čtvrtek, 22 srpen 2019 12:44

Letní hudební akademie v Kroměříži: Noty, ale i to, co je přesahuje

Autor:

„Vidím hodně frázování. Ale není slyšet.“

„Konkurzy nanečisto zažil Špaček v Americe. Přišel s nimi proto do Prahy a do Kroměříže.“

„Netopil s charakteristickým úsměvem, energičností a entusiasmem, stejnými jako na dirigentském stupínku, nenápadně stojí za celou akademií.“

 

11

 

„Sára slibovala, že bude hrát…,“ otáčí se udiveně Josef Špaček do zadní části sálku, odkud se ozvala omluvná slova. „Rozmyslela jsem si to,“ opakuje plaše mladá dívka s houslemi v rukou. Je jednou z pěti desítek studentů, kteří se až do soboty aktivně účastní mezinárodní Letní hudební akademie v Kroměříži. Součástí týdenní výuky byla ve středu také možnost vyzkoušet si, jaké to je zúčastnit se přehrávky do orchestru. Sára se na poslední chvíli rozhodla, že se „konkurzu nanečisto“ nezúčastní. Vrtí hlavou. Nikdo ji nenutí. Ale připravila se o jedinečnou zkušenost.

Chvíli předtím Josef Špaček spolu s Daliborem Karvayem a Tomášem Netopilem otevřeně vysvětlují dalšímu z těch, kdo se nezalekli možnosti zažít na vlastní kůži, jaké by to bylo, na co všechno by si měl dát pozor. Na tempo, na artikulaci, akcenty, dynamiku. Jedna věc je obvyklý zkušební úryvek z některého Mozartova houslového koncertu, ale jiná věc rychlé běhy z předehry k Prodané nevěstě – vždyť když je pak hraje celá houslová sekce, musí každý v ní hrát podstatně jinak, než když je v pozici sólisty... Také je třeba dávat pozor na uvolněnou pravou ruku, na polohu ramena. Samozřejmě na intonaci… ale třeba i na pozici smyčce. „Máš dobý timing, počkáš si, kde potřebuješ. Ale nehraješ kolmo na strunu…,“ ozývá se z komise. Houslisté Špaček a Karvay jsou zde lektory, vyučují v individuálních hodinách – a nezapře se to ani u „konkurzu nanečisto“. Po pár dnech bude u některých frekventantů, většinou konzervatoristů, případně studentů vysokých škol, určitě znát posun. V technice, v přednesu, v jistotě. Ale lakonicky se ozve ještě Tomáš Netopil: „Vidím hodně frázování. Ale není slyšet.“

 

4

 

S konkurzy je to v něčem stejné, jako s hudebními kritiky. Bezděky to naznačuje jeden z přítomných praktiků, dlouholetý člen orchestru, když mladým říká, že ve skutečné komisi u konkurzu on sám nečeká na chyby adeptů, ale že chce od nich slyšet muziku.

„Konkurzů, u kterých jsem seděl, bude už nejméně deset, možná i dvacet…,“ odpovídá potom KlasicePlus na pár otázek sólista a koncertní mistr Josef Špaček. Do České filharmonie proběhnou za sezónu zhruba tři. „Když jsem byl v umělecké radě,“ pokračuje, „musel jsem chodit ke všem. Nejen k houslovým. Byl jsem samozřejmě několikrát i u konkurzu do orchestrální akademie. Houslových bylo pochopitelně nejvíc, ale slyšel jsem i jiné nástroje...“ A kolika konkurzů se v minulosti účastnil on sám? „Já jsem po škole šel v podstatě hned do filharmonie… Takže jich zase tolik nebylo. Ale do filharmonie jsem samozřejmě konkurz dělat musel. A v Americe jsem za studií procházel takovým výběrem spíš do školních orchestrů. V rámci výuky jsme dělali konkurz, kdo ze studentů bude koncertním mistrem. Tím jsem byl jak na Curtisově institutu, tak na Juilliard School.“

 

9

 

Byl to Josef Špaček, kdo „konkurzy nanečisto“ začal pořádat už v České filharmonii – a tedy zřejmě i ten, kdo nápad přinesl do Kroměříže. „Přišli jsme s edukativním projektem, který se právě takhle jmenuje. Konal se v Praze už loni a letos znovu. Nebyl určen pro členy naší filharmonické Orchestrální akademie, ale pro studenty, kteří projevili zájem. Z České republiky se mohl přihlásit kdokoliv. Chtěl jsem začít osvětu,“ říká. Znamená to podle jeho slov zvyšovat povědomí o tom, jak konkurzy do orchestrů fungují. Aby lidé, kteří se tam potom budou hlásit, měli představu - a aby také byla nastavena nějaká vstupní úroveň.

