„Mezi lektory mikulovských klavírních kurzů jsou osobnosti všeobecně známé a respektované.“

„Když za klavír usedl šestnáctiletý Jan Schulmeister a spustil klavírní sonátu Josepha Haydna, viděl jsem na tvářích jeho vrstevníků úžas.“

„NoTimers ani v nejtěžších písních neztratili půdu pod nohama, jejich vystoupení bylo živelné, plné nespoutané energie, uvolněné atmosféry a vtipného moderování.“

Jsou místa, která by člověk nevyměnil za nic na světě. Takové jsou i Klavírní kurzy Mikulov, jejichž třiadvacátý ročník se konal i letos v důstojném prostředí mikulovské Základní umělecké školy a v Zámeckém sále. Tradiční klavírní kurzy pod vedením zkušených lektorů jsou ovšem něčím víc než jen přirozenou motivací ke cvičení. Skvělému týmu organizátorů a podpoře rodičů se daří vytvářet rodinné prostředí, ve kterém vznikají krásná přátelství.

Vytyčte si cíl! Nic prý nemotivuje ke cvičení lépe než kupříkladu naplánované vystoupení. Tak jsme tedy vytyčili každoroční cíl: Klavírní kurzy Mikulov. Počtvrté v řadě, stejná adresa. Jenže tady něco nehraje. Kdyby to bylo jenom o vystoupení a cvičení, nikdy bychom naše klavírní ratolesti k něčemu podobnému nedonutili. Mikulovské klavírní kurzy jsou o něčem jiném. O radosti ze společného prožívání hudby. O vzájemné podpoře a láskyplném vedení lektorů. O tlupě dětí rozdílných věkem, ale stmelených stejným posláním: naučit se být sám sebou.

O nic jiného vlastně v Mikulově nejde, než stát se sám sebou. Vedou k tomu různé cesty: od improvizace přes sborový zpěv po pohybovou výchovu. Klíčovou roli má samozřejmě několik hodin s konkrétními zvolenými klavírními lektory, kteří ostatně dobře vědí, že zlepšit sami sebe můžeme jen my. Nikdo jiný. Oni nám mohou jen poradit, jak na to, zbytek už je na nás samotných.

Mezi lektory mikulovských klavírních kurzů jsou osobnosti všeobecně známé a respektované. Karel Košárek, Helena Suchárová-Weiser, Lukáš Klánský, Peter Toperczer ml., Hana Berger a Jana Labašová. Každého z nich byla radost sledovat, jak hezky k dětem a studentům přistupují. Jak v nich otevírají nové obzory, přivádějí je k jinému zvuku a větší barevnosti, k slyšení klavíru jako celého orchestru.

A tak se o to všichni celý týden vlastně snaží a současně si to náramně užívají. Někdo víc a někdo míň. To je normální. Hudba není sport a není důvod se s někým ani něčím poměřovat. Určitě je však dobré dělat pro svůj osobní růst něco prospěšného. Třeba chodit do jógy. Nebo se jen tak z legrace zapsat do sborového zpěvu, který je otevřený nejen aktivním účastníkům, ale i rodičům. A během koncertu pak dělat věci, které jste třeba nikdy nedělali…

Důležitou součástí jsou i přednášky, semináře a prezentace nových skladeb. Letos je připravili Lukáš Klánský, Hana Švajdová a Eduard Douša. Zazněly zde zbrusu nové skladby, které svou zvukomalebnou stránkou a instruktivním charakterem mohou být pro dětské pianisty lákavé a zajímavé.

Kromě edukativních aktivit nabízí Klavírní kurzy Mikulov i další možnosti vyžití. Když za klavír usedl šestnáctiletý Jan Schulmeister a spustil klavírní sonátu Josepha Haydna, viděl jsem na tvářích jeho vrstevníků úžas. Recitál sympatického mladého pianisty měl obrovský ohlas. Konečně jsem zažil koncert, kde sice zněla vážná hudba, ale současně visela ve vzduchu zvláštní nepopsatelná radost. Jan Schulmeister ukázal, že v hudbě nezná kompromisy. Buď to bude na sto procent, nebo vůbec. A to je dobré vědět a zkusit také.

Ještě větší emoce zažehli svým vystoupením NoTimers. Kvartet zpěváků, odchovaných novojičínským sborem Ondrášek, se specializuje na vokální styl zvaný Barbershop. Jeho poznávacím znamením je přirozené ladění, působivé zakončení každé skladby, a především šťavnaté melodické linky. Žádné hlasové imitace basy, bicích, beatbox a podobně. NoTimers zazpívali nejrůznější úpravy českých i zahraničních skladeb od Beatles až po známé filmové melodie. Ani v nejtěžších písních neztratili půdu pod nohama, jejich vystoupení bylo živelné, plné nespoutané energie, uvolněné atmosféry a vtipného moderování. Lepší oddechovku si malí klavíristé ani jejich rodiče a přátelé nemohli přát. Osobně tohle dramaturgické vybočení od klavíru velice kvituji, protože rozšířilo všem obzory. Ono ani zpívat u klavíru není vůbec na škodu…

Po všelijakém snažení došlo i na samotné účastníky. Komu se podařilo během týdne dovést skladbičku k nějakému finálnímu nebo alespoň přibližnému tvaru, zahrál si na koncertu účastníků. Protože Klavírní kurzy Mikulov svému dorostu fandí, nabízely se jako obvykle koncerty dva. Ten první se jmenuje slavnostní, druhý závěrečný. Oba probíhají v nádherném sále mikulovského zámku, a tak je předem vyloučeno vést spory o tom, který z obou koncertů je prestižnější. O to přece vůbec nejde.

Důležitější je, že vystupujícím se dostalo krásného přijetí. Nestalo se, že by někdo nebyl znovu vytleskán. Sympatické rovněž je, že všechny koncerty v rámci Klavírních kurzů jsou zdarma, což nijak nebránilo tomu, aby kasička s dobrovolným vstupným byla po každém z koncertů štědře zaplněná…

A co ještě patří ke kouzlu mikulovských klavírních kurzů? Žádná muzika se v Mikulově neobejde bez sklípku a bez zpěvu. Dokonce i s kytarou, která na klavírní kurzy sice nezapadá, ale co naplat. Je to přece taky strunný nástroj! Ta nejkrásnější muzika pak zněla na Svatém kopečku, kam někteří vyběhli na západ slunce. Přezdívá se jí ticho.

Dřív než nastane ticho i nad tímto drobným mikulovským ohlédnutím, musím vyslovit ještě poděkování. Putuje za manžely Halíčkovými, kteří kurzy s láskou, svědomitě a nanejvýš profesionálně připravují. Díky nim, pohostinnému zázemí mikulovské ZUŠ a báječnému týmu lektorů se tam všichni cítili opět jako doma.

*******

Foto: Milan Bátor