KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Když se v Rudolfinu staví dům aneb PKF pro děti english

„Například jim vyvrátil to, že Gigue je vlastně hovorové slovo pro ´žigulík´.“

„Styděl jsem se. Dvořákovy variace jsem slyšel mockrát, ale těchto skrytých slov jsem si v sobotu všiml poprvé.“

„Asi ten nejunikátnější Don Giovanni, kterého jsem viděl; a v jiném kontextu dost možná i ten nejděsivější.“

„Hela, helilou, muzikanti jdou!“, zpívají skřítci Šíma (Filip Sychra) a Lupi (Stela Chmelová). K jejich zpěvu se záhy připojí i někteří hráči z PKF – Prague Philharmonia. Děti v publiku se mimo jiné dozví, že jejich uši budou očarovány houslemi a že flétna „dohraje a odlétne“. Je sobotní dopoledne a v Rudolfinu se koná další z programů orchestru pro budoucí publikum. 

Hravou písničku Muzikanti od již zesnulého skladatele a pedagoga Pavla Jurkoviče hrají a zpívají oba skřítci již od roku 2007. Tehdy ještě s jinou herečkou v roli Lupi a s dramaturgií Vladimíra Jopka. Od této sezóny se scénáře a režie ujala autorská dvojice Veronika Poldauf Riedlbauchová a Šárka Krejčí.

Během tří předchozích setkání s veselými skřítky v této sezóně se děti zúčastnily hudební hostiny, olympiády a jarmarku. V sobotu 27. dubna měly možnost pomoci skřítkům a orchestru pod taktovkou Josefa Štefana postavit „hudební město“. Pomocí krátkých hudebních ukázek a veršovaných vstupů se jim – krom postavení hezkého domu a potažmo města –  podařilo nastínit dětem, co jsou to variace, kánon nebo rondo. Dirigent Josef Štefan vedle  přehledného dirigování sekundoval hercům v jejich vstupech a většinou je shovívavě napomínal či opravoval – například jim vyvrátil to, že Gigue je vlastně hovorové slovo pro „žigulík“… Pan dirigent působil příjemně i ve své herecké roli. Koneckonců i jako zpěvák se vyšvihl, když s neutuchajícím nasazením zpíval třetí hlas kánonu „Červená se line záře“ spolu s celým Rudolfinem.

Rytmus a tempo hodinového programu bylo skvělé, ostatně jako i v minulosti. Po úvodní písni a expozici tématu je třeba děti zapojit. Prvním nástrojem k tomu byl jednoduchý rytmus, který se objevil ve skladbě Paula Hindemitha Stavíme město. Děti daly tužkám s logem PKF co proto a ať se rytmu chytaly, či místo toho předvedly avantgardní aleatorní sólo, byly zapojeny a soustředěny.

Od rytmu se skřítci přesunuli ke zpěvu a k nejvíce nápaditému segmentu koncertu, ve kterém pomocí výběru z Dvořákových Symfonických variací postavili zmiňovaný domek. Při prvním provedení tématu donesli skřítci velkou krabici ke středu pódia. Šíma se pak zeptal Lupi, jestli si všimla, jak je v hlavním tématu slyšet slova „dáme domu základy pevné, ať se ani nehne“. Lupi to vskutku slyšela. Styděl jsem se. Dvořákovy variace jsem slyšel mockrát, ale těchto skrytých slov jsem si v sobotu všiml poprvé. Dětem se slova zalíbila a díky nim si snáze zapamatovaly melodii.

Domek se obohatil o okna pomocí variace s dřevěnými nástroji a o dveře pomocí druhých houslí a violy. Konečně pak variace s exponovaným pozounem dala za vznik střeše. Při každé hrané variaci děti se skřítky zpívaly téma. Postavit pevné základy není bez rizika, nasazení komína se stala logisticky náročnou operací a skřítkové si právě postavený domek zaneřádili sazemi. Trocha veselého dramatu měla úspěch u malých i velkých. Intervence dirigenta zachránila situaci a v druhém pokusu s komínem vše dobře dopadlo.

V druhé půli programu se od domku přešlo k celému městu, skřítkové po obvodu pódia společně se čtyřmi zručnými dětskými staviteli z publika rozmístili papírové krabice různých rozměrů a jednu plochou desku jako náměstí. V čerstvě vzniknuvším městě se jeden snadno ztratí, ale dřív nebo později se zase sejde na náměstí… V hudebním překladu bylo náměstí částí A z ronda. Oním rondem bylo slavné finále z Haydnovy Symfonie č. 88 G dur. Zatímco v dílech B se Šíma potuloval se zmrzlinou v první řadě a chudák Lupi zabloudila k perkusionistům, s návratem tématu se sešli na náměstí, aby si spolu udělali pár selfíček. Děti měly za úkol mávat s lehce otloukanými tužkami při každém návratu na náměstí a dařilo se.

