„…pro každou skladbu našel Petr Altrichter jejího specifického ducha a atmosféru.“

„Celkem třiadvacet filharmoniků našlo čas a energii na konci náročné sezóny a významně se promísili s šedesáti žáky základních uměleckých škol…“

„Žádné fráze o mladých nadějích, ale velká práce na tom, aby se mladší i starší dokázali potkat způsobem, který má smysl a společnou duši.“

Na první pohled to byl odpolední koncert s odlehčeným programem. Pro mnohé za ním ale stál rok práce korunovaný dvěma týdny intenzivního zkoušení. Petr Altrichter dirigoval v neděli v Rudolfinu společný koncert žáků ZUŠ a členů České filharmonie, atmosféra byla soustředěně napjatá i nezvykle vřelá a srdečná. Program, který by starým profesionálům připomínal lázeňskou kolonádu, byl podán s láskou a opravdovostí – na tohle se vyplatí chodit do Rudolfina.

Popisovat pozadí koncertu, který se konal v neděli 22. června ve Dvořákově síni, by bylo na dlouhou reportáž, své by mohli říci hudebníci, organizátoři i publikum. A při koncertu vlastně všichni z nich dostali slovo. Na provedení je potřeba ocenit, že pro každou skladbu našel Petr Altrichter jejího specifického ducha a atmosféru. Nejzávažnější kus, Mendelssohnovy Hebridy, přišel jako první a bylo zajímavé, s jakou tajemnou jímavostí provedl ztišené části, po kterých přichází klarinetové sólo. O to se postaral Jan Mach z České filharmonie, ale tajuplného ducha provedení udržel celý orchestr. 

Následoval Sibeliův Valse triste s precizním začátkem v tanečním rytmu a zasněně nostalgickou melodií. Když ovšem přišla plesová scéna z Čajkovského Spící krasavice, byla nálada najednou prosvětlená, elegantní a výpravně slavnostní. Griegův Norský tanec byl oproti tomu mnohem komornější, trochu připomínal skřítky a romantickou zápletku. Janáčkův Čeladenský byl odlehčeně folklórní a přitom temperamentní. Slovanský tanec č. 8 g moll byl hrán dobře v pomalejším tempu, dirigent upozornil na střídání rytmů, které pak vzorově ukázal. A závěrečným číslem byla Polka z Prodané nevěsty, která zněla měkce a v podstatě slavnostně. Bylo krásné zažít, jak každá z těchto „snadných“ skladeb dostala svou osobitou tvář, přesně ve stylu autora a žánru.  

Dirigentská gesta Petra Altrichtra jsou nápadná a osobitá, ale tady jimi dokázal jedinečně komunikovat s mladými hráči. K mladému orchestru patřila jistá křehkost, ale s lehkostí se přenesl přes všechna náročnější místa. Za povšimnutí stálo například to, že celou hornovou skupinu tvořily dívky a vedla je nejmladší členka této skupiny v České filharmonii. Prostor pro začínající hudebníky si ale našla i Jana Brožková, Dominik Trávníček, Roman Novotný nebo Jiří Zelba, a také Magdalena Mašlaňová v roli koncertního mistra. Celkem třiadvacet filharmoniků našlo čas a energii na konci náročné sezóny a významně se promísili s šedesáti žáky základních uměleckých škol… 

Připomeňme, že první ročník tohoto projektu dirigoval v roce 2015 Ladislav Cígler a Jiří Bělohlávek, který stihl vést ještě dva následující ročníky. Mnoho práce s orchestrem odvedl v minulých letech Marek Šedivý nebo Robert Kružík a roli hlavního gurua převzal po Bělohlávkovi Altrichter. V pečlivě připraveném tištěném programu bylo kromě dirigentského medailonu pár vět (a jeho postřehů) ke každé skladbě, něco ze zázemí projektu a také z ohlasů mladých hráčů. Za všechny jeden z ohlasů na „šéfdirigenta“: „Kdyby nebyl dirigentem, byl by básníkem. Pan Altrichter umí o hudbě vyprávět tak nádherně, cítí každou notu i každou pomlku. Ví, jak chce, aby naše hudba zněla, a dosahuje toho takovým způsobem, že často ani nevím, že jsem změnil výraz nebo nadlehčil smyčec. Hudba je řeka a on na ní dělá peřeje. Řeka je možná nebezpečná, ale teprve v peřejích se ukáže pravá síla vody.“ Tak nevím, jestli si hráči našich profesionálních orchestrů takhle povídají o dirigentech.

Petr Altrichter je krom toho moderátorský talent a všechny si získal po dvou větách. Ke každé skladbě měl několik osobitých postřehů, které něčím nalákaly. A pak tu byly ještě dva další vstupy vedoucího Edukačního oddělení České filharmonie Petra Kadlece, který je též známým hudebním publicistou a autorem studentských koncertů. V roli moderátora přesně trefil polohu mezi přátelskou vlídností a profesionalitou, při které nesmí na nic a na nikoho zapomenout. V prvním vstupu přivítal a představil vzácně mimopražské publikum, žáci ZUŠ byli tentokrát z kraje Vysočina, kraje jihomoravského, pardubického a libereckého. Oslovil tři členy orchestru, kteří před deseti lety byli členy orchestru ZUŠ a dnes jsou členy České filharmonie, pozval krátce na pódium hlavního spoluorganizátora, ředitele Asociace ZUŠ Tomáš Kolafa – a ani ten nemluvil dlouho a zbytečně oficiálně, zato předal bonboniéru nejmladší účastnici v orchestru, které bylo jedenáct let. Ke všem poděkováním, která zazněla, se musíme připojit.

Když se na pódiu sejde mnoho mladých lidí, v publiku jsou rodiče a učitelé a celé je to v Rudolfinu, je to záruka hezké atmosféry. Tady ale zdaleka nešlo jen o „mládí a nadšení“ – byl v tom i kus pravé umělecké vážnosti a prvního setkání s ní. Žádné fráze o mladých nadějích, ale velká práce na tom, aby se mladší i starší dokázali potkat způsobem, který má smysl a společnou duši. Konkrétní svědectví začínajících hudebníků, která nabídl tištěný program, ovšem působí opravdu dojemně – ale už nechci citovat, to musíte zažít.

Foto: Petra Hajská / Česká filharmonie