sobota, 06 srpen 2022 14:56

Festival v Pärnu – oslava hudby a přátelství

Autorka:

„Pro estonské obecenstvo je Neeme Järvi ikona, velmi si ho váží a má ho rádo.“

„Festival v Pärnu pro zviditelnění estonské hudby a jejích interpretů dělá více než maximum.“

„Muzikanti se v Pärnu sbližují, uzavírají se tu přátelství, vytvářejí se skupiny na sociálních sítích, které pak fungují i jako prostředek pro další spolupráci.“

 

005

 

Před třemi lety jsem se do Pärnu, přezdívaného letní hlavní město Estonska, vydala poprvé. Zažila jsem vřelou atmosféru, byla jsem svědkem usilovné práce i přátelských setkání respektovaných dirigentů, vážených sólistů, hráčů světových orchestrů i mladých muzikantů na prahu kariéry. Podobně tomu bylo v estonském letovisku mezi 13. a 22. červencem i letos. Dokonce se zdálo, že atmosféra byla ještě vřelejší, koncerty ještě povedenější, mladí muzikanti ještě dychtivější. Možná to způsobila i dvě výročí členů rodiny, bez níž by festival neexistoval – Neeme Järvi slavil pětaosmdesát, jeho syn Kristjan padesátku. A koncem roku bude šedesát Paavovi – máme se tedy napřesrok na co těšit.

Počátky Hudebního festivalu v Pärnu, jehož uměleckým ředitelem a hlavní postavou je Paavo Järvi a který svými jmény zaštiťují i jeho otec Neeme a bratr Kristjan, spadají do roku 2011, kdy se konal první ročník. Místo nebylo zvoleno náhodně. V Pärnu trávila pravidelně letní měsíce nejen rodina Järviů, ale i ruští umělci a hudební skladatelé. Na letní byt sem zajížděli David Oistrach, Dmitrij Šostakovič, Mstislav Rostropovič, Gennadij Rožděstvenskij a další. Neeme Järvi vzpomíná, že kam se hnul David Oistrach, tam ho následovali i jeho žáci a kolegové z Moskevské konzervatoře. Oficiální pärnské hudební přehlídky však nezačaly teprve v roce 2011. Tradice letních koncertů vznikla už ve dvacátých letech 20. století a přerušily ji až válečné události. Znovu se na ni navázalo v šedesátých letech letními koncerty a zejména v letech devadesátých, kdy se tu od roku 1995 konal Festival Hra se skleněnými perlami (tvůrčím a myšlenkovým obsahem se vztahující k románu Hermanna Hesseho). Ten se v roce 2007 přestěhoval do univerzitního Tartu, aby uvolnil místo obnovenému Festivalu Davida Oistracha a poté festivalu rodiny Järviů. To už v Pärnu stála oblá moderní koncertní síň, která byla otevřena v roce 2002 (a postavena během osmi měsíců!). Akustika tohoto sálu pro 898 návštěvníků je vynikající, velkorysý prostor umožňuje doznít tónům a ani sebesilnější forte posluchače nezahluší.

 

002

 

Dovolte ještě úkrok do historie, svědčící o česko-estonských vztazích. V roce 1877 založil český dirigent Adolf Norbert David v Pärnu, kam se přestěhoval z Čech, Orchestr diletantů (jak milý název pro amatéry, kteří byli schopni hrát díla Beethovena, Mendelssohna, Schuberta i Wagnera!). Jeho synové Gustav a Ferdinand se později stali dirigentem a koncertním mistrem Pärnského symfonického orchestru, založeného v roce 1920. Rok předtím tu prezident Ants Piip přečetl prohlášení estonské nezávislosti. I to vypovídá o tom, jak důležité místo pro Estonce Pärnu je.