Posledním úkolem pro děti bylo pomoci skřítkům postavit věž. S každým novým nástupem hlasu v Žigulíku od Čajkovského… pardon, chci říct v Gigue ze Suity „Mozartiana“ od Petra Iljiče Čajkovského, se postavilo nové patro věže. To se dělo pomocí překládání rukou nad sebe. Tento úkol se ukázal být pro děti příliš náročným, a ne zcela dobře vysvětleným, nicméně je to neodradilo od aktivní pohybové účasti. Někteří frenetičtí stavitelé z publika by s takovou kadencí nových hlasů/pater postavili mrakodrap vcukuletu.

Dobře odvedená práce potřebuje validaci, uznání. O to se postarali Mozart a jeho Komtur z Dona Giovanniho. Za doprovodu slavné předehry do sálu vznešeným a tajuplným krokem vešel asi ten nejunikátnější Don Giovanni, kterého jsem viděl; a v jiném kontextu dost možná i ten nejděsivější. Místo hlavy měl podivuhodný pán ve fraku krabici s průzory a místo rukou krabičky menší. Ukázalo se, že si nepřišel s nikým vyřídit účty, ale vyjádřit obdiv nad hudebním městem, které PKF, skřítci, Josef Štefan a všichni v publiku společně postavili. Bylo to zajímavé, byť koncepčně vlastně nepodstatné číslo na závěr. Šesti šťastlivcům z publika se ještě rozdaly sladké ceny a zazpívali se jim Muzikanti z úvodu.

Pěvecké výkony muzikantů z PKF měly také svou kvalitu i přidanou hodnotu, když se jeden z bubeníků rozhodl svůj verš „někdo dává velké rány, na bubny i na tympány“ zarapovat. Už jsem slyšel lepší rap s větším flow, ale odvaha se cení.

Stela „Lupi“ ChmelováFilip „Šíma“ Sychra pozvali všechny přítomné na další hudební putování, které PKF – Prague Philharmonia připravila pro následující sezónu. Oba herci, zcela přesvědčiví, hraví a velice přirozeně působící, provedou děti světem snů a pohádek, vezmou je do vesmíru a napříč časem. Bez působivé dramaturgie Veroniky Poldauf RiedlbauchovéŠárky Krejčí by takové putování nebylo možné. Pokud si zachová stejnou kvalitu jako v případě Hudebního města (či Hudební hostiny, které jsem byl v minulosti také svědkem), mají se děti na co těšit.

Nevím, jak směrodatný je fakt, že jsem se ve svých šestadvaceti královsky bavil, ale za sebe upřímně doporučuji na dětské koncerty PKF vzít malé a zvídavé členy Vaší rodiny. Prožijete hudebně i herecky pestré a zábavné dopoledne.

Jen v jedné věci jsem byl poněkud zklamaný. Flétnistka nám na začátku i na konci slíbila, že „dohraje a odlétne“ – aby pak v závěru zcela neoddiskutovatelně odešla po svých.

Foto: Václav Hodina

 

Jiří Slabihoudek

Publicista a skladatel

Je absolventem skladby na Pražské konzervatoři (doc. Eduard Douša) a bakalářského cyklu na Hudební fakultě Akademie múzických umění (prof. Hanuš Bartoň). Každou ze škol zakončil instrumentálním koncertem, pozounovým konzervatoř a violoncellovým s podnázvem „Petrichor“ HAMU. Na kontě má několik skladeb orchestrálních, komorních, sólových a vokálních. Absolvoval roční studium v Kodani v rámci programu Erasmus na Royal Danish Academy of Music. Na stáž se dostavil s velkou láskou k dánské hudbě a kultuře a odjel s ještě větší. O dánské hudbě a zejména o skladateli Hansi Abrahamsenovi referoval posluchačům ve vysílání Českého rozhlasu Vltava. Nedá dopustit ani na dánskou kinematografii – Refnova trilogie Pusher a filmové opusy od Triera nebo Vinterberga jsou jeho nejoblíbenějšími uměleckými díly vůbec. Během studií se několikrát umístil v mezinárodní skladatelské soutěži Generace v Ostravě a Ochranným svazem autorským byl v roce 2019 vyhlášen „nejúspěšnějším mladým autorem vážné hudby“ za rok 2018. Hudbu miluje, ale neprovozuje ji, ani se jí neživí. Pracuje jako knihovník v hudebním oddělení Národní knihovny a v hudebním úseku Městské knihovny a pravidelně spolupracuje s ČRo Vltava jako externista. 



Příspěvky od Jiří Slabihoudek



Více z této rubriky