře. S kamarády proto tvořil ručně psané časopisy. Pak ale pochopil, že jeho cestou je a má být přece jen hudba…“
„Ani v Argentině se nevzdával záměru dokončit oratorium Atlantida, ale cíle nedosáhl. Devět dní před sedmdesátými narozeninami zemřel. Jeho ostatky dorazily lodí do Cádizu 9. ledna 1947.“
Na nejzazším jihu evropského kontinentu je na pobřeží největším a nejstarším městem Cádiz, vzdálený něco přes sto kilometrů od Sevilly a na druhou stranu pouhých osmaosmdesát kilometrů od Afriky. Jižněji, vedle Gibraltaru, leží ve Španělsku už jen městečko Tarifa. Z něho je to na zřetelně viditelný africký kontinent vzdušnou čarou přes mořskou úžinu dokonce pouhých patnáct kilometrů… Cádizu v týdnu kolem Popeleční středy vévodí proslulý karneval, jeden z nejznámějších na světě, plný nejen masek, ale i zpěvu a hudby. Ale ještě něco – v tamní katedrále, na náměstí obleženém v těchto dnech zástupy lidí v nejbizarnějších a nejpestřejších možných kostýmech, je pohřben Manuel de Falla, skladatel, který v první polovině dvacátého století přispěl do svébytné národní španělské klasické hudby zásadním způsobem: umělecky zdařilým integrováním andaluského folkloru a cikánských hudebních idiomů.
„Okamžik, ve kterém se potkává umění a bohoslužba.“
„Lukáš Vasilek, připravený, napjatý, soustředěný, přesný a nekompromisně autoritativní, provedl obrovský interpretační aparát celou partiturou s rozmyslem, bezpečně a vědoucně.“
„O to silněji vyvstal apel, který Britten do svého monumentálního War Requiem vtělil a který tak přesně rezonuje i s naší současností.“
Pražský filharmonický sbor podpořil názvem svého únorového koncertu touhu civilizovaného demokratického světa, aby se už konečně stala minulostí agrese rozpoutaná před rokem barbarským ruským putinovským režimem. Koncert za konec války na Ukrajině… I kdyby ale nebylo této okolnosti, která probouzí pochopitelné emoce, i kdyby nebylo aktuálního politického kontextu, bylo by i tak vzácné uvedení Brittenova Válečného rekviem samo o sobě velkou událostí. Ryze uměleckou. Protiválečné pacifistické dílo je velkolepou, mimořádně působivou duchovní a hudební freskou a dirigentu Lukáši Vasilkovi se podařilo se spojenými orchestry, sbory a sólisty dát jí dokonale plastický tvar a ohromující obsah.
„Nebyl to Janáček úsečný, ale vyzpívaný, často spíše lyričtější, ale na klíčových místech přesto mimořádně dramatický, ve vzácné jednotě hudby a režie. Bez násilné aktualizace, bez schválností.“
„Pro Kostelničku je Ángeles Blancas ideální představitelkou. Ze scény „Co chvíla“ učinila společně s režisérem a dirigentem klíčový okamžik opery.“
„Málokterý režisér se odváží v závěru popustit uzdy a sáhnout po jednoznačně pozitivním řešení. Carsen ano.“
Poprvé a hned v nejlepší možné podobě. Tak se jeví Janáčkova Jenůfa, jak ji pro tři únorová uvedení jako koprodukční projekt nastudovalo sevillské divadlo Teatro de la Maestranza. Jde totiž o inscenaci režiséra Roberta Carsena, jehož jméno samo o sobě napovídá předem hodně, téměř vše. A pokud se tato opera ve čtvrtém největším španělském městě ještě nikdy nedávala, pak právě tato podoba, do detailů propracovaná a realisticky zahraná, byla šťastnou volbou. Při čtvrteční premiéře zarezonovala přesně, emotivně a uvěřitelně, zcela spolehlivě.
Režisérem televizního záznamu scénické podoby Händelova Mesiáše, jak ji v létě bude druhým rokem hrát před českokrumlovským Otáčivým hledištěm operní soubor Jihočeského divadla z Českých Budějovic, má být Ondřej Havelka. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje nad dvěma tvůrčími příležitostmi, které ho v příštích měsících čekají. V Národním divadle Brno bude mít počátkem dubna premiéru jeho inscenace Verdiho komické opery Falstaff, kterou připraví společně s dirigentem Ondrejem Olosem. A inscenaci Händelova oratoria Mesiáš, kterou loni režijně připravil Tomáš Ondřej Pilař, natočí pak s televizním štábem v Českém Krumlově v srpnu. Ani jeden z obou úkolů nebude podle něj snadný.
