„Na historické rohy se tu neučí hrát, ale kontext, z něhož moderní nástroj vznikal, by mladí hornisté mohli a měli poznat a znát.“

„Patrně nebude toužit po profesi muzikantky, ale kurzy ji přesto baví. Hraje na hornu se zájmem a něco se tu dozví.“

„Hrají spolu snad jen půl roku, na kurzech jsou společně, jsou dobří. Velmi pěkně ve zvuku i v souhře, bez kazů, přednášejí větu z kvartetu, jehož autorem je Constantin Homilius.“

Třetí den vysvitlo slunce. Říkává se, třeba na horách, že den s číslem tři by měl být odpočinkový. Na Letních hornových kurzech v Broumově po více než osmačtyřiceti hodinách depresivně deštivého počasí úplně modrá obloha ve středu naopak nastartovala další aktivity. Několik desítek účastníků z tuzemska a okolních zemí, vesměs dětí a studentů, završilo celodenní výuku a přípravu přítomností na podvečerním koncertu těch nejlepších a uvolněně družným večerem na nedaleké farmě. Jedině ten se asi dá započítat do odpočinku.

Na lovecký roh se hrálo takto! Jindřich Petráš nejprve nástroj zvedá nad hlavu, aby všichni dobře viděli, že přirozený roh nemá žádné ventily ani vsuvky, pak ukazuje, jak se držel pravou rukou, a nakonec zatroubí lovecké signály velmi podobné těm, které znějí při honu na lišku ve filmu Fantomas kontra Scotland Yard. Děkan Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění je na kurzech v Broumově jako lektor podruhé, předtím dlouhé roky učíval na hornových kurzech, které však už dnes neexistují. V úterý odpoledne, po výuce hry na lesní roh, vede pro účastníky workshop na téma historické nástroje. Neučí se tu na ně hrát, ale kontext, z něhož moderní nástroj vznikal, by zejména začínající a mírně pokročilejší hráči mohli a měli poznat a znát. Základy se tu dozvědí. Profesor Petráš –  pocházející ze severu Moravy, před lety hráč České filharmonie a tedy na nějakou dobu Pražák, ale nyní už dlouho brněnský hornista a pedagog – má bohatou sbírku jiných než moderních lesních rohů. Starých přirozených i konstrukčně novějších historických kousků. Svůj výklad začíná vyluzováním tónů ze zvířecího rohu. I takovou věc, opatřenou samozřejmě nátrubkem, vlastní. Jak říká, něco zdědil, něco dostal darem, něco koupil. Drží se základních faktů, je hbitě a se znalostí věci překládán do angličtiny. Umí zaujmout.

Paralelně se po celý den koná v jiném sále obrovského areálu benediktinského kláštera výstava lesních rohů. Prezentuje se tu několik výrobců. Účastníci si mohou mezi svými hodinami nebo komorní hrou či cvičením nástroje kdykoli prohlédnout i vyzkoušet. Kupovat tu asi nikdo teď nic nebude, on ten nejlevnější stojí víc než deset tisíc a nejdražší nejméně dvacetkrát víc, ale mezi kurzisty jsou určitě i budoucí profesionálové, potenciální zákazníci…

„Bez pracovních důvodů jsem byl v Čechách naposledy někdy koncem osmdesátých let,“ říká Ricco Kühn, jehož podnik specializovaný na výrobu lesních rohů je jen pár desítek kilometrů od našich hranic, na úpatí Krušných hor, mezi Drážďanami a Chemnitz. „Pocházím z východního Německa a nemohli jsme cestovat na Západ. Projeli jsme tehdy mnoho měst a míst v Československu. Ale později jsem tu byl mnohokrát už vždycky jen kvůli byznysu, většinou na nějakých akcích, ukázat naše trubky a naše horny.“ Funguje od počátku roku 1990, dnes prodává trubky a lesní rohy po celém světě od Číny přes Rusko po Spojené státy.

Vybrali byste si tu? Dotázaní, chlapec a dívka, rozpačitě krčí rameny. Ještě moc nepoznají rozdíly mezi nástroji. Ale pár tónů si vyzkoušejí. On je žákem jedné pražské základní umělecké školy, ona žačkou nedaleké zušky. Nejsou tu první léto. Právě ona vcelku jasně dává najevo, že patrně nebude toužit po profesi muzikantky, ale kurzy ji přesto baví. Hraje na hornu se zájmem a něco se tu dozví. Ostatně, doma má prý i lovecký roh. Tatínek je zřejmě myslivec.

