„Dostanu se mimo klasické Rusalky a Mařenky a otevírá to i nové možnosti pro herectví.“

„Formanův Amadeus byl určitě inspirací pro oba skladatele a je inspirací i pro nás.“

„Neváhala jsem ani chvilku, protože jsem se moc těšila na práci s Alicí Nellis.“

Jeden Mozart je vzdorovitý, lehkovážný i melancholický, druhý se vrací mezi živé, aby viděl, jak je to dnes doopravdy s tou jeho slávou… První je postavou v poetické koláži minimalistické komorní opery „Dopisy, hádanky a rozkazy“ od Michaela Nymana, ten druhý je spolu s Beethovenem a Haydnem hrdinou ironické grotesky „Klasika“ od Stevena Stuckyho. V obou případech ztvárňuje Wolfganga Amadea v nové inscenaci pražského Národního divadla nazvané „Mozart a ti druzí“ sopranistka Alžběta Poláčková. V rozhovoru pro KlasikuPlus.cz vyznává, že miluje práci s režiséry Alicí Nellis a Jiřím Heřmanem, a přibližuje, jaké to je studovat současně se soudobými operami i jednu z hlavních rolí Straussovy opery Růžový kavalír.

Hrajete Mozarta. Ale zpíváte ráda v jeho operách?

Mozarta zpívám ráda. Považuji ho mimo jiné i za hlasovou hygienu. Pro každého zpěváka by mělo být povinností se k němu vracet. Mnoho z nás, i já sama, se dostáváme do dramatičtějších a těžších rolí. Ale v Mozartovi se pozná všechno, takže kdyby se člověku nedařilo k němu vrátit, tak už je tu zdvižený prst, že je něco špatně… Platí to univerzálně pro všechny zpěváky, pro muže i pro ženy.

Dirigenti říkávají i o orchestrech, jak jsou pro ně návraty ke klasicismu důležité…

Ano, čistota a průzračnost hudby klasicismu se nedá ničím nahradit. A hodně se na tom ukáže.

Hovoříte o dramatičtějších rolích. Kam až jste se posunula?

V Mozartovi od Zerliny a Barbariny k Hraběnce… V českém repertoáru k Jenůfě, Rusalce a Mařence… Je to krok dál od lyrických roli.

A půjdete ještě dál?

Zatím to určitě neplánuji. Jsem teď spokojená a dlouho to, doufám, vydrží.

Vás hlas je také spokojený?

Musím to zaťukat, ano. Snažím se dělat to, co mi dělá dobře, co se mi dobře zpívá.

A nikdo vás netlačí někam, kam byste nechtěla?

Občas musím brzdit. Už jsem odmítla pár věcí, které by, myslím, pro mě ještě nebyly. Ale také se mi může stát, že něco vezmu – a že mi potom někdo říká: Pozor! Dej si pozor! – Jde o neustálé vyvažování a hledání zlaté střední cesty. Na druhou stranu není možné zůstat pořád na stejné linii. Musím mít nějaké cíle. Ale nesmím k nim jít přes sílu. Musí mi dělat dobře.

Dají se role v obou moderních operách o Mozartovi připodobnit k mozartovským rolím? Nebo je to úplně jiná hudba?

Každá je jiná. Michael Nyman se pohybuje v takových hloubkách, kde málem už ani neumím přečíst noty. To byla výzva! A naopak Steven Stucky má zase spoustu koloratur a běhů. A je to vysoko. V obou případech je navíc často citován Mozart. Takže v něčem by se to přirovnat k mozartovským rolím dalo, ale jenom trochu. Úplně podobné si obě opery nejsou. Nyman je minimalismus, Stuckyho kus je spíš fraška a co se týče hudebního stylu, tak postmoderna.

A jde o zajímavý úkol?