„Roman Válek prezentoval dvouhodinové dílo jako poutavé, životné, při detailnějším pohledu hudebně proměnlivé, jako hudbu, která ani chvíli nenudí.“
„Posluchačským potěšením byla zvýrazněná metrorytmická odlišnost jednotlivých čísel, zapamatovatelné motivky, proměnlivá instrumentace… a samozřejmě pěvecká ekvilibristika.“
„Skutečným objevem byli pro pražské posluchače dva skvělí zahraniční kontratenoristé – Chorvat Franco Klisovic a rumunsko-německý pěvec Valer Sabadus.“
Eliso milovaná od lidí i od bohů… Přesně taková je pointa dvouhodinové oslavné serenaty Harmonie planet, kterou napsal Antonio Caldara v roce 1723 k poctě císařovny Alžběty. Zazněla tehdy ve Znojmě. Po třech staletích se nyní v novodobé tuzemské premiéře uskutečnilo její koncertní provedení – hned druhý den po brněnském – ve středu i v Praze. A na Hudebním festivalu Znojmo uvedou v červenci stejní interpreti dílo dokonce scénicky. Hudebně to rozhodně stojí za to. Roman Válek s Czech Ensemble Baroque a sedmi skvělými sólisty předestřel skladbu ve Španělském sále Pražského hradu jako pozitivní a neproblémovou italskou hudbu nabitou svěží energií.
Pražský filharmonický sbor s Dětským pěveckým sborem Radost Praha a sólisty, s orchestrem PKF-Prague Philharmonia a členy Kyjevského symfonického orchestru a České filharmonie uvede 21. února v Rudolfinu Válečné rekviem Benjamina Brittena, a to jako vzkaz k ukončení války na Ukrajině. Sbormistr Lukáš Vasilek v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje uvedení ikonického hudebního díla dvacátého století v kontextu sezóny sboru. Vrací se k Vánočnímu koncertu, hovoří o výjimečnosti Brittenova protiválečného díla a nakonec připomíná, že v červnu těleso vystoupí na open air koncertě s méně obvyklým programem ze spirituálů.
„Když pařížský kritik Henri Collet napsal v roce 1920 článek Pět Rusů, šest Francouzů a pan Satie, měl na mysli kučkisty…“
„Není v tom však třeba hledat nedostatek akademického hudebního a kompozičního školení, ani mýtus o daru jednoduchosti a snadnosti tvoření.“
„Výsledkem tříleté tvůrčí práce je díky vzácné jednotě námětu a hudby jedna z nejkrásnějších a nejsilnějších oper, které ve dvacátém století vznikly.“
Předposlední lednový den roku 1963, před šedesáti lety, se uzavřel život skladatele, jehož tvorba dost přesně odpovídá našim představám o meziválečné francouzské kultuře. Francis Poulenc psal hudbu elegantní a melodickou, neoklasickou, do určité míry avantgardní, ale ne příliš provokativní, v poválečných letech pak už v očích tehdejší avantgardy hudbu obracející se spíše k minulosti. Sedmého dne stejného měsíce, kdy zemřel, oslavil čtyřiašedesáté narozeniny.
„Moudrý a úspěšný kompromis mezi historizující hudební podobou barokního divadelního kusu a volným, zcela moderním uchopením jeho děje.“
„Nevyvolává ani nejmenší pocity zdlouhavosti.“
„I ve Francii se potvrdilo, že jde o špičkovou operní produkci evropských parametrů.“
Národní divadlo Brno vrací čtyřikrát do hracího plánu Händelovu operu Alcina, která se stala podle hodnocení Divadelních novin inscenací roku 2022. Jejím režisérem je Jiří Heřman. Soubor Janáčkovy opery s hostujícím barokním orchestrem Collegium 1704 a dirigentem Václavem Luksem hraje dílo v mezinárodním pěveckém obsazení 17. a 19. února a 1. a 26. března. Diskuse s tvůrci se koná po představení 19. února.
„Balada blanická je hudba v idiomech, rozvrhu, průběhu a instrumentaci podobná jiným Janáčkovým partiturám, ale přece jen o stupeň méně výrazná.“
„Přesto, že základním znakem celého provedení byla pečlivá artikulace, muzikalita, ušlechtilost, nelze se zbavit dojmu, že Dvořák napsal díla, která jsou silnější.“
„Miloš Orson Štědroň napsal postmoderně rozvolněnou, přesto v některých parametrech pevně sevřenou skladbu, muzikální, poutavou, posluchačsky uchopitelnou, zábavnou.“
Česká filharmonie vsadila na odvážnou kartu. Pro abonentní koncerty tento týden zvolila premiéru současné novinky v kombinaci se dvěma málokdy hranými díly dvou českých klasiků. Miloš Orson Štědroň, Leoš Janáček i Antonín Dvořák nicméně pod dirigentským vedením Tomáše Netopila u publika v pražském Rudolfinu ve čtvrtek nakonec plně obstáli.
