„Je to asi naše ´nejherečtější´ operní inscenace.“

„Každá jeho opera je originálem. Martinů hledal novou formu pro vyjádření příběhu, kterou už neopakoval.“

„Přesto, že je Julietta surreální opera, vytvářeli jsme reálné situace.“

Za zkratkou SKUTR se od roku 2000 skrývají dva téměř nerozlučně tvořící režiséři – Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka, respektive Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský. Tandem dvou letošních čtyřicátníků, Martina pocházejícího ze slovenského města Martin a Lukáše narozeného v Praze, vzbuzuje pozornost už od absolventských představení. Studovali na katedře alternativního a loutkového divadla Divadelní fakulty AMU. Oba teď na škole vyučují obory režie, dramaturgie a herectví. Autorská představení SKUTRu kombinují tanec, pohyb, akrobacii, loutky, projekce, lightdesign, text, zvuk… Jsou multižánrová, jsou cross-over. Postupně se začali čím dál víc věnovat spojení hudby a divadla, další kroky je vedly k operní režii. SKUTR stojí, společně s dirigentem Jakubem Kleckerem, za inscenací opery Julietta Bohuslava Martinů v Národním divadle moravskoslezském. O nedávné premiéře jsme psali v reflexi   Ostravská Julietta – surrealismus s lidskou tváří a s úsměvem. Tato opera je tak dobrá právě v tom, že obsahuje oba póly – hravý i lyrický, shodují se „Skutři“ v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz. Nejbližší představení Julietty je v Ostravě ohlášeno na dnešní večer, další potom na 7. a 15. května. 

Objevili jste pro sebe Juliettu dlouho předem, nebo víc a definitivně až během přípravy či dokonce až během práce na inscenaci?

LT: Pro mne to byla jedna z oper, kterou jsem chtěl vždy dělat. Poprvé jsem ji slyšel už jako malý. Je to teprve druhá opera, kterou jsme si i sami vybrali k realizaci. Velmi dlouho jsme se na ni připravovali. Od přípravy a dramaturgie krácení, přes pracovní schůzky a několikanásobný společný poslech opery se scénografem a kostýmní výtvarnicí, přes mnohá setkání s Jakubem Kleckerem a se zástupci Nadace Bohuslava Martinů, až po samu realizaci. Pokaždé jsem v hudbě, libretu nebo samotných situacích objevoval mnoho nového. Během zkoušení se zpěváky se nám pohled na Juliettu ještě mnohokrát změnil. Začaly se nám jinak propojovat některé symboly v opeře. Byla to velmi inspirativní zkušenost.

Je pro Vás operou spíše hravou, nebo hodně lyrickou?

MK: Myslím, že se to nedá rozdělit. V tom je tato opera právě tak dobrá. Obsahuje oba póly. My jsme se možná pokusili zvýraznit i ten hravý pól, protože díky němu vyniknou i lyrické nebo dramatické pasáže opery.

Vnímáte Martinů jako zavedeného  klasika, nebo jako moderního autora, který ještě stále potřebuje svůj čas?

LT: Já byl členem Kühnova dětského sboru a hudba Bohuslava Martinů mě proto provázela už od nějakých šesti let. Okamžitě jsem si ji zamiloval. Hned od prvního setkání na mne působila velmi tajemně, jako něco za mlhou. Neumím to vysvětlit, ale ten vjem nebyl vůbec racionální, je v ní zakotvena hluboká melancholie, která vás okamžitě uchvátí. Nikdy jsem neměl problém s její „náročností“. Pro mne bylo přirozené poslouchat Janáčka, Kabeláče, Slavického, Temla, Ebena, Pendereckého nebo Schnittkeho. Složitěji jsem si hledal cestu k Bachovi nebo Mozartovi. Ale podobně to mám i v literatuře.

Líbí se Vám jeho hudba?

MK: Absolutně. I když já měl trochu problém s poslechem Julietty, celou logiku hudební stavby jsem pochopil až díky vytváření situací se zpěváky. Ale něco podobného jsem už zažil při zkoušení Výletů pana Broučka Leoše Janáčka nebo Schwarz auf Weiss Heinera Goebbelse.

Cítíte v Juliettě osobní tón, touhu po nedosažitelném? Můžeme ho pojmenovat třeba Vítězslava Kaprálová…

LT: Musel bych se asi víc a hlouběji věnovat studiu života Bohuslava Martinů. Z těch několika biografií mne samozřejmě napadla nejen Vítězslava Kaprálová, ale asi to není to podstatné, čím nás Julietta fascinuje. Tedy si to alespoň myslím.

Měl Martinů divadelní cítění?

LT: Na rozdíl od Janáčka nebyl bytostně cítícím divadelníkem – dramatikem. Martinů víc hledal spojení hudební formy s námětem. Každá jeho opera je originálem. Nerozvíjel jen svůj obecný hudební jazyk, ale hledal novou formu pro vyjádření příběhu, kterou už neopakoval. Tím je výjimečný, ale myslím i náročnější pro inscenátory.

Přivedla Vás Julietta k nějakým novým vyjadřovacím prostředkům?

MK: Pracovali jsme paradoxně s velmi drobným „realistickým“ herectvím. Je poznat, že libreto opery vychází z činoherní hry. Nároky na zpěváky, co se týká změn chování a situací, jsou podle mne velké. Takže přesto že je to surreální opera, snažili jsme se vytvářet reálné situace. Je to asi naše „nejherečtější“ operní inscenace.

Řekli byste o sobě, že máte charakteristický přístup nebo rukopis?

LT: Mnoho lidí nám to říká, takže asi ano.

Jak cítíte operu obecně: jako hudební divadlo s důrazem na slovo hudební, nebo s důrazem na slovo divadlo?

MK: Činohra, loutkové divadlo, alternativní divadlo, hudební divadlo, nový cirkus, fyzické divadlo, site-specific, balet… mají jedno společné: jsou divadlem. Mají jen jiný jazyk, kterým se vyjadřují.

Kdy Vás pro situování příběhu Julietty napadlo jako klíčové místo nádraží?

LT: Během schůzek s výtvarníkem scény Martinem Chocholouškem a kostýmní výtvarnicí Simonou Rybákovou. Nevím už, koho to napadlo prvního. Nejspíš Martina Chocholouška, který musel najednou tomu snu dát reálný rozměr. Každopádně se nám všem ta idea zalíbila a začali jsme ji rozvíjet. Nádraží, které podle všech ostatních v městečku neexistuje. Také jsme v té době realizovali v Essenu Smetanovu Die verkaufte Braut, Prodanou nevěstu. A essenské nádraží bylo plné postav, které potkává Michel ve svém snu.

Foto: SKUTR, Martin Popelář, Národní divadlo moravskoslezské