„Z české hudby by toho chtěli víc, hlavně Dvořáka, ale většinou jim nedochází, že zrovna od něj toho k dispozici příliš mnoho není…“

„V Komenského textu je hluboká zbožnost, ale i pasáže vysmívající se lidskému pachtění. I pro varhaníka je proto ve skladbě mnoho různých poloh.“

„Varhaník se v Ebenových skladbách docela vyřádí, je v nich hodně kontrastního střídání dravých a virtuózních ploch s meditativními nebo chorálovými.“ 

Koncertní činnost zavedla varhanici Michaelu Káčerkovou už do řady evropských zemí, ale i do Spojených států a Japonska. Je absolventkou pražské AMU a studovala také na Vysoké hudební škole Felixe Mendelssohna-Bartholdyho v Lipsku. Jistě i proto tak ráda hraje Bacha. Jako většina českých varhaníků ovšem často s potěšením sáhne i ke skladbám Petra Ebena. A tak na festivalu Pardubické hudební jaro v neděli večer v českobratrském evangelickém kostele účinkuje s Markem Ebenem v rozsáhlé literárně-hudební duchovní kompozici, pro kterou se jeho otec inspiroval Komenského dílem Labyrint světa a ráj srdce. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se sólistka zamýšlí nad poselstvím skladby i nad hudbou Petra Ebena.

Hodinová kompozice střídající apokalyptické i útěšné, velmi nadčasové texty protestantského teologa a myslitele ze sedmnáctého století s varhanní hudbou, která je dokresluje a domýšlí… Existuje vůbec ještě nějaké jiné podobné dílo?

Labyrint vznikl z původních improvizací pro pořad Lyry Pragensis. Podobná je i skladba Job na starozákonní texty. S ničím jiným podobným jsem se ještě nesetkala. Joba v repertoáru zatím nemám, ale určitě ho časem plánuji nastudovat.

Jde v Labyrintu jen o mezihry, nebo silně vnímáte Komenského poselství?

Hudba na vybrané části textu velmi přesně reaguje. Je jeho ilustrací i dořečením. A v poslední části, kde zní hudba a slovo dohromady, jde o podmalování. Jinak jsou varhaník a herec partneři v dialogu. Na konci, kde jde o návrat k Bohu, mívám vždycky husí kůži…

S Markem Ebenem už jste Labyrint hrála?

Před dvěma lety v rámci Mezinárodního hudebního festivalu J. C. F. Fischera, který pořádám v západních Čechách. Koncert se konal v Chebu ve výstavních prostorách Galerie výtvarného umění v bývalém kostele svaté Kláry, kde Petr Eben prý cvičíval na varhany… Právě na objednávku tamní galerie ostatně psal svou skladbu pro trubku a varhany s názvem Okna, inspirovanou jeruzalémskými vitrážemi Marca Chagalla. Předpisy pro registraci, které jsou zaznamenány v notách, přesně sedí na chebské varhany… Když je v notách napsáno „na třetím manuálu přidejte tercii“, tak ona tam opravdu je k dispozici. Na jiných varhanách musíte hledat a kombinovat, jak takový předpis co nejlépe nahradit. V Chebu se mi registrovalo samo. S Markem jsme se tehdy shodli, že tam Petr Eben asi cvičíval proto, že se tam v zimě topilo…

A na kam vlastně chodil cvičit na varhany v Praze?

To vlastně přesně nevím… Obecně asi tam, kde jsou nějaké krnovské varhany, tedy varhany Rieger-Kloss. Svými dispozicemi vyhovují registraci, Ebenova hudba na nich zní dobře. Umožňují i některé bizarnější zvuky, které předepisoval.

Dává Marek Eben do interpretace Komenského Labyrintu něco zvláštního a jedinečného, protože dílo prováděl s otcem a také ho natočili…?

Určitě ano. Každý herec nebo recitátor přednáší text trochu jinak. Když účinkuji s ním, cítím velkou zodpovědnost, chci to už kvůli němu zahrát co nejlépe.

Je v jeho interpretaci oduševnělost? Zbožnost?

Ano. V Komenského textu je hluboká zbožnost. Jde o těžký text, jsou v něm i místa ironická, komická, tragická…  – to jsou třeba pasáže vysmívající se lidskému pachtění. A je pravda, že Marek Eben tohle všechno umí krásně vystihnout. I pro varhaníka je ve skladbě díky textu mnoho různých výrazových a charakterizační poloh.

Jak vnímáte Petra Ebena? Jako evropského autora?

Hraju jeho hudbu hodně… Nejvíc asi miluju Bacha, ale Ebenovu hudbu považuji za důležitou součást repertoáru. Jak už jsem řekla, řada varhan u nás je pro jeho hudbu velmi vhodných, zatímco třeba pro Bachovu hudbu už tolik ne… Ale Petra Ebena hraju hodně i v zahraničí. Jde ostatně o klasický model, že se venku, za hranicemi, hodně hraje hudba vlastní země.

A vědí o něm v cizině dostatečně?

