„Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského je tělesem s bohatou a dlouhou historií.“

„Sál je už na pohled velmi elegantní a jeho akustické podmínky jsou opravdu výjimečné.“

„Pražský filharmonický sbor dělal čest sobě i svému sbormistru velmi inteligentní interpretací a kromě toho i dokonalou výslovností.“

Naše přední profesionální sborové těleso navštívilo v uplynulých dnech Moskvu, kde ve spolupráci s Velkým symfonickým orchestrem P. I. Čajkovského a Vladimirem Fedosejevem zahájilo v sobotu večer festival k výročí narození Ludwiga van Beethovena a Petra Iljiče Čajkovského. Stalo se tak teprve třetím českým interpretem, který vystoupil v nové chloubě ruské metropole – koncertním sále v Zarjaďje.

Pražský filharmonický sbor pod vedením sbormistra Lukáše Vasilka připravil na konec února pro zahraniční publikum celkem tři koncerty: jeden pro Moskvu, kde byla na programu dvě rozsáhlá vokálně-instrumentální díla, a dva koncerty a cappella (či s drobným nástrojovým doprovodem), které měly zaznít v rámci Hong Kong Arts Festivalu. „Pozvání předního asijského festivalu na dva samostatné sborové koncerty ve dvou nejprestižnějších sálech Hongkongu, to považuji za událost sezóny,“ opakoval ředitel sboru Radim Dolanský. Asijské publikum si však bude muset na debut Pražského filharmonického sboru ještě nějakou dobu počkat. Tato část turné byla odložena kvůli aktuální epidemii koronaviru. Zájezd se tedy smrsknul na čtyřdenní podnik s cílem vystoupit v novém moskevském sále, který dominuje parku Zarjaďje, v doprovodu místního orchestru pod taktovkou legendárního dirigenta Vladimira Fedosejeva. Jelikož na programu byla díla určená pro mohutné obsazení, Pražský filharmonický sbor rozšířil své řady o externí zpěváky.

Ve čtvrtek s pozoruhodným datem 20. 2. 2020 se osmdesát zpěváků a devět členů doprovodu schází na pražském letišti, aby v prvé řadě zablokovalo odbavovací přepážky nekonečnou frontou. Skvělé organizaci ze strany vedení však sbor, a nakonec i ostatní cestující, vděčí za bezproblémové a – navzdory počtu – celkem rychlé odbavení a přesuny vůbec. Po příletu na moskevské letiště Šeremeťjevo se sboru ujímají pracovníci Českého centra, které funguje při Velvyslanectví České republiky v Moskvě, v čele s paní ředitelkou Hanou Skládalovou. Dva autobusy vezou výpravu do hotelu.

„V Moskvě máme skvělé zázemí v Českém domě, kde jsme ubytovaní. Neuvěřitelné zařízení přímo v centru města, fantastické služby, milý personál, člověk si tady připadá jako doma. To nemluvím o tom, co všechno pro nás dělá České centrum v Moskvě, které je naším moskevským partnerem.“ popisuje spolupráci Radim Dolanský. Český dům je územím české ambasády a součástí Českého centra, které zaštiťuje propagaci naší kultury v Ruské federaci a je nápomocno institucím i jednotlivcům v realizaci takových projektů (více přineseme v rozhovoru s ředitelkou Českého centra Moskva Hanou Skládalovou).

Přestože se letělo dopoledním spojem a let do Moskvy trvá něco přes dvě a půl hodiny, díky časovému posunu doráží výprava do hotelu těsně před setměním. Zbývá tedy čas jen na vyhledání nějaké blízké restaurace, případně využití té v Českém domě, která nabízí i výdobytky naší národní kuchyně.

Druhý den se koná orchestrální zkouška. Sbor se přesunuje k orchestru do jeho sídla na ulici Malaja Nikitskaja (která se, pokud jste dostatečně vytrvalí, po nějaké době změní v Bolšoju Nikitskaju a vyústí v podstatě u Kremlu). Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského je tělesem s bohatou a dlouhou historií. Letos slaví devadesátku, přičemž jeho současný šéfdirigent, Vladimir Fedosejev, stojí v jeho čele polovinu této doby. Orchestr byl původně založen jako Moskevský rozhlasový orchestr, nicméně pro svou dokonalou interpretaci děl Petra Iljiče Čajkovského byl poctěn umístěním jeho jména do svého názvu (více o orchestru a jeho koncertní činnosti v rozhovoru s jeho ředitelkou Taťjanou Nazarbekovovou – zde).

Po zkoušce, která pro sbor končí před třetí hodinou odpolední, zbývá nějaký čas na obdivování krás Moskvy. Dirigent Fedosejev pokračuje s orchestrem v nácviku ryze instrumentálních částí, a navzdory tomu, že má za sebou čtyřhodinovou zkoušku, je ochoten ihned po ní poskytnout rozhovor. 

