„Jako student jsem jezdil po operních představeních všude po světě. Tenkrát mě ani nenapadlo, že bych tam sám mohl někdy vystupovat.“ 

„Adam Plachetka do role Pruse dozrál a dělá ji opravdu výborně.“ 

„Publikum může v Brně vidět vysoce kvalitní inscenaci světově renomovaného režiséra. Jde asi o nejlepší inscenaci Věci Makropulos, jakou jsem v životě viděl.“

Dirigent Robert Jindra má za sebou říjnovou premiéru Janáčkovy Věci Makropulos ve Staatsoper Unter den Linden a před sebou v sobotu a v pondělí 16. a 18. listopadu dvě pohostinská představení této inscenace na festivalu Janáček Brno 2024. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz popisuje práci v proslulém historickém operním domě na hlavní berlínské třídě, přibližuje režii Clause Gutha, vzpomíná na studentské divácké zážitky a zamýšlí se nad svým vztahem k Janáčkovi. 

Po premiéře byla jediná řada představení, nebo se ještě bude Věc Makropulos v Berlíně vracet na scénu? 

Šlo o klasické blokové uvedení. V této sezóně už se inscenace opakovat nebude. Blok několika nově obsazených a nově nastudovaných představení byl zařazen zhruba po dvou letech jako znovuuvedení. Určitě se tak stalo cíleně, v souvislosti s naplánovaným hostováním Státní opery na festivalu Janáček Brno.

Jak se vám tam pracovalo?

Krásné období! Cítil jsem se tam doslova jako doma, a to i z důvodu, že v inscenaci účinkuje několik českých zpěváků – Adam Plachetka, Jan Martiník, Aleš Briscein a Jan Ježek. V žertu jsme mluvili o české mafii v Berlíně… Byla to krásná práce. Jsem zvyklý i z jiných velkých divadel na opravdu vysokou kvalitu, ale Staatskapelle Berlin je orchestrem, který skutečně nabídne už základní přípravu ve stavu, který vyvolává pocit, že jste na premiéře… Jsou dokonale připraveni a jejich flexibilita, co se týče třeba dynamiky, ale i smyslu pro styl, je ohromující. Strávil jsem na podzim v Berlíně tři týdny, kdy jsem se ráno těšil, že už zazvoní budík a budu moci jít zpátky do divadla a zkoušet. 

Měl jste možnost navštívit některá operní představení?

Ano, a k tomu rovněž inaugurační koncert Christiana Thielemanna, který se po působení v Drážďanech nyní nově stal hudebním ředitelem Staatsoper Unter den Linden a šéfdirigentem Staatskapelle Berlin. Předával na koncertě ocenění pro svého předchůdce Daniela Barenboima, který orchestr za tři desetiletí dostal do kondice, ve které teď je. Bylo nádherné tyhle dvě legendy potkat! Seděl jsem v hledišti a jen jsem si říkal, že je neskutečné, že u toho mohu být… Já jsem ve Státní opeře v Berlíně v pozici diváka zažil mnohá představení. Sledoval jsem samozřejmě i Daniela Barenboima. Miloval jsem jeho Tristana a Isoldu. Dodneška si myslím, že je jedním z nejlepších vypravěčů tohoto díla. Jeho Tristanem jsem byl fascinován už někdy v polovině devadesátých let v Bayreuthu. Vkládá do Wagnerovy hudby určitou francouzskou noblesu… 

A pokud se týká Christiana Thielemanna?

Myslím, že Státní operu v Berlíně čeká velká éra. Tam, kde dosud působil, vždycky letěla laťka vysoko. A nemusím asi říkat, jakou jsem cítil odpovědnost, když jsem druhý den po koncertě s těmi dvěma legendami šel sám Staatskapelle dirigovat… 

Splnění dalšího snu? 

Měl jsem takové sny, ale nikdy jsem úplně nevěřil, že toho dosáhnu. Jako student jsem jezdil po operních představeních všude po světě. Jakmile byl volný víkend a měl jsem nějakou korunu, vydal jsem se do Vídně, do Berlína, do Mnichova… Odstál jsem tam ve frontách na lístek na galerii stovky hodin. Vzpomínky se mi vracejí. Tenkrát mě pochopitelně ani nenapadlo, že bych tam sám mohl někdy vystupovat. 

To asi nenapadá žádného studenta…? 

Nemylte se, studenti mívají velkou představivost ohledně budoucí kariéry. Mají velkou energii, dravost, možná i drzost… Já jsem ale k těmto místům vzhlížel spíše s úctou a pokorou – a ani mě to v koutku duše nenapadlo. O to je dnes všechno krásnější, když se mi potvrzují mé tehdejší pocity. Jde opravdu o operní domy, které se opírají o naprosto stoprocentní profesionalitu, flexibilitu a o zápal pro věc. Samozřejmě, že v jakémkoliv divadle lze narazit i na nějaké problémy, že všude je – jak se říká – tráva zelená, ale hudba sama a také lidé, kteří si opravdu váží své práce a dělají ji na tisíc procent, vám to potom sanují.

Kdo ze zmiňovaných českých sólistů už v Berlíně ve Věci Makropulos zpíval?

Basista Jan Martiník zpíval Doktora Kolenatého už před lety při premiéře. A vlastně i tenorista Jan Ježek, protože v premiérovém obsazení byl tehdy Graham Clark, ale z vážných zdravotních důvodů odstoupil a Berlín sáhl rychle po někom, kdo měl roli Hauka-Šendorfa nastudovanou. 

Adam Plachetka účinkuje naopak ve Věci Makropulos poprvé?