Mám takové výzvy ráda. Dostanu se mimo klasické Rusalky a Mařenky a otevírá to i nové možnosti pro herectví. S Alicí Nellis nás všechny práce hodně baví. Je inspirativní. A na zkouškách – a troufám si říci, že i na výsledku – je to vždycky vidět. Když jsme s ní, není přítomen stres a napětí, ale příjemný modus. Role se vždy musí důkladně propojit pěvecky a herecky. Mám proto ráda, když vím, o čem zpívám, a když na jevišti dělám to, o čem zrovna zpívám. Mozart nebyl žádný puritán a text je proložen i vulgarismy. Mozart je tady prostě tak trochu za zlobivého kluka – a to mě taky baví. Vedle rolí princezen trochu vykročit jiným směrem. Jen mi malinko dělá problém odpoutat se od ženských pohybů. Paní režisérka mě stále cepovala – že nesmím chodit jako žena…

Už jste nějakou mužskou roli zpívala?

Lišáka v Janáčkově Bystroušce. Jinak ne.

Je tenhle operní projekt v něčem blízký filmu Amadeus?

Mozart bez podstavce? Ano. Amadeus byl určitě inspirací pro oba skladatele a je inspirací i pro nás. Ano, pro nás všechny, i pro mě osobně. I v tom, jak jsou v něm zahrané jednotlivé postavy. Pan Nyman mimochodem slíbil přijet na premiéru, pan Stucky ale bohužel už mezi námi není.

A co angličtina? Není úplně obvyklým operním jazykem…

Angličtina mi problém moc nedělá. Ale ve Stuckyho opeře je hodně rychlého textu, občas jsou to jazykolamy. Hlavně kolegové Josef Moravec a Jiří Hájek ho mají hodně, až je mi jich líto! U všech takových moderních věcí je pro nás vždycky velká práce naučit se je – doslova si je natlouct do hlavy. Mozek se většinou bojí, že se z něj vytratí něco jiného, co už tam je, což se ale nakonec nestává… Ani při provedení to není snadné – orchestr většinou hraje opravdu něco úplně jiného, než co zpívá sólista. Každopádně – ovládnout klasické role je daleko jednodušší.

A co po inscenaci Mozart a ti druzí?

Už teď při přípravě na ni jsem současně korepetovala Straussova Růžového kavalíra do Brna. Na podzim budu v tamní nové inscenaci zpívat Maršálku. Roli, která je jednou z těch dalších výzev. Má hodně textu i hodně not a je asi ještě těžší než Nyman se Stuckym. Hudební paměť pomáhá podržet text a s doprovodem orchestru je potom zpěv ještě snazší, ale stejně taková role potřebuje rok průběžné práce předem.

Nevadí vám, že současné opery nejsou repertoárovou záležitostí a že je studujete vlastně jenom pro několik provedení?

Naučit se něco pro pět představení, věnovat tomu tolik času a obrovské množství energie, je opravdu těžké… Ale neváhala jsem ani chvilku, protože jsem se moc těšila na práci s Alicí Nellis. Máme se – troufám si říci – velmi rády, i lidsky. V takovém případě přestávám počítat, jestli se tolik práce vyplatí, nebo nevyplatí. Odmítla jsem i nějaká hostování. Mám v Národním divadle tolik práce, že hostuji minimálně. Vždyť mě do konce sezóny čeká ještě také Jitka ve Smetanově Daliborovi…! Nestíhala bych. Také je tu rodina…a tak dále.

A Richard Strauss v Brně?

Loni jsem tam zpívala Krasavu ve Smetanově Libuši a Jiří Heřman mě pak přemluvil na Růžového kavalíra. Váhala jsem dlouho, ale i s ním pracuji moc ráda… Je to náročná práce, jiná než s Alicí, ale oba dva se mají mezi sebou rádi, takže i to naznačuje, že pro mě tam něco v obou případech funguje. Baví mě, když jde o víc než jenom o znalost not v partu. Když se jde do hloubky. Taková práce má smysl a neodmítnu ji.

Foto: Národní divadlo, Patrik Borecký