„Přebírají certifikát, finanční cenu a pozvání koncertovat příští rok na akademii podobně jako letos Adam Klánský, loňský laureát.“

„Na mládence pozoruhodně podařená kompozice.“

„Na otázku, jestli už má roli zvládnutou celou, se usmívá. Na to je ještě dost času…“

Skončila Letní hudební akademie Kroměříž, setkání několika desítek studentů hudby s vynikajícími lektory, uspořádané už čtvrtým rokem. Vyučuje se tam hra na nástroje a zpěv, také hudební management… a letos poprvé i orchestrální hra. Jako Mladí filharmonici Dvořákovy Prahy vystoupí studenti v září v metropoli na mezinárodním festivalu. V tomto okamžiku je čas ohlédnout se za srpnovým týdnem. Byl naplněný hudbou až po okraj.

Je půlnoc a nádvořím někdejší piaristické koleje se nesou bujaré tóny moravských lidových písní. Už sedm desetiletí zde sídlí konzervatoř, letos čtvrtým rokem tady měla část zázemí Letní hudební akademie. V Kroměříži ji vydupal ze země a táhne kupředu Tomáš Netopil, který ve městě studoval a žije. Teď je nedlouho po závěrečném koncertě, účastníci, organizátoři i lektoři už jsou v civilu, pár lidí vytáhlo nástroje a společenské setkání začíná ovládat hudba. Před chvílí ještě hráli na pódiu před publikem Čajkovského, teď jsou mezi sebou a posunuli k folklóru. Mají ho evidentně v krvi. A když mohou s takovou vervou rozeznít repertoár, za který by se nemusela stydět nějaká cimbálovka, je jasné, kde má původ síla stojící za skvělým uchopením klasiky.

Závěrečný koncert čtvrtého ročníku Letní hudební akademie se ten večer konal ve Skleníku v Květné zahradě. V dlouhé prostoře, jejíž akustiku vyvažuje pohled na zeleň kolem pódia, velké prosklené plochy oken a úplně vzadu palmy.

Tomáš Netopil udělal s účastníky kurzu orchestrální hry až neuvěřitelně velký kus práce. Intenzivní výuka orchestrální hry přinesla za pár dní velmi dobře nastudovaný a s entusiasmem, přesvědčivě a s mnoha detaily zahraný večerní program. Masivní, vemlouvavou i patetickou Čajkovského Smyčcovou serenádu, Haydnův Violoncellový koncert C dur bravurně zahraný Adamem Klánským a novinku, v premiéře uvedenou kompozici Lukáše Sommera, nazvanou Dvořák Airlines. (Reflexi koncertu čtěte ZDE )

„Příprava soudobé skladby pro nás byla náročná, vzala nám nejvíc času, museli jsme se jí opravdu prokousávat,“ přiznává Tomáš Netopil v rozhovoru pro portál Klasikaplus.cz. Na konci zkouškového procesu už ale podle jeho slov měli dílo zažité natolik, že hovoří o provedení „se ctí“. Snahou kroměřížské akademie je – vedle individuální výuky – zprostředkovat studentům středních a vysokých škol aktivní zkušenost s profesionální přípravou koncertního provedení studovaných skladeb.

Teď právě končí přestávka koncertního večera a než začne znít Čajkovského hudba, tak čtyři laureáti Letní hudební akademie Kroměříž, výjimeční absolventi vybraní z více než sedmi desítek účastníků, přebírají certifikát, finanční cenu a pozvání koncertovat příští rok na akademii podobně jako letos Adam Klánský, loňský laureát. Jsou jimi dvanáctiletá klavíristka Nora Lubbadová (rozhovor s ní čtěte ZDE), houslista David Hernych sedící při koncertě u prvního pultu a šestnáctiletý violoncellista Thomas Prechal, nebo také Tomáš Prchal. Podle toho, jestli zohledníme jeho nizozemskou národnost, nebo český původ z otcovy strany. Cenu dostal jako výrazný talent také Vojtěch Červenka z oddělení klavírní spolupráce.

Tomáš Prchal, při závěrečném koncertě nenápadný hráč u druhého pultu violoncell, na sebe upozornil nejen při hodinách, které v Kroměříži už druhým rokem vedla Michaela Fukačová, ale veřejně také při úterním koncertě instrumentalistů v aule pedagogické školy. Hrál tam oproti jiným účastníkům něco výjimečného: vlastní skladbu. Nazval ji Suita Obrazy a určil pro violoncello a klavír. Na mládence pozoruhodně podařená kompozice, přehledně členěná do šesti výrazně profilovaných a vzájemně odlišených částí s programními názvy: Světlušky, Hrozivé mraky, Zmrzlá růže, Potok na jaře, Ztracený z domova, Návrat domů. V podstatě tonální hudba, s výraznými motivy i dobře vyhmátnutou náladou, ve které se hodně, často pro charakter jednotlivého kusu to podstatné, děje v partu klavíru. Hudba, ve které autor neexhibuje, ze které je znát, že se mu jako cellistovi dobře hraje, hudba, která se pěkně poslouchá.