„Říkal jsem jim i takové věci, že na konkurs nemají jít, když nejsou opravdu dobře připraveni nebo když nemají naposlouchané nahrávky toho orchestru, kam se zkoušejí dostat. Vysvětloval jsem jim opravdu základní věci… Jsem přesvědčen, že to pro ně je přínosem,“ tvrdí Špaček a dodává: „Sám jsem něco podobného zažil v Americe, kdy k nám na školu chodili lidé z Filadelfského orchestru. Měli jsme podobné konkurzy nanečisto - a vždycky nám dali zpětnou vazbu. U skutečného konkurzu už žádnou nedostanete – řekne se: Děkujeme, na shledanou… A člověk se nedozví, jak hrál nebo proč ho nevzali.“

 

10

 

Když dohrál jeden z účastníků „konkurzu nanečisto“ zkušební místo ze Smetanovy Šárky, ozývá se z několikačlenné „komise“: „Mohou vás požádat - zahrajte to ještě jednou a malinko rychleji. Tak to zkuste!“ Josef Špaček se pak obrací i k ostatním, ať už v sále zrovna sedí jako aktivní, nebo jen jako pasivní účastníci odpoledního semináře: Je potřeba zajímat se o repertoár tělesa, kam se hlásíte, poslouchat jeho nahrávky… A ideální je vyžádat si od orchestru jejich part. I kvůli smykům… Je jasné, proč to říká. To, co jsme všichni slyšeli, připomínalo i v rychlejším tempu úryvek ze Šárky jen v některých parametrech. A je jasné, že v orchestrech mají zvláště ikonické skladby vyhraněnou podobu. Netrefit se do ní může pro uchazeče znamenat značné mínus.

Byl někdo z letošních účastníků akademie u skutečného konkurzu? Myslím, že ne, jsou ještě dost mladí, uvažuje Josef Špaček. Pokud ví, tak jen Mária. Dostala se nad bodový limit, byla úspěšná, ale přece jen neskončila jako první… „Pro ostatní to byla opravdu první zkušenost. A jsem přesvědčen, že přínosná. Vždyť většina z nich určitě nějaký konkurz někdy dělat bude… Povědomí o tom, jak to v praxi funguje, by se zvyšovat mělo, aby se studenti opravdu dovedli přichystat. Příprava na konkurz do orchestru je velmi důležitá, včetně praktických detailů. Třeba včetně toho, kdy a kde naladit,“ vypočítává Josef Špaček. Když člověk ví, co ho čeká, tak se podle něj dovede připravit lépe i psychicky; tréma je trošku menší a hraje se víc v pohodě.

 

3

 

Tady o nic nejde, ale i tak je určitě jiné hrát při kurzech na hodině, nebo před lidmi, kteří posuzují. A kteří už o někom doopravdy rozhodovali. Během odpoledne zaznívá řada rad ze života a do života. Nepřidělávejte si při hře starost, kde to není nutné. Dávejte do hudby víc srdce, jděte hlouběji do strun. A nedávejte najevo, že se vám něco nepovedlo… Konkurz nanečisto po hodině a půl končí. Pro ty, kdo ho podstoupili, bude hraní před komisí doopravdy aktuální až za pár let. Šlo jen o jednu částečkou týdenního programu. Stejně jako v případě přednášky o trémě nebo třeba při besedě o tom, jak komunikovat s médii. Určitě to ale nebylo k zahození. V Kroměříži se snaží ukázat studentům o něco dál za noty.

Lektory jsou vedle již zmíněných také sopranistka Kateřina Kněžíková, cembalistka Barbara Maria Willi, korepetitor Zdeněk Klauda, trombonista Lukáš Moťka… a David Mareček, který se nezabývá interpretací, ale se čtyřmi účastníky probírá jejich hudební projekty.