 

Komorní koncerty přitahovaly návštěvníky

Důležitým místem je Pärnu i pro ty, kdo umějí ocenit dobrou muziku provedenou v nejvyšší kvalitě. Během deseti dnů se tu letos uskutečnilo čtrnáct koncertů – i na zahradě vily Ammende či v parku u pláže. To podstatné se však odehrávalo v koncertní síni. Letošní zahajovací večer byl věnován oslavenci. Neeme Järvi dirigoval Tallinnský komorní orchestr s chutí a obdivuhodnou energií. Zvolil Mozartovu Malou noční hudbu, která byla důkazem toho, s jak minimálními prostředky vystaví líbezný skvost plný promyšlených detailů. Střídmými gesty dovedl uznávaný ansámbl k čistému, průzračnému provedení. Dcera Maarika Järvi, vyhledávaná flétnistka, známá interpretací soudobé hudby, zejména estonských skladatelů, se poté představila v Gluckově Tanci blažených duší. Hrála niterně, křehce, její tón je jistý, proměnlivý v dynamice. A zcela zaplněný sál ocenil láskyplnou uměleckou komunikaci otce a dcery. Těšila jsem se na Dvořákovu Serenádu E dur. Neeme Järvi je znám jako znalec české hudby, uvádí ji celý život a má k ní vřelý vztah. Dvořák v jeho pojetí byl zážitkem, na kterém se podílely i lesklé, zářivé smyčce Tallinnského komorního orchestru. Neeme Järvi si pohrál s každým detailem, fráze nechával doznívat, jásavost nebyla přepjatá, ale příjemně tlumená, ze Scherza se vylouplo tempově i dynamicky zajímavé dobrodružství, Larghetto mělo jímavou zamyšlenost a nostalgii, byť ho dirigent pojal trochu pomaleji, než se hraje obvykle. Pro estonské obecenstvo je Neeme Järvi ikona, velmi si ho váží a dalo to najevo neutuchajícím potleskem.

 

007

 

Zastavme se u dalších dvou komorních koncertů. Na jednom z nich dostali interpreti možnost hrát na vzácné nástroje ze 17. a 18. století, které zapůjčila Estonská nadace hudebních nástrojů. V hravé a vtipné Sonatě representativa Heinricha Ignaze Franze Bibera okouzlili houslista Hans Christian Aavik, violoncellista Theodor Sink a cembalista Reinut Tepp. Následovalo Vivaldiho Čtvero ročních období, v němž v každém z koncertů vystoupil za doprovodu komorního orchestru složeného z festivalových hráčů jiný interpret. Jaro zahrála estonská houslistka Katariina Maria Kits, soustředěná, ale poněkud chladná, Léto si zvolil miláček publika, letošní vítěz Soutěže Carla Nielsena Hans Christian Aavik, přesný, virtuózní, neokázalý, Podzimu se ujal Florian Donderer, koncertní mistr Německé komorní filharmonie Brémy a Estonského festivalového orchestru (EFO) a primárius Signum Quartet, ďábelský v tempech, obdivovaný v sotva slyšitelných pianissimech, a melancholickou Zimou končil přesvědčivý Estonec Robert Traksmann. Nebyl to dlouhý koncert, ale v uších dlouho dozníval.

Na takzvaném Komorním gala koncertu se představili jak členové EFO z různých zemí, tak estonští muzikanti. Nebudu unavovat podrobným výčtem účinkujících a programových položek, nejvíce mi utkvěly krásná virtuózní Sonáta pro housle Eduarda Tubina ve výborném podání Bena Bakera, Tüürova vzrušující Dedikace, v níž se zaskvěli fagotista Martin Kuuskmann, pedagog na univerzitě v Denveru a držitel několika nominací na cenu Grammy, a klavíristka Kärt Ruubel, třetí věta z Enescovy Houslové sonáty č. 3 a moll, op. 25 v dravém, výsostně muzikálním a poutavém podání Hanse Christiana Aavika a jeho výtečné klavírní partnerky Karoliny Žukové, zajímavý byl melancholicky laděný Smyčcový kvartet č. 4, op. 43 ukrajinského skladatele Boryse Ljatošynského, který zahráli členové EFO v čele s ukrajinským houslistou Arturem Podlesným. Na závěr zazněla Serenáda pro smyčce C dur, op. 48 Petra Iljiče Čajkovského v úpravě Jamese Barraleta pro čtyři violoncella. V ní se zaskvěli Benjamin Nyffenegger (člen Orchestru Tonhalle Curych), Thomas Ruge (vedoucí skupiny violoncell v Mnichovské filharmonii) a dva estonští hráči – Theodor Sink a Marcel Johannes Kits, držitel třetí ceny ze Soutěže královny Alžběty v Bruselu a vítěz Mezinárodní soutěže George Enesca. Interpreti zahráli tuto nesnadnou transkripci s lehkostí, radostí a viditelným i slyšitelným potěšením. A nestalo se poprvé, kdy muzikanti vyjádřili podporu napadené Ukrajině. Cellisté přidali Píseň ptáků Pabla Casalse. Po této modlitbě za mír nezbylo než tiše ze sálu odejít s myšlenkami na utrpení lidí a sílu hudby.