„Před časem jsem zažil Tomáše Netopila u nás v Holandsku při Janáčkově Jenůfě. Přijel jsem do Kroměříže kvůli němu, ale také kvůli Michaele Fukačové,“ říká Tomáš Prchal v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz. Českou violoncellistku žijící v Dánsku má za respektovanou sólistku, za kterou stojí za to jet. Možnost hry v orchestru oceňuje mladý hudebník stejně, jako je pro něj zajímavé získat nové podněty v sólové hře. Z rozhovoru však nakonec zřetelně vyplývá, že Thomas Prechal chce komponovat a jednou dokonce možná dirigovat… Hudební zázemí má doma velké. Matka houslistka, otec violoncellista… A violoncellistou byl i dědeček Prchal, který v roce 1968 emigroval do Nizozemska…

Na večeru s názvem Budoucí mistři se prezentují i další hráči na smyčcové nástroje, včetně kontrabasisty Jakuba Amchy, skvěle tam hraje Horowitzovy brilantní Variace na Bizetovu Carmen pianista Jan Schulmeister a na závěr zní v podání čtyř účastníků akademie mrazivě závažný, velmi pěkně v polaritě výrazu vystižený Šostakovičův Osmý kvartet.

O den později je aula pedagogické školy dějištěm koncertu pěvecké třídy. Probíhá odpolední zkouška a lektorka Kateřina Kněžíková, její zdejší žačka Markéta Böhmová a lektor klavírní spolupráce Zdeněk Klauda právě debatují, jestli nechat křídlo úplně otevřené, nebo ho dát na krátkou vzpěru. Pianista Jan Mára, perfektně se probírající záplavou not klavírního výtahu Janáčkovy Káti Kabanové, trochu upraví dynamiku, trochu ji upraví polozavřené křídlo. Markéta Böhmová, za sekundování Jarmily Balážové, se rozhodla popasovat s klíčovým prvním výstupem Káti. „Víš, co mě napadlo? Proč lidé nelétají…“ Je to jen zkouška, ale mladá sopranistka zpívá naplno. Dává tušit, že to večer právem bude poslední číslo programu. A opravdu. Je. V téhle scéně, ostatně jako v celé opeře, jsou místa, kde snadno přeběhne mráz po zádech. Markéta Böhmová je na nejlepší cestě je ovládnout a husí kůži vyvolat.

Na otázku, jestli už má roli zvládnutou celou, se usmívá. Na to je ještě dost času… Ale je skvělé využít možnost nechat si poradit od Kateřiny Kněžíkové, která letos Káťu ztvárnila na festivalu v Glyndebourne. I o na považuje tenhle kroměřížský okamžik za mimořádně zajímavý. „Když slyším Markétu zpívat, naplňuje mě to melancholií. Na Glyndebourne jako na zásadní období své dosavadní dráhy vzpomínám strašně ráda…,“ říká v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Kateřina Kněžíková. Káťu podle svých slov dostudovala vlastně před několika měsíci, role patřila k repertoáru, který ji zatím míjel. „Takže je samozřejmě zvláštní teď někomu říkat, jak má tu roli zpívat…,“ připouští. „Ale na festival vzpomínám jako na zkušenost, kterou se podobně snažím tady na akademii předávat dál: nejde jen o pěveckou stránku věci, ale i o zkušenost z toho, jak by se mělo pracovat…!“

V aule je ještě zavřené horko minulých dní, otevřít okna při koncertu ale nejde, vedou na hlavní ulici. Vlastně ani Skleník v Květné zahradě není ideální. Nejen akusticky, ale i zázemím. Organizátoři to lakonicky komentují poukazem na paravány místo šaten… I proto se štáb těší, až bude ukončena rekonstrukce Arcibiskupského zámku a bude snad možné konat alespoň hlavní koncerty akademie tam, v hlavním sále. Ale doprovodné koncerty se budou určitě konat i mimo Kroměříž. Tak jako letos ve Zlíně, kam akademie zajela se svým barokním programem. Účinkoval v něm mimochodem i Tomáš Netopil. Na housle se střevovými strunami a barokním smyčcem.

Teď je ale pár desítek minut po závěrečném koncertě a Tomáš Netopil se po týdnu výuky a zkoušení směje: „Tak teď máme přečtené noty a může začít opravdová práce…!“ Má samozřejmě svou pravdu. Ano, před koncertem na festivalu Dvořákova Praha čekají smyčcový orchestr v metropoli před polovinou září další plné čtyři dny intenzivního zkoušení. Ještě víc jde však o milý bonmot, kterým pan dirigent humorně ventiluje radost z uzavřeného čtvrtého ročníku akademie a skromně zakrývá uspokojení z dosaženého výsledku. I o půlnoci z něj vyzařuje neměnná upřímná činorodost a pozitivní naladění, díky kterým jsou jeho koncerty takové, jaké jsou, a díky kterým je i Letní hudební akademie Kroměříž tím, čím je.

Je po půlnoci, na nádvoří konzervatoře zůstávají už jen ti nejvytrvalejší. Ke studentům se přidal klarinet, čardáš si s nimi zahrál jeden z lektorů a další se připojil halasným zpěvem. Několik děvčat tančí. Odcházející vyprovázejí melodie moravských písniček ještě dlouho, nesou se přes střechu barokní stavby ulicí ztichlého města dost daleko.

O pár hodin později, v pátek dopoledne, bude už místnost štábu akademie v Základní umělecké škole prázdná a za vstupními dveřmi se na nástěnce budou pěkným písmem vyjímat slova uvítání pro účastníky přijíždějící na jiné hudební setkání: pořádá ho MenArt. Pro děti ze základních uměleckých škol, z nichž určitě některé za pár let pojedou na kroměřížskou Letní hudební akademii.

Foto: archiv Letní hudební akademie Kroměříž