„Na zkoušku času mnoho nebylo – židle byly málem ještě teplé od Vídeňských filharmoniků.“

„´Podívejte, je mi pětasedmdesát a jemu bylo čtyřiadvacet, když to psal,´ argumentuje šéfdirigent, když obhajuje zásahy do partitury.“

„Mile i trochu ošuntěle obyčejné. A kompaktní. Orchestr z první ruky, téměř na dotek.“   

Abfahrt! Odjíždíme, dámy a pánové! Jasný pokyn Dennise Russella Daviese ukončuje půlhodinku družné zábavy. Muzikanti odkládají prázdné skleničky od džusu, piva a vína. Mají za sebou prestižní koncert ve vídeňském Musikvereinu a teď měli v salonku v zákulisí chvíli na osvěžení a uvolnění. Hlasitě se baví, společně žertují. Šéfdirigent mezi nimi prochází. Už je také v civilu. Má na sobě vytahané džíny a vrstvu několika triček. To vrchní je celé černé, vpředu s bíle vyvedenými jmény Leoš, Bedřich, Wolfgang, Antonín, Ludwig a na zádech s bílým nápisem Brno Philharmonic. 

„Koncert se povedl,“ říká Dennis Russell Davies spokojeně na dotaz, jestli má po vystoupení dobrý pocit. Intenzivní zkoušková práce byla nutná, ale odehrávala se v Brně. Tady ve Vídni muselo vše být dnes v sobotu už věcné, praktické, vysoce profesionální. Hodinu před koncertem jen krátká „sedačka“ – v muzikantské hantýrce nedlouhá zkouška, při které se narychlo osahává akustika sálu. Jelikož se ale o chvíli později, s publikem, bude zvuk chovat zase jinak, jde stejně spíš jen o vyzkoušení toho, „jak se mi tu bude hrát“ nebo „jak se nám tu bude hrát“. A času mnoho nebylo – židle byly málem ještě teplé od Vídeňských filharmoniků, kteří ve Velkém sále Musikvereinu hráli odpoledne s Christianem Thielemannem.

Brünner Philharmonie, stojí všude. Ano, Brno bývalo jazykově hodně německé. Brünn. Až jen na večerním tištěném programu je v závorce také Filharmonie Brno. Ve Velkém sále, ve slavné budově Musikverein – kterou postavila Gesellschaft der Musikfreunde in Wien, zkráceně Hudební spolek – filharmonie už samozřejmě hrála. S Dennisem Russellem Daviesem, který se u ní ujal šéfovské pozice loni na podzim, jsou zde společně ale poprvé… Tohle je prokazatelné. Avšak různí se informace o tom, jestli zde někdy někdo hrál Dvořákovu První symfonii zvanou Zlonické zvony.

Lidé z vedení filharmonie se nakonec shodují na tom, že zřejmě ano, v nedalekém Konzerthausu. Takže snad alespoň v Musikvereinu patrně zní tato hudba poprvé. Ale i kdyby ani to ne, tak určitě zní poprvé ve Vídni v redakci Dennise Russella Daviese. Zvolil ji už pro úvodní koncert své první sezóny, teď ji tedy pro zájezd znovu oživili. V redakci…? Měnil hodně? „Docela ano,“ odpovídá. V první a v poslední větě. Některé instrumentační záležitosti, něco i na průběhu formy. A škrtal. „Jen v druhé a třetí větě ne… Podívejte, je mně pětasedmdesát a jemu bylo čtyřiadvacet, když to psal,“ argumentuje vahou vlastních zkušeností, když obhajuje své zásahy do partitury. Vedla je jen a jen snaha dílu pomoci.

Čas mezi zkouškou a koncertem je nevelký. Teď už je půl osmé a dvouhodinový program začíná. Je vyprodáno. Dvořák přijde na řadu až po přestávce. První tóny patří barytonistovi Martinu Achrainerovi, čtyřicátníkovi, rodilému Rakušanovi. Skladba Lebensstürme začíná tichým zpěvem, zrovna jako od Schuberta. Sólista nasazuje pomalu plynoucí tóny nádherně měkce, pečlivě vyslovuje. Určitě by bylo potěšením zažít ho při písňovém recitálu. Jen postupně se přidává orchestr a sólový klavír. Jde o dílo německého skladatele Heinze Winbecka. Před měsícem mělo v Brně českou premiéru, teď zaznívá podle všeho v premiéře vídeňské. Autor mezi oběma uvedeními ve věku třiasedmdesáti let zemřel…

Podtitul „Quodlibet s hudbou a na hudbu Franze Schuberta“ vypovídá hodně. Neuzavřená série reminiscencí a volných variací plyne bezmála hodinu, přináší klidná místa, citující za klavírního doprovodu Schubertovy písně, má ale i místa vzrušenější a dramatičtější, v nichž si orchestr docela zahraje. U klavíru sedí šéfdirigentova manželka Maki Namekawa – také spolu někdy vystupují jako duo. Výrazně je obsazena skupina bicích nástrojů, která často zdůrazňuje typický tečkovaný rytmus. Chvílemi se ozývá téměř neoklasicismus, chvílemi jde o hudbu drsnější a naléhavější, ale vždy se, čitelně připraveno, vrací projasnění a zklidnění. Skladba má zřetelně členění, pokračuje ve vlnách. Skutečné potpourri. Pravá postmoderna.   