 

Luk-Moka

 

Dostávají se sem účastníci Letní hudební akademie náhodně, nebo jsou naopak všichni navázání na nějakého pedagoga či lektora a jdou za ním? Tomáš Netopil KlasicePlus odpovídá, že v letošním již druhém ročníku se na kurzy dostali noví účastníci i díky „ozvěně“ z toho prvního. Na otázku, jestli myslí něco jako „šeptandu“, s úsměvem přikyvuje. „Ale myslím, že máme také dost silná sociální media – zbraň, na kterou jsme vsadili a která nám právě v portfoliu studentů hodně pomáhá,“ zdůrazňuje. A hodně podle jeho slov pomohl také kroměřížský rodák Bohdan Šebestík, hornista, který žije a učí na univerzitě v Portu. Přitáhl s sebou z Portugalska řadu studentů - hornistů a trombonistů. Přijel s nimi a učí společně s Radkem Baborákem; má zde třídu komorní hudby pro hornisty.

 

1

 

„Doufám, že se nám to i v budoucnu bude podobně nabalovat. Tím, co se bude o kurzech říkat, i prostřednictvím sociálních sítí. Proto se například snažíme každý den mapovat prostřednictvím videí,“ pokračuje Tomáš Netopil. Servis pro studenty - z vlastní zkušenosti z účasti na různých kurzech i z toho, co slyší od různých kolegů, kteří konfrontují kroměřížské kurzy s jinými – považuje za nadstandardní. Nejde totiž jen o penzum hodin, které je v případě kroměřížských lektorů hodně velké, ale i to, že ryze hudební stránka je obohacena i o další témata. Například o problematiku psychologie, o konkurz nanečisto nebo o rozhovory s osobnostmi… „Byl tu Adam Plachetka, bude tu s přenáškou psychiatr Cyril Höschl, je zde možný každodenní kontakt s ředitelem České filharmonie Davidem Marečkem… Jde o opravdu nadstandardní balíček,“ říká.

 

beseda

 

Byl Tomáš Netopil loni, když Letní hudební akademie začínala, jejím hlavním iniciátorem? „Přiznávám se k tomu. Ano. A přemýšlel jsem o něčem podobném už dlouhou, opravdu dlouhou dobu. Zrálo to, několikrát už se něco podobného mělo nastartovat, ale jsem nakonec rád, že jsem počkal až na tu správnou skupinu lidí, které mám teď kolem sebe. Jde o obrovské tahouny, kteří v mém celoročním pracovním vytížení, i v tom letním, dokáží tuto aktivitu držet. Jsem jim nesmírně vděčný,“ vypráví. Má na mysli výkonnou ředitelku Letní hudební akademie Janu Kubáčovou s manželem Michalem. Další týmoví hráči, to už je podle pana dirigenta právě její práce. Sehnala k sobě další správné osoby, z Kroměříže a ze Zlína. A Tomáš Netopil myslí také manžele Ivonu a Václava Křivánkovy. „To jsou také rodáci z Kroměříže a dneska mí obrovští partneři. A vynikající ředitelé: ona vede Základní uměleckou školu, on Konzervatoř Pavla Josefa Vejvanovského. Máme pevnou vazbu a můžeme využívat jejich prostory. A nakloněn nám je i Zlínský kraj...,“ shrnuje silné stránky projektu, za nímž stojí.

V Kroměříži má zázemí, v Kroměříži je doma. Ostatně – do základní umělecké školy, sídlící v bývalém piaristickém gymnáziu, a pak i na konzervatoř, která má k dispozici historický objekt hned přes ulici, sám před lety, ještě jako houslista, chodíval. Letos po skončení akademie, příští týden, už mu zase hned začíná naplno jeho vlastní umělecká práce: koncerty a Čajkovského Piková dáma v Essenu, kde je šéfdirigentem, podzimní debut s Orchestrem National de France, Schönbergovy Písně z Gurre v Essenu a Kolíně nad Rýnem, Sukův Asrael a další koncerty v Tokiu… a 1. února ve Vídni po dlouhých týdnech příprav Beethovenova opera Fidelio v první verzi známé pod názvem Leonora.