Zcela jiný zážitek zprostředkovala vyprodané koncertní síni Baltic Sea Philharmonic s Kristjanem Järvim, další gratulační večer, na kterém zazněly skladby oslavence (Kristjanovi bylo letos padesát) a Philipa Glasse (dalšího letošního pětaosmdesátníka). Tomuto koncertu a slovům jeho členů věnujeme samostatný text.

 

009

 

Skvost jménem Estonský festivalový orchestr

Prý se to stalo ve Vídni. Paavo Järvi tam hostoval s Pařížským orchestrem, a když vyšel po koncertě z Musikvereinu, všiml si plakátu zvoucího na koncert Budapešťského festivalového orchestru. A napadlo ho, proč nemít něco podobného v Pärnu. Už na prvním ročníku festivalu v roce 2011 se představilo těleso složené ze zkušených i mladých estonských hráčů a členů těch nejlepších evropských orchestrů Estonský festivalový orchestr (EFO). Z velké většiny jej tvoří koncertní mistři, vedoucí nástrojových skupin nebo jejich zástupci. Figurují tu členové Mnichovské filharmonie, Orchestru Tonhalle Curych, Německé komorní filharmonie Brémy, Symfonického orchestru Hessenského rozhlasu z Frankfurtu nad Mohanem (dnes hr-Sinfonieorchester), orchestru Frankfurtské opery, Curyšské opery, Estonského národního orchestru, Tallinnského komorního orchestru a dalších ansámblů. Zvuková i výrazová jedinečnost EFO je průsečíkem mnoha komponent. Podle Paava Järviho hrají hlavní roli touha společně tvořit dobrou muziku, potěšení ze společné práce i vnitřní zaujetí. Neméně důležitá je lidská stránka. „Muzikanti se v Pärnu sbližují, uzavírají se tu přátelství, vytvářejí se skupiny na sociálních sítích, které pak fungují i jako prostředek pro další spolupráci. Pro mladého hudebníka v Estonsku, ať už je jakkoli schopný, není snadné navázat styk se špičkovým hráčem na Západě. Díky Estonskému festivalovému orchestru mohou tito mladí muzikanti hrát s elitními instrumentalisty ze zahraničí a spřátelit se s nimi. To je hnacím motorem orchestru a je potěšením každé léto vidět, jak tyto vztahy přirozeně rostou,“ upozorňuje Paavo Järvi.

 

004

 

Přestože byl EFO založen pro potřeby pärnského festivalu jako rezidenční těleso, už v roce 2017 se vydal na své první turné po Lotyšsku, Finsku, Dánsku a Švédsku a v následujícím roce podnikl první evropské turné, které kromě jiných vystoupení zahrnovalo i koncerty na londýnských PROMS či v hamburské Labské filharmonii. V roce 2019 sklízel EFO úspěchy na turné v Japonsku, letos na podzim ho čeká turné po Jižní Koreji. Orchestr nahrál už dvě CD: po albu s díly Dmitrije Šostakoviče z roku 2017 vyšlo letos album s díly soudobých estonských skladatelů nazvané Estonské premiéry. Paavo Järvi zvolil skladby Tõnu Kõrvitse, Üla Krigula, Heleny Tulve, Tauna Aintse a Lepa Sumery. Mohu potvrdit, že současní estonští skladatelé stojí za poslech, je to hudba pevně spojená s místem svého vzniku – slyšíte z ní severskou zamyšlenost a současně jakousi naléhavost a odhodlanost.

