Petr Veber

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

5

„Šostakovičovo dílo zcela nevšedně začíná nebesky krásným, hluboce opravdovým, nekonečně dlouhým, klidným a posmutnělým nokturnem.“

„Sergej Chačatrjan, vše jen ne povrchní, byl objevem pana šéfdirigenta. Vybral skvěle!“

„Symfonie vyzněla elegantně, hravě, nesmírně muzikálně, ano – překvapivě; to vše ale v hranicích uměřenosti.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu otevřel koncertní sezonu zajímavým, ambiciózním a zdařilým způsobem. Páteční mimořádný koncert nasadil laťku hodně vysoko díky Sergeji Chačatrjanovi a jeho dech beroucí interpretaci Šostakovičova 1. houslového koncertu a pak i prostřednictvím neortodoxního výkladu Dvořákovy Osmé symfonie šéfdirigentem Alexandrem Liebreichem.

 
40

„Martinů? Promyšlené a naprosto zvládnuté nastudování, špičkový výkon.“

„Sukův pochod zahraný velmi dobře, i s bezchybnými fanfárami trubek v úvodu.“

„Václav Petr zahrál Koncert h moll opatrněji, krásně spolehlivě, zpěvně, bez přehánění temp.“

Olomoucká Reduta je z hlediska symfonického provozu sálem nevelkým, hodně útulným. Na koncertním zvuku Moravské filharmonie se to podepisuje značně, nikoli úplně ku prospěchu věci. Dojem ze čtvrtečního inauguračního koncertu nového šéfdirigenta Jakuba Kleckera zůstává přesto mimořádně příznivý. Zejména díky způsobu, jakým společně prezentovali Čtvrtou symfonii Bohuslava Martinů.

 
0

„Snažím si představit, jak by asi Bach hrál své skladby na moderní klavír.“

„Celý program mého recitálu je koncipován jako kontrast světla a temnoty v dílech tří mistrů.“

„Asi půl roku půstu od Chopinovy hudby šlo vydržet, pak jsem to vzdal.“

V kalendáři Marka Kozáka figurují v nadcházejících měsících klavírní i varhanní recitály, protože paralelně udržuje v běhu dráhu hráče na oba nástroje. Cestuje do Olomouce a do Zlína, vrací se na rodné Ostravsko, ale letí také do Alžíru. Úplně nejdřív ho však v pondělí čeká sólové vystoupení v Anežském klášteře v Praze, kterým začíná další sezona tamního cyklu recitálů „Hybatelé rezonance“ pořádaných pod hlavičkou výrobce klavírů C. Bechstein. Marek Kozák koncipoval program koncertu jako hold Johannu Sebastianu Bachovi a k tomu i jeho pozdějším obdivovatelům z řad komponujících interpretů – Ferrucciu Busonimu a Sergeji Rachmaninovovi. Na Francouzkou suitu tak navazují dvě odlišné transkripce Bachových houslových skladeb, v druhé polovině představí pak sólista oba autory přepisů Bachovy hudby prostřednictvím jejich vlastních skladeb. V rozhovoru pro KlasikuPlus se Marek Kozák mimo jiné dotýká způsobů interpretace staré hudby, pojmu česká klavírní škola i svého vztahu k Chopinově hudbě a k tvorbě Johanna Sebastiana Bacha.

 
0

„Kuriózní neuvěřitelný příběh třísetleté ženy proměňuje režisér v závěru v její emotivní veřejnou zpověď, odehrávající se v přímém přenosu.“

„Poselství zůstává: je to na světě dobře vymyšleno, když člověk není nesmrtelný.“

„Jakub Hrůša od prvních rázných taktů předehry po poslední úsečné údery drží Janáčkovu partituru pevnou rukou a dostává z ní, co potřebuje.“

Janáčkova a Čapkova Věc Makropulos je dynamickým a strhujícím hudebním divadlem, promlouvajícím mimořádně intenzivně do života každého z nás. Operní divadlo v Curychu ji od neděle hraje v režii Dmitrije Čerňakova jako krutě pravdivý a žhavě současný apel: važme si každého okamžiku, zvažujme, co děláme, protože naše přebývání na Zemi je konečné. Po hudební stránce stojí za inscenací Jakub Hrůša. Drží pevně v rukou otěže a iniciuje přesně zacílený výraz a zkratkovitou naléhavost, aby hudba nesla slova a věty a doříkávala jejich význam.

 
0

„Za Janáčka se v cizině biji všemi dostupnými uměleckými i lidskými prostředky.“

„vzhledem k mému vytížení v roli symfonického dirigenta se opera daří jen příležitostně, párkrát do roka, jako svátek.“

„Makropulos je Janáčkova nejtěžší operní partitura.“

Curyšská opera v sobotu nabídla publiku mimořádný program k zahájení sezóny – Den otevřených dveří s možností nahlédnout do zákulisí, zúčastnit se kostýmové zkoušky na Verdiho Nabucca, sledovat vystoupení baletu nebo zhlédnout na studiové scéně úspěšnou inscenaci dětské opery Konrad oder Das Kind aus der Konservenbüchse. Hned dnes večer už má ale na programu premiéru nové inscenace. Tou je Janáčkova Věc Makropulos – opera o smrti a nesmrtelnosti napsaná ve dvacátých letech podle hry Karla Čapka. Hlavní roli Emilie Marty zpívá německá dramatická sopranistka Evelyn Herlitzius. Za nastudováním stojí režisér Dmitrij Čerňakov - a jako jediný Čech v týmu Jakub Hrůša. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus dirigent vypočítává svá setkání s Janáčkovou hudbou a zamýšlí se nad rozdíly mezi jeho jednotlivými operami.

