„Dittersova hudba v tomto oratoriu vyniká nevšední krásou a lyrickou něhou, mnoho árií mi utkvělo v uchu hned napoprvé.“

„S partiturou si výborně rozuměli hudebníci spojených orchestrů, které vedly první houslistka Veronika Manová a dirigentka Ema Mikešková k muzikálnímu plnokrevnému výkonu.“

„Jednoznačně nejvíc přesvědčila lahodným sopránem a mazlivými koloraturami Helena Hozová.“

Arcibiskupský zámek a Podzámecká zahrada v Kroměříži jako dějiště magických hudebních zážitků? V případě festivalu Hortus Magicus jasná volba na jistotu a místo, kde nasajete tolik inspirace, kolik jen dokážete odnést. Festival určený pro všechny generace se letos konal ve dnech 6. a 7. srpna. Vydali jsme se za ním v sobotu, kdy nabídnul celodenní program koncepčně zacílený na legendární postavu biblického krále Izraelitů Davida.

Podle Bible žil David okolo roku 1000 před Kristem a je interpretován jako spravedlivý panovník, uznávaný válečník, básník a hudebník. To by však bylo trochu málo. Tisíciletá stavidla paměti by se za ním zavřela jako voda, nebýt jednoho činu, který ho proslavil. „Když mu ale obr plivnul do očí, David se otočí, prakem zatočí, když začínáš, no tak tu máš, byl si velkej, já měl kuráž a jakej byl Goliáš!“ zpívali slavní W+V za zvuku svého geniálního hudebního kolegy Ježka. Staletí míjejí, ale nadčasovost příběhu biblického Davida je pořád živá, jen občas dostane parafrázovaný a aktualizovaný kabátek (jako v případě sociálně-pacifistického podtextu Wericha s Voskovcem).

Vyprávění bylo také jedním ze stěžejních programových bodů festivalu Hortus Magicus. Byl koncipován tak, že od rána v různých intervalech seznamoval populárně-naučnou i zábavnou formou s příběhem biblického hrdiny. Vyprávění o Davidovi zprostředkovala příjemným a poutavým způsobem Dominika Šindelková. Divadelní představení David a Goliáš pro nejmladší návštěvníky připravil nejprve mim Martin Sochor. Jediný přímý český žák francouzské mimické školy Marcela Marceaua dokázal dětské diváky skvěle zapojit do hry. Nepotřeboval kupodivu téměř žádné rekvizity, vystačil si pouze se skříňkou na líčidla. Nádherná ukázka, jak lze v době tabletů a mobilů interaktivně zažehnout fantazii malých dětí, stačí jen oslovit jejich postřeh a fantazii. Davida, Goliáše a také další pohádky představila i dvojice Toy Machine alias Tomáš Běhal a Tomáš Podrazil. Energičtí loutkoherci svůj úspěch u dětského a možná ještě víc u dospělého publika založili na skvělé práci s různými marionetami. Jejich pojetí bylo plné recesí a narážek, oba jsou také výborní muzikanti, což se ukázalo i v několika písničkách s doprovodem kytary a žesťů. Každopádně skvělé osvěžení a příjemné intermezzo mezi koncerty.

Z vystoupení slovenského kytaristy Vladimíra Ondrejčáka a houslistky Blanky Pavlovičové jsem slyšel bohužel jen větší polovinu. Líbí se mi dramaturgie, která kloubí starou muziku s hudbou novou nebo takříkajíc nedávnou, a tohle přesně bylo cílem jejich koncertu. Fantazie Davida Kellnera pochází z éry pozdního baroka, naopak Misericordia (Milosrdenství) současného slovenského skladatele Ľuboše Bernátha zazněla ve světové premiéře. Podobný slohový rozptyl nabídly i další dvě skladby z pera barokního mistra Arcangela Corelliho a tužky německého skladatele Karla Pilsse, jehož hudba má čistý neoklasický nádech. Všechny kompozice zazněly ve stylově vkusném pojetí, které respektuje původní interpretační praxi, oba interpreti se nebáli ani vlastního názoru. Romantická kytara z dílny luthiera Jana Tuláčka a mistrovské barokní housle Pavlovičové si zvukově krásně rozuměly.