 

prce-s-tremou

 

Práce na kroměřížské akademii začíná být čím dál víc,“ krčí Tomáš Netopil rameny. Minulý rok zde bylo sotva dvacet studentů, letos jich je pět desítek a s pasivními účastníky na osmdesát. Na otázku, jestli mají pořadatelé nějaké hranice, se nejdříve jen směje – že prý ano, jen neví, kde. Ale pak hovoří vážně: „Příští rok chystáme zásadní změnu, kterou je časové rozšíření akademie na dva týdny. Budeme hostit Mladou filharmonii, která právě tady bude mít svůj první hudební kemp. Společně s Akademií klasické hudby bychom tím chtěli naši Letní hudební akademii proměnit z instrumentální i na orchestrální. Tímhle směrem chceme dál spolupracovat.“ Akademie klasické hudby rozšiřuje pole působnosti. Má v plánu obsáhnout vedle pořádání festivalu Dvořákova Praha a Cen Antonína Dvořáka také založení Hudebního učiliště jako přípravky Pražské konzervatoře, bude spolupořádat rozhlasovou interpretační soutěž Concertino Praga, zřídí Vzdělávací a informační centrum… a chce mít podíl na organizování Letní akademie v Kroměříži a provozování orchestru Mladá filharmonie.

 

12

 

Pak je logická otázka, jestli budou příští léto v Kroměříži účastníci kempu Mladé filharmonie totožní s frekventanty kurzů? „Možnost, že studenti, kteří se zúčastní orchestrálního programu, zůstanou a budou pak dál pokračovat jako frekventanti akademie, existuje,“ líčí Tomáš Netopil své plány. Teď má Letní hudební akademie sedm oborů, příští rok ji chtějí rozšířit ještě o výuku violoncella a violy, společně s komorní hudbou. „A to by měl být na strop,“ vypočítává. Sám letos neučí, snaží se ale o vše starat a připravuje se na závěrečný koncert, který bude v sobotu dirigovat. „Půjde o koncert s orchestrem tvořeným profesionály, na němž dostanou šanci vystoupit jako sólisté ti nejlepší účastníci akademie. Budeme hrát mimo jiné Biberovy Baletti, které jsem objevil ve zdejším proslulém zámeckém hudebním archivu. Oživování takových partitur bude mimochodem také jednou ze součástí akademie, která by měla v náplni rezonovat. Zazní teď ale také některý Mozartův houslový a hornový koncert, trombonový koncert Wagenseilův nebo Mozartovy a Händelovy árie.“

Teď je o hodinu později, večer, a v aule konzervatoře začíná zhruba hodinový koncert – první z letošních veřejných vystoupení studentů. Postupně jich hraje s klavírem osm. Třináctiletý Victor Teodosiev z Bulharska se učí na lesní roh teprve rok a půl. Je skvělý – první věta z Mozartova Koncertu odezní v podstatě bez kazu, hraje klidně, zručně, muzikálně, jen v nejtěžších místech trochu zpomaluje. A to má přitom rovnátka, jak prozradil Tomáš Netopil! Magda Routová hraje Sarasateho s jistotou dvojhmatů a skákavých smyků, ale trochu těžkopádným tónem. Pozounisté Karel Čížek a Jaroslav Voříšek zaplňují sál nevelký nosným měkkým tónem a upozorňují na běžně neznámého skladatele Grondahla. Matteo Hager, letos v létě úspěšný na luhačovických kurzech Václava Hudečka, suverénně rozvíjí syté tóny Blochovy skladby Nigun. Houslistka Mária Andrejková potřebuje do své hry ještě dostat víc ducha. Stejně jako hornistka Minori Otsuka. Efektní závěr po šedesáti minutách obstarává s Wieniawským houslista Ivan Virág, tento večer asi nejstarší a logicky také nejzralejší interpret.

 

koncert-k

 

Koncert uvádí Tomáš Netopil. Ten, který s charakteristickým úsměvem, energičností a entusiasmem, stejnými jako na dirigentském stupínku, nenápadně stojí za celou Letní hudební akademií, ten, kdo bude řídit závěrečný koncert a kdo má také dalekosáhlé plány týkající se širší kroměřížské letní hudební nabídky. Ten, který tady ochotně dělá cokoli. Včetně dovezení Portugalců na ubytovnu nebo přivezení jablek k jídlu.

 

13

 

14

 

15

 

VIT01412

 

Foto: LHA Kroměříž

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.