 
013

„Titulní postava se stala v prvním obsazení velkou a využitou příležitostí pro tenoristu Luciana Mastra.“

„Hoffmannovy povídky jsou operou zalidněnou, duchaplnou, fantaskní, dekadentní, absurdní, trochu strašidelnou, prostě zvláštní…“

„Inscenace končí sborovou scénou, pozitivně vyznívající apoteózou, která se většinou škrtá, nezařazuje.“

Národní divadlo Brno vstoupilo do sezóny premiérou Offenbachovy opery Hoffmannovy povídky. Poprvé se souborem Janáčkovy opery pracoval režijní tandem SKUTR. Fantaskní příběh interpretovali pánové Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský ve zvláštní surrealistické poetice, ale se značnou dávkou kaleidoskopičnosti, poněkud neurčitě a téměř celý večer bez většího poselství. Hlubší smysl mu dali až v úplném závěru.

 
5

„Učinil tak zručně, nebyl už úplný začátečník, ale v nezralosti také jasně nekriticky.“

„Nejen Dvořák, ale ani dirigent Tomáš Brauner nešetřil dynamikou.“

„Prostřední dějství, s úlohou lyrického zastavení, vykázalo už nejeden hudební moment prozrazující budoucí Dvořákovo směřování.“

Koncertní uvedení neznámé a nehrané rané opery je přesně jednou z věcí, která dokáže přidat hudebnímu festivalu na váze, jedinečnosti, přitažlivosti a historickém významu. Král a uhlíř ve čtvrtek večer v Rudolfinu na Dvořákově Praze byl sice velkou, opravdu velkou porcí not a zvuku, ale stálo za to ji vydržet. Nejen pro intelektuální poznání, ale určitě i pro potěšení. Mladý autor řídký příběh zhudebněním několikanásobně předimenzoval, ale zejména druhé dějství se zároveň ukázalo být hudbou, kterou by si člověk rád znovu poslechl.

 
15

„Pokud to myslíte s uměním vážně, tak je občas potřeba samota, osamělost…“

„Nejde o to, že jsem snad lepší než oni. To ne. Jen mám prostě větší zkušenosti…“

„Subtilnost je pro vás hodně důležité slovo? Ano. Symbióza mezi slovem a tóny.“

Švýcarský pianista Gérard Wyss je specialistou klavírní spolupráce v komorní hudbě, zejména při interpretaci koncertních písní. Když byl minule v Česku, byl opakovaným důvodem Martinů, jehož sonáty předtím natočili s violoncellistou Petrem Nouzovským. Nyní se vedle sopranistky Martiny Jankové a klavíristy Iva Kahánka jako lektor podílel na výuce při Interpretačních kurzech na zámku v Litni, v někdejším sídle pěvkyně Jarmily Novotné. Festival Jarmily Novotné uspořádal v té souvislosti dva koncerty. V Litni ve čtvrtek zpívala písně Martina Janková. A Ivo Kahánek a Gérard Wyss dnes večer dostali ještě za úkol podpořit čerstvé absolventy kurzů při závěrečném koncertu v Sukově síni v pražském Rudolfinu. Gérard Wyss proto odpovídal především na otázky týkající se vyučování.

 
středa, 18 září 2019 18:39

Pianissimo pro šest hlasů

5

„Soubor King´s Singers zpívá nesmírně kultivovaně.“

„To vše v dynamice, která nevzbuzuje stín pochybnosti či nedostatečnosti. Přesto, že se setrvale pohybuje jen mezi pianem a pianissimem.“

„Severáček se k mužskému sextetu přidal velmi jemně a přesně a své samostatné číslo zazpíval opravdu čistě a radostně.“

The King´s Singers byli při zahajovacím večeru festivalu Lípa Musica na Koncertě pro Liberecký kraj naprostým zjevením. V klášterním kostele v Hejnicích pod Jizerskými horami nejdřív přimrazili posluchače k lavicím tak, že jim dali zapomenout na nepohodlnost sezení. A v závěru je z lavic všechny zvedli. Jestli přítomný katolický hodnostář skutečně, jak v úvodu řekl, neviděl tento chrám ještě nikdy tak zaplněný, tak v něm tím spíš určitě ještě také nikdy neslyšel – a hned tak zase neuslyší - tak bouřlivý potlesk a volání.

 
8

„Opera North se do permanentní veřejné debaty o migraci zapojila inscenací, která se snaží otevřít lidem oči.“

„Zatímco vnitřní dramaturgie opery umožňuje realistické výjevy, režie naopak mnohdy uhýbá k nápovědám.“

„Manolios je operní úloha pro téměř hrdinný tenor. Opera North našla ideálního představitele.“

Opera North v Leedsu na severovýchodě Anglie nastudovala Řecké pašije Bohuslava Martinů. Rozhodně ne jako jakýsi hudební objev, ale naprosto naplno jako dílo, které hovoří k dnešku, jako až překvapivě sdělné hudební divadlo s nadčasovým poselstvím. Soubor připravil první verzi opery, takzvanou londýnskou, která měla v podobě rekonstruované a plně rehabilitované Alešem Březinou opožděnou premiéru v Rakousku v roce 1999. Dnes může být a je s naprostou samozřejmostí stejně hodnotnou součástí světového repertoáru jako verze druhá, takzvaná curyšská, hraná od počátku 60. let. I když jde o dvě poměrně odlišná zpracování stejné předlohy, obě poskytují inscenátorům jedno výrazné, silné a stále aktuální téma – migraci.