Den třetí je dnem koncertním a pro zpěváky nelehkým, neboť generální zkouška je určena na 15. až 18. hodinu a koncert začíná už v 19 hodin. Na regeneraci – fyzickou, duševní i hlasovou – tudíž mnoho času nemají. Zato se mohou kochat krásou nejnovějšího koncertního sálu v Moskvě.

Zarjaďje je park v těsné blízkosti Rudého náměstí, jeho dominantou je moderní skleněná budova se dvěma koncertními sály. Kromě ní park nabízí procházky čtyřmi typy ruské krajiny, ledovou jeskyni nebo tzv. Parjaščij most, který vás sice nepřevede přes vodní tok ani žádnou jinou překážku, protože se vrací zpět na tentýž „břeh“, zato visí nad moskevskou magistrálou a břehem řeky Moskvy a poskytuje výhled na město. Park vznikal v letech 2012 až 2017 a Velký sál byl otevřen slavnostním koncertem, na kterém účinkoval orchestr petrohradského Mariinského divadla v čele s šéfdirigentem Valerijem Gergievem, a to 8. září 2018.

Sál se pyšní nejmodernější technikou a prvotřídní akustikou. Poskytuje téměř 1600 míst, přičemž celé přízemí, a to v pódiové části i v hledišti, lze pomocí elevační techniky „srovnat se zemí“ nebo nastavit do potřebné výšky a tvaru. O dokonalé akustické podmínky se postaral japonský tým Yasuhisy Toyoty, který má na svědomí na pět desítek koncertních sálů po světě, mimo jiné i hamburskou Labskou filharmonii. Olga Žukova, ředitelka sálu, ve svém prohlášení uvedla, že „dobrý sál a skvělá akustika by ovšem neznamenaly nic, pokud bychom zde neměli možnost slyšet významné umělce“, a pohled na fotografie lemující chodby interního zázemí potvrzuje, že v tomto ohledu se management sálu opravdu činí. Za rok a půl provozu nicméně měli možnost v sále vystoupit pouze tři čeští interpreti. Jako první Zarjaďje přivítalo Magdalenu Koženou, která zde na začátku minulého roku zpívala program z děl Mozarta a Glucka s Orchestra of the Age of Enlightenment. A před měsícem zde značný dojem zanechalo Collegium 1704 s Václavem Luksem. Nyní má tu čest Pražský filharmonický sbor.

Sál je už na pohled velmi elegantní a jeho akustické podmínky jsou opravdu výjimečné. Během koncertu se vám samozřejmě příležitost vyslechnout si provedení z několika různých míst obvykle nenaskytne, generální zkouška to však umožňuje; z hlediska posluchačského je prakticky jedno, zda sedíte těsně pod pódiem, v nejvyšší řadě, či ve střední části u stěny – zvuky se sálem nesou s nenucenou lehkostí, aniž by se slévaly. Polohovací možnosti sálu si však vybírají svou daň – každá řada sedadel je upevněna na jednom zakřiveném panelu. Jelikož se pod ní nenachází pevná konstrukce, nýbrž sada různých táhel a zdviží, stačí u jedné stěny dupnout a s posluchačem na druhé straně příslušného schodu se zatřese sedadlo. Stejně tak výhod elevace pódia si sbor mnoho neužil – rozmístění na pódiu vůči pěveckém tělesu není úplně fér. Zatímco orchestr se pohodlně rozprostřel po celém „přízemí“ i prvních dvou schodech, sbor se tísní z větší části na tom třetím. Pouze někteří pánové v basu a některé dámy v sopránu mohou na krajích postoupit o stupínek níže, v tom případě jim ale ve výhledu překážejí kontrabasy. Přestože se vedení sboru snaží nevhodné postavení nějak řešit, už to tak zůstane.

Večerní koncert zahajuje Festival hudby Beethovena a Čajkovského, který poběží až do konce května a zazní v rámci něj ještě osm koncertů. Analogicky je vystavěn i program koncertu. Hlavním dílem je Beethovenova Symfonie č. 9 s populární Ódou na radost. Za „sparingpartnera“ jí z děl Čajkovského pořadatelé vybrali kantátu na ruský překlad téhož Schillerova textu. Skladba pro sólové kvarteto, smíšený sbor a velký orchestr nese název „Óda k radosti“, má šest částí a trvá necelou půlhodinku. Jedná se o Čajkovského rané dílo, kterým absolvoval svá studia na petrohradské konzervatoři. Sám se prý zdráhal nechat skladbu vydat tiskem (došlo k tomu až roku 1960) a v dopise vydavateli ji označil za nevyzrálé dílo bez budoucnosti, jehož srovnání s Beethovenem by bylo trapné. Přesto přesně k tomuto srovnání pořadatelé koncertu moskevské posluchače vybídli.

