„Pro hymny a pro předehru k Prodané nevěstě usednou s filharmoniky studenti Royal Academy of Music.“

„Je to poprvé, co podnikáme takový společný projekt s orchestrem mezinárodního formátu.“

„Do dvou dnů rezidence České filharmonie se vešly i komorní koncerty, mistrovské kurzy a debaty.“

„Je tu nějaký Brit?“ Semjon Byčkov se otáčí od dirigentského pultu do sálu. „Bylo v pořádku tempo?“ Právě dohrál s Českou filharmonií a se studenty Royal Academy of Music „God Save The King“ a zjišťuje, jestli večer nevzbudí nelibost. Odkudsi se ozve souhlasné přitakání. Šéfdirigent se s úsměvem obrací zpět k hráčům. „Tak pojďme na Smetanu.“

Česká filharmonie je první den na třítýdenním turné nasměrovaném ke stému výročí Československa. Začíná v Londýně a dnešní večerní koncert, na který se přes poledne zkouší, má v úvodu českou a britskou hymnu. Pro obě státní písně a pro předehru ke Smetanově Prodané nevěstě usednou s filharmoniky na pódiu budoucí profesionálové, studenti ctihodné školy. Potom už bez nich zahraje hostující orchestr Dvořákův Violoncellový koncert a Sedmou symfonii, která měla v Londýně v roce 1885 světovou premiéru.

Studenti sedí ve školním koncertním sále, vyzdobeném podobiznami osobností minulosti, po celou zkoušku. Alisa Weilerstein hrála s Českou filharmonií Dvořákův Violoncellový koncert už mnohokrát, čeká ji dnes večer a pak ještě několikrát v příštích týdnech ve Spojených státech. Její vášnivé pojetí je emotivní, romantické, zajímavé. Osazenstvo v sále se zájmem sleduje jak sólistku, tak Semjona Byčkova. Že si kdekdo potichu brouká nebo ukazuje do rytmu, není překvapivé. Že tak činí i mladík, který zvnějšku otvírá a zavírá dveře do sálu, je už zajímavější.

Violoncellový koncert je dohrán, Alisa v růžovém svetříku a leginách se loučí s dirigentem a koncertním mistrem, zvedá nástroj vysoko nad hlavu a prodírá se mezi pulty k východu do zákulisí. K hráčům ihned přicházejí mladí, vzájemně se zdraví. „Nejde jen o báječnou příležitost pro naše studenty, ale jde i o mezník v historii školy, jsem přesvědčen, že je to opravdu poprvé, co podnikáme takový společný projekt s orchestrem mezinárodního formátu,“ vyjádřil se hlavní představitel Royal Academy of Music, profesor Jonathan Freeman-Attwood. Škola vyučuje dvě desítky oborů, má na sedm set studentů z více než padesáti zemí světa. Dvoudenní rezidence českého prvního orchestru se dotkla osmi desítek z nich.

Spolupráce České filharmonie s Royal Academy of Music je vrcholem Českého týdne v Londýně, který připomíná sto let republiky. Večerní koncert je jen jednou z aktivit. Do dvou dnů, pro které je Česká filharmonie v budově na Marylebone Road u Regent´s Park rezidenčním tělesem, se vešly i komorní koncerty, někteří filharmonici mají za sebou mistrovské kurzy, debaty a také účast v projektu Open Academy, týkajícího se práce s postiženými. A Semjon Byčkov není v londýnské Royal Academy of Music neznámý, naopak. Od roku 2012 zde vyučuje dirigování – s jeho pedagogickou pozicí souvisí titul Klemperer Chair of Conducting, připomínající Otto Klemperera, svého času dirigenta Nového německého divadla v Praze a po druhé světové válce umělce spojeného výrazně s Londýnem.  

Kurzy vedli kontrabasista Jiří Hudec, hornista Jan Vobořil a hobojista Vladislav Borovka, masterclass měla i Alisa Weilerstein. Koncertní mistr Josef Špaček a fagotista Ondřej Roskovec vedli dechaře a smyčcaře studující na Akademii při přípravě Dvořákovy Serenády d moll a Smyčcové serenády E dur. Další studenti nacvičili jednu ze Zelenkových triových sonát, Janáčkovo Mládí a Kuchyňskou revue od Bohuslava Martinů. A vedoucí vzdělávání v instituci České filharmonie Petr Kadlec vykládal studentům nejen historii České filharmonie, ale zcela konkrétně i vztah, který se vyvinul mezi tělesem a dirigentem Charlesem Mackerrasem, proslulým britsko-australským znalcem a příznivcem české hudby…

Zkouška na večerní koncert pokračuje, ve svižném tempu a velmi precizně dozněla předehra k Prodané nevěstě. Semjon Byčkov si otírá čelo velkým bílým ručníkem, sedá si na dirigentském pultu na židli, pohodlně se opírá a po chvíli mlčení směrem k filharmonikům a jejich momentálním mladým kolegům říká: „Fajn, prosím pojďme se teď trochu uvolnit. Ne tak úporně…“ Pak ještě zmiňuje několik detailů a upozorňuje na nutnost velmi přesně společně realizovat akcenty a sforzata. “Tak ještě jednou od začátku,“ zvedá ruce.

Foto: Petr Veber