Veselé skladby pro housle s doprovodem představili Josef Žák (housle), Jiří Havrlant (cembalo) a Libor Mašek (violoncello) pod názvem Reprezentativa. Kdo pány Žáka a Havrlanta už slyšel, ví, že s nimi není nikdy nouze o pořádnou legraci ani o velkolepou přehlídku oslnivé virtuozity a muzikality. Jejich umění lze bezvýhradně důvěřovat, stojí za ním poctivá dřina, hojná praxe a důsledné rozvíjení hudebního talentu. Nádherné zvukomalebné skladby Johanna Heinricha Schmelzera a zejména Heinricha Bibera vyvolaly úsměvy na tvářích svým přesným napodobením kukačky, slepice, slavíka, kočky a dalších zvířat. Kompozice z pera nejlepších houslistů své doby nabídly Žákovi řadu sólových příležitostí, které dotyčný zahrál s ležérním nadhledem a nonšalancí. Pánové hýřili hudebním temperamentem a koncert v jejich uvolněné režii měl jedinou „chybu“ – byl příliš krátký. Pro pořádek dodejme, že skladby, které na koncertě zazněly, pocházejí z kroměřížské sbírky milovníka dobré hudby a rozpustilé zábavy – biskupa Karla z Lichtensteina-Castelcorna.

To flétnista Jakub Kydlíček vystoupil sám, ale jeho „one man show“ místy vydala za několik hráčů najednou. Orientálně vyhlížející flétnový mág připravil pro posluchače chronologickou exkurzi běžící od pozdního středověku až po aktuální hudební současnost. Přitom ukázal, jak blízko si mohou být renesanční improvizace s minimalismem a aleatorikou. Že to, čemu říkáme avantgarda, bylo vlastně skrytě přítomno v hudbě každé slohové epochy. Kydlíček je technicky, výrazově i mentálně mimořádně vybavený hráč. Během koncertu zahrál na různé typy zobcových fléten, uvedl premiéru skladby současné české autorky Marie Nečasové a po úchvatné Fantazii Georga Philippa Telemanna zakončil svůj recitál magickou Black intention I Makiho Ishiiho. V té předvedl dokonce hru na dvě flétny současně (!), praštil do gongu a vydával zvuky, z kterých by měli radost i John Cage či Salvatore Sciarrino. Jen ne žádné úzkoprsé vymezování, co ještě je hudba a co už ne! Tohle rozšiřování horizontů posluchačů je na koncertech Jakuba Kydlíčka nenásilně a edukativně přítomno.

O biblickém Davidovi se někdy tvrdí, že je autorem většiny biblických žalmů. Například v První knize Králů je označován jako výjimečný zpěvák, který byl pozván na dvůr krále Saula, aby tu zpěvem a hrou na drnkací nástroj těšil krále i dvořany. Jeho poezie byla údajně inspirací i pro další biblické zpěvy a současně hlavním motivem sakrální hudby napříč staletími. Francouzský vokální dívčí ansámbl Flores Myrtae představil program složený z různých zdrojů středověké veršované hudební tvorby s epicentrem v žalmových zpěvech. Zazněly nejen gregoriánské hymny, ale i vícehlasá moteta a světské balady. Jejich interpretace byla jedním slovem fascinující. Takovou ryzí čistotu a krásu „nahých“ dámských vokálů jsem dlouho neslyšel. Musím ocenit bezpodmínečně vynikající intonaci, výslovnost a stylové uchopení každé kompozice, které vokální ansámbl obohatil speciální choreografií. Během jednotlivých částí se půvabné dámy přesouvaly prostorem a tvořily nové a nové konfigurace, které velmi prospěly akusticky jedinečnému vyznění každé skladby. Skutečně unikátní záležitost a potěcha pro smysly.

