„Známá jména někdy nejsou zárukou skvělého koncertu.“

„Sharon Kam předvedla mistrovské ovládnutí klarinetové techniky.“

 „Zahrát mistrovsky průzračný klasicismus, zvlášť Mozarta, není vůbec žádná legrace.“

Není vždy zlato, co se třpytí, a tak někdy ani známá jména nejsou zárukou skvělého koncertu. S podobným pocitem asi odcházela řada lidí ze včerejšího zahajovacího večera komorní řady festivalu Dvořákova Praha. Program byl hodnotný a pestrý, ale zejména jeho první část se interpretačně až tak nepovedla.

Wolfgang Amadeus Mozart, Max Reger a po přestávce Johannes Brahms, to byli autoři, které zvolila kurátorka komorní řady, izraelská klarinetistka Sharon Kam, pro úvodní večer. Sama vystupuje na čtyřech z celkových pěti koncertů a ke spolupráci přizvala své nejbližší hudební přátele. Včera to byli nizozemská houslistka Isabelle van Keulen, jedna z nejvýznamnějších německých houslistek současnosti Ulrike-Anima Mathé, německý violista Volker Jacobsen a jejich německý krajan, violoncellista Gustav Rivinius. V jejich podání zazněly tři velké klarinetové kvintety, všechno mistrovská, vrcholná a pozdní díla, která je velmi vzácné slyšet pohromadě během jednoho večera, jak kvůli jejich náročnosti, tak i kvůli celkové délce. V této sestavě přitom nezazněla poprvé, společně je provedli už mnohokrát a dokonce i nahráli.

Vrcholem včera byla bezesporu druhá polovina koncertu, ve které zaznělo dílo, které málem vůbec nevzniklo. Psal se rok 1890, tehdy sedmapadesátiletý Johannes Brahms pobýval ve svém oblíbeném letovisku Bad Ischl, a i když byl na vrcholu svých tvůrčích sil, rozhodl se přestat psát. Naštěstí si to ale rozmyslel a hned o rok později napsal Klarinetový kvintet h moll, jedno z jeho nejvyzrálejších komorních děl. Věnoval ho Richardu Mühlfeldovi, klarinetistovi Meiningenské dvorní kapely, kterého obdivoval a který také s věhlasným Joachimovým kvartetem skladbu uvedl do života. Dramaturgicky výborně zapadla i do včerejšího koncertu, má podzimní náladu, je velmi kompaktní s nepřerušovanou intenzitou a citovostí, ideální pro završení monotématického programu. Sharon Kam v ní předvedla mistrovské ovládnutí klarinetové techniky, konzistentní a temnější sametové tóny, které v dlouhých pasážích zahraných na jeden dech plynuly neokázale, s lehkostí, přitom vášnivě a naléhavě, spíš v tlumenějších polohách… zkrátka prvky, které už jednotlivě, natož pak v součtu patří mezi nejtěžší prvky hry na tento nástroj. Problém ale už od počátku panoval ve smyčcích, v souhře, v doladění a zejména v prvních houslích. V publiku dokonce zazněl o přestávce komentář: „Docela pěkný koncert, až na to kvarteto.“ Pravdou je, že Brahmsův kvintet z toho vyšel ještě nejlépe a intonačních záležitostí i nepřesných nástupů v něm bylo nejméně. Možná kdyby zazněl samostatně a divák si nenesl pocit z předchozích skladeb, dojem by byl ještě lepší. Vytržené z kontextu to byla skvěle provedená skladba zejména díky hlavní protagonistce.

Zmíněné interpretační problémy zasáhly i v pořadí druhý Klarinetový kvintet A dur, poslední dílo Maxe Regera před jeho náhlým úmrtím v roce 1916, i když ho nepoznamenaly tak fatálně jako úvodního Mozarta. Přispěla k tomu jistě i hudba sama. Reger se inspiroval Brahmsem, kterého silně obdivoval. A tak i v jeho kvintetu cítíme vřelou kompaktnost a silné vnitřní pnutí hlasů jednotlivých nástrojů, které se ovíjejí kolem sebe, drží pohromadě, žádný nevyčnívá. Škoda, že se včera nepovedlo toto geniální sepjetí hlasů lépe vyprecizovat. I jemné nepřesnosti pak způsobovaly zbytečný šum a menší čitelnost překrásných souzvuků. Ze syté, ale konturované koláže se tak bohužel místy stala jen hutná hmota. Opět je ale nutné vyzvednout elegantní tón Sharon Kam.

Také profesnímu obdivu a hudebnímu přátelství vděčíme za vznik „Stadlerova“ Klarinetového kvintetu A dur Wolfganga Amadea Mozarta. S o tři roky starším Antonem Stadlerem se seznámil zřejmě ve Vídni v roce 1781 a jeho styl hry ho okouzlil natolik, že pro něj začal psát. A tak vznikl mimo jiné o osm let později i tento jeden z vrcholů Mozartovy komorní tvorby. Včera se ale nepovedl. Bohužel zazněl na amatérské až školní úrovni, plný nedokonalostí, přehmatů, nepřesných a váhavých tónů, rozladěný, s rozsypanými nástupy. Zejména první houslistka měla s partem velké problémy. Nepěkná glissanda zakrývala intonační nedotaženosti, tón se chvěl, občas dokonce zazněl i nějaký pazvuk. Z provedení dýchala nejistota, která se projevovala výkyvy temp, zbytečně uspěchanými konci frází a také přednesovou tvrdostí.

Mistrovská skladba tak vůbec nevyzněla klasicistně a křišťálově, jak se zejména na Mozartovu hudbu sluší. Nezachránil to ani klarinet, v tomto případě Sharon Kam zvolila zbytečně přezdobené kadence a vsuvky. A když se k tomu přičte protahování tónů a jakési nepatřičné „zdvihy“ ve smyčcích, celkový dojem je přeromantizovaný, neautentický, falešný a jen zázrakem držící pohromadě.

Všichni interpreti včerejšího koncertu patří mezi světové špičky a hrají skvěle. Ne pokaždé se ale všechno povede. A roli jistě hrál i starý známý fakt, že zahrát mistrovsky průzračný klasicismus, zvlášť Mozarta, není vůbec žádná legrace.

Foto: Martin Divíšek, Petr Veber