Večer je pak v jednom z bývalých opatských sálů koncert. Hrají na něm s klavírem ti, kteří získávají první zkušenosti, i ti, kteří už studují na konzervatořích. Některá jména určitě bude stát za to si pamatovat. Kamila Kolářová, Zsolt Bereczky, Jana Kiselová, Petr Macko, Jan Vobořil… A na závěr čtveřice z Rakouska, říkají si Cornissimo Quartett: Emma Leonhartsberger, Clara Spitzer, Andreas Falzberger, Benedikt Schmidinger… Působí jako docela pěkně sehraní… „A nezapomeňte na naše modrá trička,“ nabádá umělecká vedoucí kurzu Zuzana Rzounková, jinak sólohornistka FOK, když se po posledním čísle loučí a když připomíná, že program následujícího dne uzavře koncert a pak příjemná zábava s něčím dobrým k snědku.

Pak je středa podvečer a barokní kostel sv. Michaela ve Vernéřovicích, jeden z proslulé památkově chráněné „skupiny broumovských kostelů“, se skutečně rozzáří tyrkysovou barvou triček s logem letošních kurzů. Jednolodní chrám elipsového půdorysu, postavený stejně jako bezmála desítka dalších v regionu kolem roku 1720 podle Dientzenhoferových plánů, stojí na návrší nad obcí a je obklopen velkým hřbitovem s řadou zašlých hrobů s německými nápisy. Starými stromy prosvítá slunce klonící se k západu, obzor ohraničuje hřeben Javořích hor, barvy zlátnou. Do kostela však přicházejí nejen účastníci kurzů a jejich blízcí, ale také veřejnost: pár místních, nějací přespolní. Musí mít ale všichni přes obličej roušky. „Je nás víc než sto, co se dá dělat,“ krčí rameny Tereza Kramplová, ředitelka kurzů a zároveň i festivalu Za poklady Broumovska.

Hodinový koncert otvírá i zavírá kvarteto lesních rohů. Tím prvním na úvod je Cornissimo Quartett. Hrají spolu snad jen půl roku, na kurzech jsou společně, jsou dobří. Velmi pěkně ve zvuku i v souhře, bez kazů, přednášejí větu „alla marcia“ z kvartetu, jehož autorem je Constantin Homilius. Tím druhým kvartetem je na samý závěr čtveřice ad hoc sestavená z žáků a lektorů – Máté Harangozó, Ágoston Márkus, Zuzana Rzounková a Jan Vobořil starší. Zvolili Koncertní kus pro čtyři lesní rohy F dur, efektní kompozici Carla Heinricha Hüblera, po celou druhou polovinu 19. století hornisty Královského dvorního orchestru v Drážďanech, jednoho z interpretů prvního privátního provedení Schumannova slavnějšího Koncertního kusu pro stejné obsazení. To nejlepší na samý konec.

Mezi dvojím souzvukem čtyř lesních rohů má program čtyři další čísla. Doprovazeči se střídají u kláves znějících jako klavír. Po Kláře Dohnalové a jejím Mozartovi přichází před publikum Havass Boldizsár s Koncertním kusem op. 12, jehož autorem je Karl Matys; hraje s jistotou a nadhledem, muzikálně. Petr Macko oživuje část hornové sonáty Emila Hlobila. A největší prostor a značnou pozornost budí jeden z lektorů, člen České filharmonie Jan Vobořil, otec s patnáctiletým synem stejného jména: interpretují společně, s klavírním doprovodem, Koncertní kus pro dva lesní rohy, který nedávno dopsal Vobořil junior. Jde o hudbu s přelévajícími se harmoniemi a rozvolněnou formou, plnou neagresivního pohybu vpřed a stejně nenápadných návratů, skladbu inspirovanou hudbou filmovou, trochu dlouhou, pro horny ale šikovně napsanou.

Od vernéřovického kostela je to pár kroků na farmu, kde si mladí hornisté povídají a lektoři klábosí, kde se opékají klobásy a pochutnává se na guláši a kde se mohou děti projet na koni nebo na obrovském moderním traktoru. Třetí den šestého ročníku broumovských kurzů, první z očekávaných slunečných dní druhé poloviny týdne, končí. Účastníky čeká další výuka, každý den zase s jiným z lektorů, vždy od rána do odpoledne. A ještě několik vystoupení, včetně závěrečného sobotního.

Večer pak v sobotu zahrají v blízkých Martínkovicích, v dalším z kostelů „broumovské skupiny“, lektoři kurzů. Zuzana Rzounková, Jindřich Petráš, Jan Vobořil, Lenka Němcová, Raimund Zell, Dariusz Mikulski. Jejich koncert je regulérní součástí festivalu Za poklady Broumovska. Tereza Kramplová čeká tradičně hodně velký zájem. Do kostela sv. Jiří a Martina se ideálně vejde asi tak dvě stě padesát lidí. Tak schválně, kolik jich přijde.

Foto: FB Z. Rzounkové, Petr Veber