„Těžce řešitelným problémem celého koncertu byla akustika konkrétního chrámového prostoru.“

„Projevila se obrovská profesionalita souboru, který s akustickými podmínkami dokáže pracovat.“ 

„Jana Semerádová ve své řeči vzdala hold festivalu i jeho organizátorovi Igoru Františákovi.“

Tři oslavná díla barokních skladatelů rozezněla v neděli kostel Panny Marie Královny v Ostravě-Mariánských Horách.  Ať již v rámci projektu Tebe Bože chválíme souboru Collegium Marianum návštěvníci koncertu vyslechli parodii na dřívější světskou narozeninovou kantátu, nebo dílo věnované výročí německé reformace, vše vyznělo velmi slavnostně a důstojně. 

Collegium Marianum se svou uměleckou vedoucí Janou Semerádovou předvedlo v Ostravě program složený ze tří kompozic německých barokních skladatelů. Všechny vznikly ke konkrétní slavnostní příležitosti. V první části večera jsme tak mohli slyšet část z cyklu Johanna Josepha Fuxe Concentus Musico-Instrumentalis a českou premiéru Německého Te Deum Gottfrieda Heinricha Stölzela. Ve druhé půli programu zaznělo Velikonoční oratorium Johanna Sebastiana Bacha.

Concentus Musico-Instrumentalis op.1 Johanna Josepha Fuxe je první tištěnou publikací skladatele, která prozrazuje autorovu zevrubnou znalost francouzského stylu. Fux dedikoval svou kompozici budoucímu císaři Josefu I. Cyklus vznikl u příležitosti sňatku habsburského prince roku 1699. Akustika prostoru poněkud ovlivnila vyznění Fuxova instrumentálního díla, na druhé straně se zde projevila obrovská profesionalita souboru, který s těmito podmínkami dokáže pracovat a citlivě je začlenit do celkového vyznění skladby. To bylo patrné například v práci s dozvukem na konci jednotlivých částí.

Dnes pozapomenutý Gottfried Heinrich Stölzel byl současníky považován za jednoho z největších skladatelů své doby. Jeho Německé Te Deum vzniklo roku 1717 u příležitosti oslav 200. výročí německé reformace v Bayreuthu. Je psáno na Lutherův překlad tradičního hymnu s použitím protestantských nápěvů.

Bachovo Velikonoční oratorium stojí poněkud ve stínu Vánočního oratoria nebo pašijových kompozic. Je parodií původní světské pastorální kantáty určené k oslavě narozenin vévody Christiana z Weissenfelsu. Celé oratorium má slavnostní charakter a syntetizuje prvky kantáty, oratoria i opery.

Samotné hudební provedení programu se blížilo k dokonalosti, soubor nezůstal nic dlužen své skvělé pověsti, je znám vysokými kvalitami a těší se uznání odborné kritiky. Pohybový výraz flétnistky Jany Semerádové ve Fuxově skladbě zároveň řídil celý ansámbl. Vedle hudebního prožitku se tak posluchači mohli současně kochat symbiózou zvuku a ladností gest umocňujících výrazný sémantický aspekt barokní hudby. To platilo i pro následující vokálně-instrumentální kompozice, kdy stála umělecká vedoucí za dirigentským pultem.

Své pěvecké umění předvedli sólisté v Bachově oratoriu s velkým interpretačním nadhledem. Nelehké árie zvládli technicky obdivuhodně a zároveň jasně charakterizovali své postavy. Kristen Witmer a David Erler jako dvě Marie a Václav Čížek spolu s Martinem Schicketanzem jako Petr a Jan u hrobu Krista. Přes akustické nedostatky prostoru vynikla srozumitelná výslovnost v áriích i recitativech umocňující dojem scény nalezení prázdného hrobu a rozjímání nad touto událostí. V této souvislosti je třeba vyzdvihnout především umění Václava Čížka, patrné to bylo zejména v árii Sanfte soll mein Todeskummer, která oslavuje Kristovo vítězství nad smrtí.  

Nejvýraznějším a zároveň těžce řešitelným problémem celého koncertu byla už výše zmíněná akustika konkrétního chrámového prostoru. Kostel samozřejmě propůjčoval provedení potřebnou důstojnost a podtrhl slavnostní ráz kompozic, zároveň je ovšem třeba konstatovat, že sakrální prostředí jiných staveb bývá i akusticky příznivější než v Ostravě-Mariánských Horách – například Evangelický Kristův kostel u Husova sadu. Je ovšem těžké si představit, jak je možné takovou záležitost řešit v podmínkách velkého festivalu. Sborové partie splývaly se zvukem orchestru a byly stěží srozumitelné, obzvláště v polyfonních pasážích. Nejvíce se tento nedostatek asi podepsal na Stölzelově Te Deum, jehož sazba je téměř celá založená na orchestrálním a sborovém tutti. Proti tomu sólisté, kteří v Bachově oratoriu stáli před orchestrem, byli naprosto srozumitelní.   

Strhující muzikalita a gestika Jany Semerádové i celého ansámblu, pregnantní ladění dobových nástrojů, poučená interpretace, spolu se skvělými pěveckými výkony dokázalo publikum ocenit dlouhotrvajícím potleskem. Umělecká vedoucí poté v krátkém proslovu prozradila, že se soubor Collegium Marianum do Ostravy vrací rád a nevynechal zatím jediný ročník dlouhé patnáctileté tradice Svatováclavského hudebního festivalu, je tedy jedním z jeho rezidenčních ansámblů. Svým dlouhým aplausem si publikum vyžádalo opakování závěrečného Bachova sboru Sláva a dík, kterým zároveň vzdala Jana Semerádová ve své řeči hold festivalu i jeho organizátorovi Igoru Františákovi.

Vystoupení Collegia Mariana bylo skvělým počinem ukazujícím nejen vysokou profesionální laťku souboru, ale i konceptu celého Svatováclavského festivalu, ke kterému se za léta propracoval.