Vrcholem mnohahodinových zkoušek v průběhu šesti dnů (muzikanti si pochvalují tuto časovou velkorysost, která jim v běžné sezoně dopřána není) byly letos čtyři koncerty, z nichž dva byly reprízami, ovšem každá repríza měla jiného sólistu v jiné skladbě. Díky tomu jsem měla to štěstí dvakrát slyšet Čajkovského Pátou symfonii, Sibeliovu suitu Lemminkäinen, Lutosławského Smuteční hudbu a Koncert pro smyčcový orchestr Grażyny Bacewicz. Na každém z nich jsem však slyšela jiného sólistu: sólohornistu Berlínských filharmoniků Stefana Dohra ve Straussově Hornovém koncertu č. 2 Es dur, houslistu Joshuu Bella v Bruchově Houslovém koncertu č. 1 g moll, klavíristu Wayna Marshalla v Gershwinově Klavírním koncertu či estonské hudebníky, houslistku Triin Ruubel a violoncellistu Marcela Johannesa Kitse v Brahmsově Dvojkoncertu a moll.

 

008

 

Demokratičnost, tolerance, otevřenost

Počet obyvatel Estonska je nevelký – necelých 1,3 milionu (podle údajů z roku 2014), z toho zhruba devětašedesát procent Estonců a pětadvacet procent Rusů. Vlivem historie, kdy se na území Estonska střetávaly mocenské zájmy Dánska, Švédska, Polska, Německa a Ruska (Sovětského svazu), se z Estonců stal hrdý národ, pyšnící se svou nezávislostí a svébytnou kulturou, zejména hudební. Před sto padesáti lety založili v Tartu národní buditelé Lydia Koidula a Johann Voldemar Jannsen Festival písní a tanců (Laulupidu), který se dosud koná každoročně v Tallinnu. A jména hudebních skladatelů jako Arvo Pärt, Erkki-Sven Tüür, Eduard Tubin netřeba představovat.

Viděno zvenku tedy není překvapivá vysoká návštěvnost festivalových koncertů. Srovnám-li ročník před třemi lety a ten letošní, který byl o tři dny delší a konalo se o pět koncertů více, zdálo se mi, že návštěvnost vzrostla – některé koncerty (EFO, Tallinnský komorní orchestr, Baltic Sea Philharmonic) byly vyprodány zcela, o komorní koncerty a koncerty dirigentské akademie byl mnohem větší zájem. Samozřejmě, svou roli hraje více faktorů – popularita rodiny Järviů, která přináší tu nejvyšší hudební kvalitu, perfektní chod zázemí festivalu a jistě i výborná marketingová práce, ale nemohu se ubránit dojmu, že hudba a koncerty jsou pro řadu Estonců něčím, co potřebují k životu a čemu rozumějí. K tomuto názoru mě vedou dvě skutečnosti. Jednak je tu patrná velká otevřenost vůči soudobé hudbě, a to jak domácích, tak zahraničních autorů. A ta druhá byla pro našince až šokující. Tří koncertů se zúčastnil estonský prezident Alar Karis, obecenstvem takřka nepovšimnut, usazen v desáté řadě mezi posluchači, jen s jedním členem ochranky po levici. Z Pärnu je to autem do Tallinnu zhruba hodinu, přesto si našel čas na zahajovací komorní koncert a dva koncerty Estonského filharmonického orchestru.

 

001

 

Pro zahraničního novináře je deset dní strávených v estonském letovisku vzpruhou a inspirací. Nejen kvůli mimořádným hudebním výkonům, zajímavé dramaturgii a setkání s kolegy z jiných zemí, což je velmi osvěžující a podnětné, ale pobyt tam přináší i otázky k zamyšlení: Je rozdíl v podpoře hudební kultury u nás a v Estonsku? Mají mladí umělci dostatek příležitostí? Vracejí se ze zahraničního studia do rodné země? Na všechny otázky nejsou jednoznačně kladné odpovědi. Festival v Pärnu však pro zviditelnění a podporu estonské hudby a jejích interpretů dělá více než maximum.

 

Foto: Kaupo Kikkas, Wikipedia, Fb festivalu, Paavo Järvi, Taavi Kull, Tõiv Jõul

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.