Je pravda, že zdrženlivost autora vůči tomuto kusu byla patrně na místě. Skladba, zejména ve svých krajních částech, trochu postrádá invenci a osobité kouzlo, které tolik obdivujeme na jeho pozdějších kompozicích. Moc, kterou skýtá sbratření, zde vyznívá spíš jako vojenská síla a například v druhé větě je instrumentace příliš hutná – zejména vzhledem k tomu, že orchestr se pohybuje na jediné ostinátní figuře a nedovoluje sboru se prosadit. Na druhé straně, vnitřní věty obsahují půvabné nápady. Adagio molto s tenorovým sólem v úvodu má krásné téma a líbezné dřevěné dechy doprovázejí sólistu takřka po dvořákovském způsobu. O něco později následuje dlouhá a cappella pasáž sboru, který zde předvedl své dokonalé ladění a kompaktní zvuk. Což není samozřejmostí, když přibudou externí zpěváci, protože dokonalost sboru nespočívá v technické bravuře jednotlivců, ale právě v jejich sezpívanosti.

Také sólistický kvartet, který tvoří ruští pěvci (Lyubov Petrova – soprán, Daria Khozieva – mezzosoprán, Vladimir Dmitruk – tenor a Nikolaj Didenko – bas), má v podstatě víc ansámblového zpívání než toho sólového. Vypořádal se s ním celkem zdárně, pouze sopranistka někdy příliš vyčnívala.

Po přestávce přichází na řadu Beethoven s týmž obsazením. Ačkoliv léta, která Vladimir Fedosejev strávil v čele orchestru, napovídají, že patrně představuje starší generaci, dosud nezaznělo, že tento dirigent v srpnu oslaví již 88. narozeniny. Má za sebou fantastickou kariéru a stal se oprávněně legendou svého oboru. Jeho zásluhou vznikla řada nahrávek nejslavnějších orchestrálních děl a Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského za jeho vedení utvrdil svou pozici mezi špičkovými orchestry. Dodejme, že s orchestrem stále objíždí i jeho zahraniční turné (letos například Japonsko) a má stále dostatečnou fyzickou kondici na to, aby řídil tříhodinovou generální zkoušku a hodinu na to celovečerní koncert. Na rozdíl od jiných, obdobně zasloužilých dirigentů, si ke koncertu nesedl. Za to vše mu patří neskonalá úcta a obdiv.

Bohužel, zmíněné s sebou přináší i stinné stránky, které Beethovenova poslední symfonie ve čtyřech větách poněkud nemilosrdně odkryla. Dirigentovo gesto zejména ve svižnějších pasážích již ztrácí na pevnosti, což se negativně odráží na souhře. Na druhou stranu v poetičtějších částech umějí být Fedosejevovy ruce velmi inspirující a jemné gesto vypovídá o tom, jakým způsobem dirigent přistupuje celoživotně k vedení hlasů (více viz již zmíněný rozhovor). Je vidět, že dirigent má velmi jasnou představu o vnitřní bohaté agogice díla, avšak někdy je tato představa velmi zákeřná vůči interpretům. Co už není otázkou gesta, je občasný intonační ústřel v dechových nástrojích.

Sólový kvartet i v Beethovenovi podává solidní výkon, i když občas má tendenci – u tohoto díla ne neobvyklou, ale bohužel zcela neprospěšnou – více soupeřit, než spolupracovat. Vyzdvihnout lze tenoristu, který je, soudě dle zkoušek, patrně trochu svérázné povahy, nicméně hlas má příjemně barevný a dobře posazený.

U sboru je v této symfonii vždy riziko, že se burácející zpěv zvrhne do hromadného skandování, Pražský filharmonický sbor však dělal čest sobě i svému sbormistru velmi inteligentní interpretací hlavního tématu a kromě toho i dokonalou výslovností. O čem by se v podstatě nemuselo u profesionálního tělesa hovořit, je hlasová kultura, nicméně nemohu ji nezmínit, protože za ní evidentně stojí výborná práce sbormistra, ale také svědomitost zpěváků. Jako řada profesionálních těles, i toto – pokud lze soudit ze zájezdu – nechává otázku rozezpívání na samostatné přípravě zpěváka. Snad se zdá, že je to samozřejmostí (nebo by mělo být), ale v praxi to úplná samozřejmost není. Když se schyluje k odchodu z hotelu, jeho chodbami se vždy linou různá hlasová cvičení.

Kromě prvotřídního sálu nelze organizátorům upřít schopnost tento sál vyprodat. Mezi téměř šestnácti sty posluchači, kteří obklopili pódium ze všech stran, jak to v moderních sálech bývá, se jen místy krčilo pár prázdných sedadel. Festival oslavující 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena a 180. výročí narození Čajkovského tak byl zdárně zahájen.

Neděle, poslední den moskevské mise Pražského filharmonického sboru, už představuje pouze cestu domů. První skupina cestujících se sice moc nevyspí, protože vyráží na letiště už v šest hodin ráno místního času, spánkový deficit ale jistě brzy dožene během zaslouženého volna…

Foto: Markéta Ottová, Yuliya Osadcha, Konstantin Rychkov