Magnetem festivalu Hortus Magicus byla obnovená premiéra oratoria David od Karla Ditterse. Dílo bylo poprvé provedeno před 250 lety na zámku Jánský Vrch u Javorníka a tehdejší hlavní představitelkou byla pozdější Dittersova manželka, maďarská sopranistka Nicolina Trincová. Na sobotním nastudování se podílely soubory zemí Visegradské čtyřky a západního Balkánu, samotnou spartaci z rukopisu uloženého v hudební sbírce Arcibiskupství olomouckého v Kroměříži a dánské Det Kongelige Bibliotek v Kodani provedla houslistka a koncertní mistryně Veronika Manová. Oratorium zaznělo spojenými silami souborů Volantes Orchestra, Arte dei Suonatori, Il Cuore Barocco, Musica Aeterna a Societas Incognitorum pod taktovkou Emy Mikeškové. Režie se ujal Rocc a choreografie Sanja Nešković Peršin. Hlavní role ztvárnili Doubravka Součková (soprán), Aco Bišćević (tenor), Helena Hozová (soprán), Aneta Petrasová (alt), Jiří Miroslav Procházka (bas) a Andrea Miltner (scénický pohyb).

Nešlo v žádném případě o vysloveně retrográdní inscenaci, ale o moderní odvážnou produkci, která se snaží vnést do tradiční látky něco nového. Oratorium bylo v Kroměříži interpretováno na historické hudební nástroje, ale inscenováno jako nadčasový příběh o odhodlání a vnitřní odvaze postavit se nebezpečí. Jak aktuální! Roccova režie se soustředila (s ohledem na možnosti oratorního žánru) na vizuálně atraktivní scénu, jejímž středobodem byla výtvarně působivá videoprojekce, scénický tanec a výrazový pohyb, který po celou dobu ztvárňovalo trio Víra (Sanja Neškovic Peršin), Naděje (Luka Bokšan) a Láska (Ivana Percan Kodarin). Na velké obrazovce v různých úhlech pohledu rotoval jako nějaký vesmírný asteroid zvrásněný obličej Andrey Miltner. Během představení se stmívalo a hra přirozených světel v zámecké zahradě se propojila s výtvarným záměrem tvůrců v nevšední symbióze. Pochvalu si zaslouží také vokální soubor Societas Incognitorum pod vedením uměleckého vedoucího Eduarda Tomaštíka, který vnesl do oratoria delikátní barevnost a emoce.

A jak si s náročnými party poradili pěvečtí sólisté? Excelovaly především dámy. Jednoznačně nejvíc přesvědčila lahodným sopránem a mazlivými koloraturami Helena Hozová. Její zpěv byl nádherně lehký a vzdušný, hlas stříbřitý a pružný ve všech polohách a artikulace naprosto srozumitelná a jazykově bezvadná. Hozová podala opravdu nádherný výkon a bezezbytku pochopila, že Dittersova hudba si žádá vedle solidní techniky jakousi éterickou vzdušnost a odlehčenost. Jejímu krásnému podání se nejvíc přiblížila sopranistka Doubravka Součková. Ta obtížný part zvládla rovněž znamenitě, byť s ozdobami měla místy trochu víc práce. Jejich překrásný společný duet v závěru první části byl jednoznačným vrcholem celého oratoria. Alt Anety Petrasové postrádal občas výrazovou jistotu, ale i tak se jednalo o výkon sympatický a přirozený. Pochvalně lze hovořit o slovinském Acu Bišćevićovi, jehož tenor je dobře posazený a technicky slušně vybavený. S technikou se naopak nejvíc potrápil Jiří Miroslav Procházka, jehož seriózní bas má nádherně zdravý témbr, ale flexibilita je těžkopádná a intonační labilita byla místy nekompatibilní s pěveckým standardem. Procházka má opravdu krásný hlasový materiál, ale chtělo by to zlepšit jeho kondici.

S partiturou si výborně rozuměli hudebníci spojených orchestrů, které vedly první houslistka Veronika Manová a dirigentka Ema Mikešková k muzikálnímu plnokrevnému výkonu. Dittersova hudba v tomto oratoriu vyniká nevšední krásou a lyrickou něhou, mnoho árií mi utkvělo v uchu hned napoprvé. Celkem se hudební produkce letošního festivalu Hortus Magicus zúčastnilo osm evropských zemí. To je úctyhodné číslo, svědčící o tom, že se v Kroměříži i v současnosti navazuje na bohatou kulturní tradici, která zde vždy měla a má dobré zázemí, zodpovědné interprety i nadšené publikum.

Foto: Daniel Berka