„Být režisérem je jako sjíždět divokou vodu na raftu.“

„Cherubinimu se podařilo vystavět hluboce psychologickou postavu mnoho let předtím, než s tímto principem přišel Richard Wagner.“

„Půtky mezi dirigenty a režiséry jsou tak strašně staromódní…“

První premiérou roku 2025 Opery Národního divadla v Praze bude Médea italského skladatele kdysi žijícího převážně v Paříži Luigiho Cherubiniho (1760–1842). Inscenace, která má premiéry 23. a 25. ledna ve Stavovském divadle, je uváděna v nastudování hudebního ředitele operního souboru Roberta Jindry a režisérem je francouzský rodák Roland Schwab, který tento příběh lásky a pomsty vnímá nejen jako studii zločinu, ale především jako sondu do lidského podvědomí.

Chtěl jste vždy být divadelním režisérem, nebo pošilháváte i po světě filmu? 

Filmy jsou pro mě nesmírně inspirující a mám je rád, ale svět filmu mě nikdy příliš nelákal. V Médee, kterou jsem připravil pro Prahu, bylo mou inspirací dílo nedávno bohužel zesnulého režiséra Davida Lynche. V jeho filmech hraje velikou roli podvědomí a hluboká psychologie postav, pro které měl Lynch měl veliké pochopení. Vina a podvědomí v této opeře bobtná ve třech dějstvích, až nakonec vytryskne na povrch eruptivní silou a celou společnost uvrhne v záhubu. Ta se na Médeu dívá tak trochu skrze prsty, vidí ji jen jako vražedkyni, ale zapomíná, že je také ženou, která byla hrubě využita mužem, který ji nakonec odvrhl a jal se následovat svou kariéru. Cherubinimu se podařilo vystavět takto hluboce psychologickou postavu mnoho let předtím, než s tímto principem přišel Richard Wagner. Mám rád režiséry, jakým byl Lynch, Tarkovskij nebo Fellini, kteří dokázali propojit mystérium s psychologií. 

Když si člověk vaše jméno zadá do vyhledavače, vyjede mu především veliké množství odkazů na Tristana a Isoldu, které jste dělal předloni v Bayreuthu. Bylo to vaše vrcholné dílo?

Dělat Wagnera v Bayreuthu patři mezi vrcholy kariéry každého režiséra. Festival má samozřejmě ohromný marketing a asi kvůli tomu, je tolik odkazů na prvním místě. Zda byla tato inscenace tím nejlepším, co jsem udělal, to nevím, ač jsem získal samé výborné ohlasy od publika i kritiky. Ale myslím, že třeba můj Don Giovanni v Berlíně byl zajímavější, navíc se hraje nepřetržitě od roku 2010, mění se jen obsazení. 

Jaký režijní projekt byl vaší největší výzvou?

V roce 2006 jsem v Berlínské opeře pracoval na projektu Mozartovy fragmenty. Celé to bylo postaveno na ztracených nebo nedokončených dílech salcburského génia, některé měly třeba jen osmdesát taktů a některé nebyly ani moc hudebně zajímavé. Najít pro ně společný režijní výklad, sjednotit je tak říkajíc pod jednu střechu, byla opravdu byla moje největší profesní výzva.

V roce 2018 jste v Augsburgu dělal Smetanova Dalibora. Bylo to vaše jediné setkání s českou operou?

Ano, bohužel jediné, ale velice toužím dělat nějakou operu od Janáčka, pro nějž mám velikou slabost. Zejména mě láká Káťa Kabanová kvůli hudbě a Z mrtvého domu, protože je to nesmírně zvláštní dílo. 

Nyní k pražské Médee. Je to vaše první práce v naší zemi? 

Ano, je a je pro mě velikou ctí, že mohu pracovat v tak světově důležitém divadle, jakým je Stavovské. V režii se zaměřuji na psychologii postav. Pražská Médea je spojením mezi světem antiky a moderní dobou a toto spojení je velice silné. Zločin a krutost, kterého se Médea dopustí – tedy vražda dětí –, je známý i z naší doby, je to bohužel věčné téma. A dalším takovým tématem je pomsta na partnerovi, kterého milujeme, a samozřejmě zrada. Na jevišti jsme stvořili moderní svět i podsvětí. Svět je symbolizován palácem, který je vystavěn nad propastí a stojí na chatrných pilířích a ty jsou usazené v blátě, je to taková až pastelková architektura. Od začátku máme pocit, že to celé musí spadnout a že náš svět pohltí bahno toho druhého, tajemného světa. Není to ovšem takto přímočaré, děj záměrně není zasazen do konkrétní doby, odehrává se tam více symbolů, které nabízí několik morálních interpretací. Každý návštěvník si tak z opery může odnést něco jiného, nějaký jiný výklad. Mou zásadní vizí pro toto představení byl vzestup tajemného světa, který ohrožuje naši společnost, k čemuž mě inspiroval právě David Lynch. 