Ano. O Petru Ebenovi pořadatelé vědí a chtějí ho. Z české hudby by toho chtěli víc, hlavně Dvořáka, ale většinou jim nedochází, že zrovna od něj toho k dispozici příliš mnoho není… Také připadá v úvahu třeba Miloslav Kabeláč, ale o něm tolik nevědí… Petr Eben je v tomto smyslu už opravdu klasik.

Jak se vám jeho hudba hraje?

Je rytmicky těžká, každá nota má své místo, nesleduje obvyklé vzorce… Ale na druhou stranu, když od něj už zahrajete několik skladeb, tak víte, co vás čeká – a jde to pak rychleji, má svůj styl. A výrazově mě jeho hudba hodně baví. Varhaník se v Ebenových skladbách docela vyřádí, je v nich hodně kontrastního střídání dravých a virtuózních ploch s meditativními nebo chorálovými místy. Výrazově Petr Eben ponechá varhaníkovi dost volnosti. Jeho skladby lze uchopit různě.

A hrají je odlišně i různí varhaníci? Hodně odlišně? Hodně různě?

Když něco chtěl, tak to do not napsal. Třeba tempové pokyny zapsal většinou podrobně. Často jsou ale jen těžko hratelné – vyžaduje opravdu rychlá tempa. To, co opravdu chtěl, tak vypsal, včetně pokynů pro registraci. Ostatní věci nechával na interpretovi. Takže volnost zůstává. Dobře se mi jeho hudba hraje například na varhany v Sále Martinů na AMU v Praze. Je to nástroj, kde rejstříky odpovídají tomu, co si představoval, a zároveň jsou to varhany, které mají možnost registraci naprogramovat. Je to pohodlnější, varhaník se obslouží i sám. Jak už jsem řekla, dobré je to v Chebu, ale tam už nejsou tak velké možnosti paměťových kombinací. Dobře se hraje v Rudolfinu, zvláště teď, když je tam nově nainstalovaný systém paměťových kombinací. A skvostné jsou varhany švýcarské varhanářské dílny Mathis v Brně u jezuitů – to je jeden z nejlepších univerzálních koncertních nástrojů u nás. Ale hudba Petra Ebena se hraje dobře i v pražské bazilice u svatého Jakuba. Akustika velkého prostoru mu také sluší.

Co všechno od něj hrajete?

V chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře budu hrát s trumpetistou Markem Zvolánkem Okna. Mám samozřejmě v repertoáru základní díla  – cykly jako Laudes a Nedělní hudbu nebo Mutationes… a také jednotlivé skladby, jako je třeba Hommage à Buxtehude. Určitě plánuji Jóba. A ráda bych hrála i Varhanní koncert Sinfonia gregoriana.

Setkávají se s jeho hudbou studenti ve škole povinně?

V Čechách by to skoro povinné být mělo – a také to tak je. Navíc řada varhaníků, i já sama, jsme Petra Ebena ještě osobně zažili, máme věci zkonzultovány přímo od něj. To je cenné.

Co vás čeká v blízké době?

Například s Karlovarským symfonickým orchestrem na konci května v hotelu Pupp Koncert pro varhany a orchestr a moll, který napsal italský romantický autor Marco Enrico Bossi. Na začátku června zmíněný koncert v Kutné Hoře a pak koncert s violistkou Kristinkou Nouzovskou Fialovou v rámci Brněnského varhanního festivalu.

A nějaký Eben…?

Ano, právě v Brně mimo jiné také zazní jedna skladba od Petra Ebena – Fantazie pro violu a varhany Rorate coeli.

Letos v lednu uplynulo devadesát let od narození Petra Ebena (1929–2007) – skladatele, pedagoga, klavíristy a varhaníka. Na přání interpretů dal svým improvizacím na vybrané pasáže z Komenského Labyrintu světa a ráje srdce v roce 2002 definitivní psanou podobu. Ačkoliv Komenského text vznikl téměř před čtyřmi sty lety, čas mu neubral nic z jeho aktuálnosti. Sám Petr Eben svůj přístup k dílu vyjádřil těmito slovy: „Poutník, který prochází labyrintem světa, nenachází v něm nic potěšujícího a obrací se k svému Bohu ve svém srdci. To, co mě na Komenského postoji nejvíc dojímá, je jeho neúnavná práce pro zlepšení tohoto světa. V tom může být příkladem i pro naši současnost: zachovat si vlastní kritický pohled a odstup od tohoto světa, ale všechny své síly věnovat jeho zlepšení. Ve varhanních improvizacích cituji chorály z Komenského Amsterodamského kancionálu, někdy se snažím modernějším způsobem vyjádřit dramatické pasáže textu, jako například deformaci lidských tváří, svištění šípů smrti nebo sklouzávání z kola Štěstěny. Celá atmosféra textu není idylickou procházkou světem, ale hořkým, satirickým, bizarním a někdy takřka apokalyptickým pohledem na svět – a takový je i charakter hudby.“

Foto: Archiv M. Káčerkové