„Nezvykle teplý vítr čechrá jak vlasy, tak noty na pultech.“

„Klaus Zauner je tento večer speciální výpomocí. Je totiž na rozdíl od většiny ostatních profesionál, člen Vídeňských filharmoniků.“

„Muzikanti ke svým tmavým slavnostním hornickým uniformám přidávají čáky s bílými péřovými chocholy, hudba dostává nejvyšší grády…“

Náměstí tvoří dvanáct domů, spíše domečků. Třináctý je kostel. A uprostřed statečně duje do dřevěných a žesťových nástrojů víc než dvacet muzikantů. Dechový orchestr Salinenmusikkapelle je chloubou rakouského městečka Hallstatt, propletence několika starobylých uliček na břehu velkého jezera. Snad jen pro pořádek – slovo Salinen tady neoznačuje nějaký regionální lidový nástroj, ale solivar, tedy souvislost s těžbou a výrobou soli. Jsme ve spolkové zemi Horní Rakousko, ale historicky v Salzkammergut, v Solnohradsku. A v kopcích nad Hallstattem jsou nejstarší známé a dochované solné doly na světě.

Je devět večer, tma, začal poslední prázdninový víkend a orchestr v hornických uniformách už hodinu naplňuje ohlášený záměr: Platz-Konzert. Open air na náměstí. Všude kolem jsou ve tmě alpské kopce, ale je mimořádně teplo. V noci přijde déšť. Teď je tu ovšem ještě skoro jako někde ve Středomoří. Lidé posedávají a postávají, v rukou víno nebo pivo, a nezvykle teplý vítr čechrá jak vlasy, tak noty na pultech. Závěrečný letní den, jaký se už jen těžko bude letos opakovat, nabízí jako tečku pohodovou sešlost turistů i místních.

„Na basovou tubu hraje můj starší bratr. A na zvonkohru jeho syn, můj synovec,“ ukazuje do řad muzikantů majitelka našeho penzionu, která také postává mezi posluchači. Klaus Zauner je tento večer speciální výpomocí. Je totiž na rozdíl od většiny ostatních profesionál. Na bicí hraje jako člen orchestru Vídeňské státní opery už patnáct let a tím pádem patří i do tělesa Vídeňských filharmoniků. „Začínal tady v Hallstattu, když mu bylo nějakých osm. Byl ještě malý a nevycházel mu krok, ale pochodoval s orchestrem s bubnem,“ vzpomíná teta. Zřejmě jasný talent. Když se později dozvěděl, že doma už ho nikdo nenaučí víc, než umí, vydal se z hor, šel studovat hudbu. Je teď členem jednoho z nejslavnějších těles světa, ale není prý ani trochu nafoukaný. A když mu z Hallstattu, kde strávil dětství, dali vědět, že chystají koncert na náměstí… a jestli by si s nimi nepřijel zahrát… tak prý ani chvíli neváhal. Ostatně, nebylo to poprvé. Vrací se sem jako domů pravidelně. V roce 2016 při podobné příležitosti převzal stříbrnou plaketu za třicetileté členství v kapele.

Hallstätter Salinenmusikkapelle patří neoddělitelně k tradicím tohoto městečka, které přírodovědec a cestovatel Alexander von Humboldt nazval v devatenáctém století „nejkrásnějším místem u jezera, jaké kde na světě existuje“. Kapelu založili v roce 1837 a je v regionu mezi Bad Ischl a Ausseerland po obdobném orchestru existujícím v nedalekém městečku Bad Goisern nejstarší. Se solným průmyslem byla úzce propojena až do osmdesátých let minulého století, ale v současnosti je asi málokdo z hráčů zaměstnancem Salinen Austria AG. Stejně tak repertoár sahá od tradičních pochodů až po současnou populární hudbu. Ale své kořeny orchestr neopouští. Už teď se ví, že 1. května 2021 v šest ráno, tak jak je každoročně zvykem, bude zase Salinenmusikkapelle procházet uličkami Hallstattu a vyhrávat svůj budíček…

Teď je ale konec srpna, po deváté večer, koncert směřuje k vrcholu, bude se chýlit ke konci. Muzikanti ke svým tmavým slavnostním hornickým uniformám přidávají čáky s bílými péřovými chocholy, které měli dosud schované kdesi dole pod pulty. Jen kapelník má peří černé. Hudba dostává nejvyšší grády, vznosnou náladu, říz a také modernější sound. Skutečná klasika tu nezní, ale klasické hity repertoáru koncertních dechových orchestrů ano.

Už je tu poslední přídavek. A potom opravdu konec. Lidé tleskají, muzikanti si ostatně uznání zaslouží. Hráli spolehlivě, procítěně. Klarinety možná neladily úplně ideálně, ale hudbě se dostávalo zřetelného výrazu a dynamiky. Teď se všichni rozcházejí, zdraví se s blízkými, nástroje se nakládají do dodávky. Na náměstíčku to ještě nějakou dobu bude i po koncertě ještě žít. Ale potichu, jak tomu je mimoděk v celém tomhle kouzelném koutu světa obvyklé i přes den. Nic a nikdo tu nekřičí. Panuje tady krásná starosvětská atmosféra, přestože jde o turistický cíl první kategorie.

A byl to asi na dlouhou dobu koncert úplně svobodný. Jinak nás bohužel všude tam, kam budeme chodit na koncerty, čeká povinnost MNS, jak říkají Rakušané. Zakrytí úst a nosu. Mund-Nase-Schutz. Česky rouška.

Foto: Petr Veber