Jaká vlastně je postava Médey?

Je to postava, která pracuje s velice neobvyklou energií, a její ztvárnění je pro každou sopranistku pěvecky i herecky nesmírně unavující. Nestále totiž buduje vyvrcholení, ba přímo katarzi, načež je svržena do bláta, odkud se zase vzchopí a s novou nadějí pokračuje v tom samém. Tato sinusoida je nesmírně vyčerpávající. Navíc sopranistky jsou většinou zvyklé trpět, jenže v Médee v sobě musí najít destruktivní sílu, když na konci mají zničit celý svět. To je v opeře dost ojedinělé. Samozřejmě něco podobného dělá i Elektra, jenže ta je poháněna jen svým vlastním démonem. Médea se také zmítá v hysterii a šílenství, ale jen proto, aby vzápětí jednala naprosto vyrovnaně a vypočítavě. V tomto je tato postava nesmírně zajímavá.

Teď obecněji. Jaký skladatel, případně opera, by si zasloužil větší pozornost?

Myslím, že větší světovou pozornost by si zasloužil klavírista a skladatel Eugen d’Albert, autor Nížiny. To je sice jeho nejznámější, ale dle mého soudu nikoliv nejlepší dílo. Vysoce si cením třeba jeho opery Mrtvé oči. Ta má naprosto strhující hudbu i libreto podle hry Les Yeux morts Marca Henryho. D’Albert byl studentem Franze Liszta a já už od mládí obdivuji jak jeho, tak jeho žáky. V této opeře se téměř impresionistický zvuk snoubí se surrealistickým s psychologickým dějem. Ten krouží kolem slepoty a pravdy a kolem toho, že když uzříme pravdu, chceme být zase slepí. Hluboká filozofie a báječné dílo!

Jste rád, že jste režisérem?

Být režisérem je pokaždé veliké dobrodružství. Nemůžete všechno kontrolovat a občas na vás vykoukne nějaké překvapení, třeba i nebezpečné. Být režisérem, to je jako jezdit na raftu na divoké vodě.

Ale mimo to jsem byl před více než rokem jmenován profesorem ve Vídni a učit novou generaci režisérů a pěvců je pro mě nové a moc hezké vedlejší poslání. Především ale vždy budu režisérem na volné noze. 

Kdo by měl mít v opeře poslední slovo, režisér nebo dirigent?

Ani jeden. Rozhodující slovo by měl mít intendant. To z jeho pověření vytvářím nové dílo a jemu jsem zodpovědný. On ho pak musí být schopen prodat. Půtky mezi dirigenty a režiséry jsou tak strašně staromódní, dnes už k nim díky bohu moc nedochází. Hezky patrné to je na mojí spolupráci s Robertem Jindrou: oba jsme měli nápady a spolu jsme k nim hledali řešení. A tak to by mělo být vždy. Koneckonců, oba se snažíme vytvořit něco krásného…

…………….

Poprvé byla Médea uvedena v divadle Théâtre Feydeau dne 13. března 1797. V českých zemích měla premiéru 7. prosince 1812 v městském divadle v Brně a následně ve Stavovském divadle 7. února 1840 – v obou případech se zpívalo v němčině. V naší době se o renesanci opery zasloužila především Maria Callas.

Médea přitahovala pozornost autorů od starověku až po současnost. Příběh ženy, jež vše obětovala milovanému muži (v tomto případě Iásonovi, resp. Giasonovi), a poté, co ji odmítne, se mu mstí (zde mj. zavražděním dětí), je tragický, lidský a nadčasový. Hudebně tato opera staví na klasicistní hudební tradici, ale je možné v ní zaslechnout i prvky romantismu. Cherubini, kterého Beethoven považoval za nejvýznamnějšího skladatele své doby, byl Mozartovým současníkem, pro jeho hudbu je tedy inscenační prostor Stavovského divadla ideální. Opera stojí a padá s výkonem hlavní hrdinky, jež téměř neodchází z jeviště. Part je tak náročný, že dílo se na repertoárech divadel příliš často neobjevuje. Inscenační otázkou také bývá, jak přenést mytologickou látku na jeviště. Mnozí máme stále v paměti nastudování Médey v Metropolitní opeře v hlavní roli se Sondrou Radvanovsky, které se vysílalo do českých kin v roce 2022.