„Barokní, krásně archaické, a přece i nám emocionálně srozumitelné… jedním slovem výsostně muzikální.“

„Hudba pochází všechna z období pouhých dvou let a Václava Lukse z vytvořil novou celistvou partituru – Missu 1724.“

„Luksovi muzikanti přesně cítí, co má na mysli. A dovedou to, vesměs ihned, maximálně napodruhé, bezezbytku splnit.“

„Tak já pomalu zavolám muzikanty…,“ uzavírá Václav Luks hovor s publikem, když už nejsou žádné otázky. Veřejnosti přístupná zkouška souborů Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 začala před více než půlhodinou jeho výkladem. Dnes se docela protáhl. Aby ne, Jan Dismas Zelenka je zajímavý autor – a tentokrát se zkouší na středeční koncert dokonce novodobá světová premiéra další mešní kompozice z jeho pera. Zazní v Ostravě na Svatováclavském hudebním festivalu. V Praze pak až příští rok na jaře. 

Někteří muzikanti a zpěváci už ve zkušebně sedí a poslouchají – stejně jako publikum, asi čtyřicet příchozích – co všechno Václav Luks o Zelenkovi a jeho době pojal za své. Zbylí teď přicházejí zvenku. Zkoušky „na vlastní uši“ se konají od léta v novém prostoru, kde Collegium 1704 pracuje, v Collbence II, lehce alternativním prostoru nedaleko metra Nádraží Holešovice. Nad vchodem je nápis Hól. Do metropole přišlo dnes babí léto a hudebníci můžou ve volných chvílích postát nebo posedět před budovou, na sluníčku. Okolo jezdí auta, ale není jich naštěstí moc.

A pak už Václav Luks říká: „Takže Kyrie.“ Zvedá ruce, tiše naznačí několik dob, sykne tu poslední – a skvěle namazaný stroj orchestru historických nástrojů a specializovaných zpěváků spustí dokonale sehrané soukolí tónů a slov, oduševnělé, virtuózní, radostné i zvážnělé, barvité, zdobné i pokorné, velkorysé i podrobné… barokní, krásně archaické, a přece i nám emocionálně srozumitelné… jedním slovem výsostně muzikální. Za okny je stinné zelené zákoutí tvořené starými stromy a za poodhrnutým závěsem je vidět do předsálí a výsečí otevřených dveří pak až na sluncem zalitou ulici. Občas se tam mihne auto, ale hluk zvenčí žádný neproniká. Sál je plný hudby.

Do Ostravy chystá Collegium 1704 Zelenkovu „Missu 1724“ – mši sestavenou z jednotlivě existujících dochovaných skladeb zhudebňujících části mešního ordinária. Hudba pochází všechna z období pouhých dvou let a Václava Lukse její existence inspirovala k vytvoření nového projektu, celistvé partitury. Zní trochu až jakoby italsky. Před chvílí se publikum dozvědělo, proč tomu tak je… Sóla teď postupně zpívají Helena Hozová, Aneta Petrasová, Ondřej Holub a Tomáš Šelc. Přicházejí k nim dopředu ze sboru. Pěkné hlasy, výrazné, ale přesto vždy součástí celku. Orchestr je mezinárodní, Václav Luks k němu v okamžicích, kdy hudbu zastavuje k posledním poznámkám a vylepšením, mluví střídavě česky a anglicky. Ale trombonisty oslovuje výhradně jen „kluci“.

Buďte dominantnější ve své odpovědi na slovo Christe zaznívající ve sboru, směřuje k nim teď zrovna jeden podnět…. Sboristům před chvílí připomínal, ať se jim ve slovu Gloria neztrácí druhá slabika…. Rychleji se odlepte po první době… Nedržte první tón tak dlouho v rezonanci… Ať je to odpružené, k nebi směřující… Pozor, „ka“ ve slovu „peccata“ musí být pocitově o trochu výš, nacvičuje po chvíli s muži ve sboru sled několika sestupujících tónů… Detaily se týkají artikulace zpívaných tónů a slov, důrazů, vedení hudebních frází, poměru mezi slabikami, kontextu tónů. Jde o nuance, které by i jemné lékárnické váhy sotva zachytily. Luksovi muzikanti však přesně cítí, co má na mysli. A dovedou to, vesměs ihned, maximálně napodruhé, bezezbytku splnit.

„Zkoušíme čtvrtý den,“ shrnuje Václav Luks při krátkém rozhovoru během pauzy, co přesně se dnes děje. Je to v podstatě už generálka, ve středu v Ostravě bude v evangelickém kostele čas jen na ozkoušení akustiky. Missu 1724 už Collegium 1704 studovalo loni, před natáčením, pro nahrávku, která má vyjít teď v zimě. Po roce je ovšem co oprašovat…  „Publikum nás neruší, naopak je to před koncertem takhle s lidmi v sále lepší,“ usmívá se dirigent. Je tedy „zkouška na vlastní uši“ pro muzikanty stimulující? Přitakává, že ano.

První takové setkání se tu uskutečnilo v červenci, od té doby už jich bylo několik dalších – a budou se tu konat vlastně před každým koncertem. Collbenka s pořadovým číslem „dvě“ v Holešovicích nahradila původní prostory bývalé továrny ve Vysočanech, v Kolbenově ulici, kde Collegium 1704 sídlilo dva roky, kde mělo zázemí a kam také zvalo na různé programy veřejnost. Holešovická „kulturní zóna Hól“ je teď nově revitalizovaná, Collegium 1704 je tu spolu se zavedeným občanským sdružením Alternativa II.  Jak je i dnes vidět, zájemci sem cestu za klasikou nacházejí. Pokud tu soubor vydrží hodně dlouho, bude možná jednou tohle zapomenuté místo zezadu přiléhat k celé nové čtvrti, v níž by směrem k metru Vltavská měla patrně vyrůst i velká pražská koncertní síň. A nebo padne Hól výstavbě za oběť…?

Pak už se zase muzikanti vracejí z prosluněného prostoru před budovou do zkušebny. Instrumentální ansámbl a nevelký sbor je rozesazen v půlkruhu zády ke vstupnímu otvoru zpola zakrytému závěsem. Publikum, které je „na vlastní uši“ svědkem toho, jak vzniká dokonalá hudba a jak jemné detaily tu dokonalost spoluvytvářejí, je v půlkruhu při stěnách. Všechny pohledy v sále se sbíhají k dirigentovi. „Takže Sanctus.“ Václav Luks zvedá ruce, tiše naznačí několik dob, sykne tu poslední… a soukolí se zase před fascinovanými posluchači rozjíždí.

V paměti zůstávají dirigentova slova ze zasvěceného úvodu: Zelenka pocházel z vesnice, ale v Drážďanech se dostal ke královskému dvoru a stal se účastníkem a spolutvůrcem skvělého hudebního provozu. Byl určitě šťasten… Tedy – my to úplně přesně nevíme, ale je lepší vidět ho takto pozitivně, ne…?

Foto: Anna Jirásková, Petr Veber