O přestávce se i tady dá popíjet šampaňské nebo vyhlášený rakouský Grüner Veltriner – veltlínek. Předsálí není velké, lidé postávají u malých stolečků s bílými ubrusy, nebo se tísní se svými skleničkami a talířky u ještě menších, krásně starobylých pultíků, miniaturních poliček, umístěných na stěnách. Vídeňský Musikverein – koncertní dům se třemi sály – je z roku 1870. Velký sál s necelými dvěma tisíci místy znal jistě i Antonín Dvořák, když jezdil do hlavního města za Brahmsem. Ne nadarmo se říká sálu také Zlatý. Zlata je na štukové výzdobě mnoho a mnoho metrů čtverečních. Dotek se světem c. k. mocnářství – tedy k.u.k., kaiserlich und königlich – je tu ještě stále hmatatelný.

Po přestávce nastupuje orchestr ve větším obsazení. Pódium není velké. První pohled na orchestr odhaluje, že v televizi při Novoročních koncertech Vídeňských filharmoniků v záplavě květin vše vypadá mnohem větší a honosnější. První řadu diváků ve skutečnosti odděluje od muzikantů jen nizoučké kované zábradlíčko a houslistka u posledního pultu primů vlevo sedí metr od posluchačů v přízemních lóžích. I vpravo violoncellisté procházejí ze zákulisí na pódium na dotek těsně kolem lidí v postranní lóži. Ti jsou natěsnáni na obyčejných židlích, ve třech řadách jeden na druhém. O své místo, než začne hudba, v řádu decimetrů doslova bojují. Je to vlastně jeden velký prostor – jednotlivé lóže symbolicky vymezují jen prohnuté silné červené provazy. Na pódiu i zde, na vyvýšených místech, demokratické prostředí. Staré, vlastně přes všechno to zlato obyčejné. Mile i trochu ošuntěle obyčejné. A kompaktní. Orchestr z první ruky, téměř na dotek.

Baterie bicích vpravo na pódiu zmizela. Odhaleny jsou odřené praktikábly. Je tu teď víc smyčců i dechů. A zdá se, že ti, kdo síň projektovali, znali vtipy o violistech – stupňovité uspořádání pódia, směřující příkře vzhůru pod varhanní emporu, jejich zadní pulty zvedá vpravo směrem ke kontrabasům tak vysoko, že jsou opravdu nejen vidět, ale i slyšet.

Dvořákova třičtvrtěhodinová symfonie plyne vpřed závažně, hlasitě, urputně, bez oddechu, stále kupředu, pevná, nezapamatovatelná, s náhlými nárazy témat i s náhlými ztišeními. Místy připomíná budoucího mistra, místy ještě vůbec ne. V pomalé větě, i tak dost rychlé, se ozývá pěkné hobojové sólo. Filharmonické dechy i jako celek pěkně artikulují. Scherzo je trochu schubertovské, ale robustnější, jen uprostřed v triu trochu ztišené.

Publikum se pokouší po první i po druhé větě zatleskat, ale plácání naštěstí brzy rozpačitě skomírá. Kdo dnes sedí v auditoriu? Typičtí abonenti Vídeňských filharmoniků asi ne. Koncert pořádá Volksbildungkreis. Soukromý pořadatel, který si sál pronajímá pro svou sérii Musik der Mesiter, Hudba mistrů. Pátý večer osmapadesátého ročníku.   

Jak se hrálo? „Horko a žádný světlo…,“ odpovídá lakonicky jeden ze zasloužilých členů filharmonie na otázku, jak si to užil na pódiu, jaké to tam je. Trvale by tu prý pracovat nechtěl.

Dennis Russell Davies v Musikvereinu dirigoval už mnohokrát. Hostoval tu s Brucknerovým orchestrem z Lince, jemuž po léta šéfoval. Pochvaluje si akustiku. O teplotě a kvalitě osvětlení se nezmiňuje. Prohlašuje s jistotou, že se budou s jeho filharmonií z Brna do Vídně opakovaně vracet. Povídá si právě s ředitelkou filharmonie. „Jsme dobrý tým,“ mrká šibalsky a Marie Kučerová ve stejném duchu souhlasně přikyvuje. Také je spokojena, jak to s obsazením místa šéfdirigenta dopadlo… Než opět přijde na řadu Musikverein, bude orchestr v příští sezóně se svým šéfem hrát v Konzerthausu. Už se ví i program. Současný vídeňský skladatel Kurt Schwertsik, letos čtyřiaosmdesátiletý. A česká hudba. Antonín Dvořák – Šestá symfonie – a Bohuslav Martinů. Paraboly. „Krásná hudba,“ umívá se Dennis Russell Davies. Potom pár kroků odstupuje, zvedá ruce nad hlavu, zatleská a důrazně, s autoritou dirigenta, zavelí.

Abfahrt! Odjíždíme, dámy a pánové! Je půl jedenácté večer. Brněnští filharmonici berou do rukou pouzdra s nástroji a bundy odložené na půlhodinku v koutě a směřují ke schodům do přízemí. Vzadu za budovou na ně čeká autobus. Do Brna je to jenom nějakých sto třicet kilometrů, ale je už potřeba jet. Zaměstnavatel rozhodl… Důvod je pragmatický. Zbytečné zdržení a překročení hranic až po půlnoci by totiž znamenalo nutnost vyplatit diety ještě na další den. Vítejte zpět do každodennosti. Včetně Besedního domu, na první i na druhý pohled malého, malinkého bratrance vídeňského Musikvereinu.

Foto: Pavel Šindelář, Veronika Paroulková, Petr Veber