Barona Pruse zpívá jako roli na jevišti poprvé, ale „oťukal“ jsem si ho už před dvěma roky při koncertním uvedení Věci Makropulos v pražském Národním divadle. Ani netušil, proč jsem ho tehdy v obsazení chtěl mít. Pokud vím, velmi má rád Revírníka z Lišky Bystroušky, který je mu blízký, ale když jsem ho přemlouval na Pruse, tak to úplně láska na první dobrou dobu nebyla. Jsem rád, že na návrh nakonec přistoupil, protože si k té roli myslím nakonec našel cestu i vztah. Musím po berlínské zkušenosti říct, že do role dozrál a dělá ji opravdu výborně. 

A titulní postava?

Velkou změnou v inscenaci nyní na podzim bylo, že do role Emilie Marty vstoupila Dorothea Röschmann. Znal jsem ji především jako mozartovskou pěvkyni. Ale dostala se už do momentu, že její repertoár zahrnuje i Schönberga nebo Wagnera, aniž by hlas jevil známky opotřebovanosti. Emilia Marty je jedna z nejtěžších rolí. Je navíc hodně „upovídaná“, takže pro zahraniční pěvce, když přičteme češtinu, je docela velkým oříškem. Dorothea Röschmann je samozřejmě úplně jiná než Marlis Petersen v premiérovém uvedení. Je jiná typologicky i hlasově. Byl jsem zvědav i na reakci režiséra Clause Gutha. Byl spokojený.

Na jakého Janáčka se tedy můžeme v Brně těšit? 

Viděl jsem už hodně inscenací Věci Makropulos a neviděl jsem vlastně žádnou úplně špatnou, což je asi dáno i dílem samotným. Je totiž dokonalé. Novátorské, a to i v kontextu tvorby samotného Leoše Janáčka. Jde o dílo velmi složité. Není jednoduché myslím ani na dirigování, ani pro interprety. Některé postupy hudebních frází a pěveckých linek jsou poněkud nevyzpytatelné, po rytmické stránce někdy až na hranici toho, co je možné. Obzvláště v koordinaci se scénou… 

Považujete tedy inscenaci režiséra Clause Gutha za dobrou? 

Ano, za skvělou. Jde asi o nejlepší inscenaci Věci Makropulos, jakou jsem v životě viděl. Má zvláštní atmosféru, není úplně klasická, ale ani moderně pojatá. Ctí partituru i základní myšlenku díla. Claus Guth se dokázal vyhnout časovému přesunu, zachovává prostor v souladu s příběhem, zároveň dodal i osobitou dávku „tajemna“. Ale jsou přítomny okamžiky, kdy přichází něco, co není v reálném světě… Až neskutečně působivá byla pro mě inscenace hned při aranžovacích zkouškách, kdy už jsem ji mohl vidět ve světlech a v kostýmech… Užívám si ji velmi i z pozice dirigenta, když sleduju, co se děje na jevišti. Má to na mě opravdu vliv, což se nestává zdaleka vždy. Publikum může tedy v Brně vidět vysoce kvalitní inscenaci světově renomovaného režiséra, který má za sebou škálu úspěšných projektů v těch největších operních domech.

Když nebudeme počítat Šárku, Počátek románu a Osud, zbývá z těch šesti častěji hraných Janáčkových oper ještě nějaká, kterou jste dosud nedirigoval? 

Dirigoval jsem všechny jeho opery kromě Osudu a Šárky. Šárku bych opravdu někdy rád ještě uvedl, aspoň v koncertní podobě. A u Osudu jsem byl přítomen jako druhý sbormistr, když ji před mnoha lety v pražském Národním divadle s dirigentem Jiřím Bělohlávkem připravoval slavný režisér Robert Wilson. Ale nedirigoval jsem. 

A všechny ostatní víckrát? 

Ano. V Košicích, v Ostravě, Praze, Oslo, v Mnichově, nyní v Berlíně … I na Janáčkově festivalu v Brně… Koncertně i scénicky. Nyní mě čeká opera Z mrtvého domu ve Frankfurtu a v dalších letech v zahraničí například Káťa. Také Výlety páně Broučkovy mě čekají v nové inscenaci na významném evropském festivalu.

Je tedy Janáček pro vaše působení jednou z konstant? 

Říkávají mi občas lidé, že jsem nějaký specialista, že musím jeho dílo mít hodně dobře prozkoumané… No ano, musím operní díla velmi dobře znát. To je základ, aby je člověk vůbec mohl dirigovat. Ale ten, kdo zkoumá archiválie a originály, nejsem. Rozhodně nejsem jako Sir Charles Mackerras…! Velkým pomocníkem při studování Janáčkových oper je brněnský muzikolog Jiří Zahrádka, který je postupně vydává v edicích a píše o nich knihy. Já ale žádný vědátor, specialista takového formátu, nejsem.

Co se vám na Janáčkově hudbě líbí nejvíc?

Co mě na Janáčkovi nejvíc baví? Když nastuduju nějakou operu, že mě pak napadá, jak ji příště udělat zase jinak! U žádného jiného skladatele tohle moc nemám. Většinou nic zásadně velkého neměnívám. Ale u Janáčka ano. I u Věci Makropulos vím, co bych dělal jinak. A určitě jsem ji v Berlíně dirigoval jinak než při koncertním uvedení v Praze. Manévrovací prostor, prostor, ve kterém lze hledat a vymýšlet, vykládat, je prostě u Janáčka obrovský. A to mě baví.

Foto: Monika Rittershaus, Detlef Kurth, Zdeněk Sokol, Facebook Roberta Jindry