„První kontakt s Myslivečkem mi zprostředkovala deska Magdaleny Kožené.“

„Zpívám už dvacet let. Přijal jsem účast na filmu, protože rozhodně nemám v úmyslu dělat stále stejné věci.“

„Zpívat Myslivečka je potěšením.“

Tři dny byl v Praze kontratenorista Philippe Jaroussky. Podílel se na natáčení hudby k chystanému velkofilmu Petra Václava nazvanému Il Boemo, který má zachytit život skladatele Josefa Myslivečka. Čecha úspěšného v Itálii v operním oboru, Mozartova předchůdce a staršího přítele. V prostoru Pražské křižovatky, v tichém ústraní bývalého kostela uprostřed Starého Města, nahrával Myslivečkovu hudbu Václav Luks se svým orchestrem Collegium 1704. Byly tam vedle Jarousského zrovna sopranistky Simona Šaturová a Emőke Baráth a s nimi kontratenorista Benno Schachtner. KlasikaPlus už přinesla reportážní rozhovor s režisérem Václavem Petrem. Na deset minut ve stejnou chvíli získala k mikrofonu také slavného pěvce. Philippe Jaroussky stačil s neskrývaným nadšením přiznat, že se rád zúčastní něčeho nového, zauvažovat o Myslivečkově hudbě a jejím významu a pochválit Václava Lukse. 

Jak často se setkáváte s Myslivečkovou hudbou?

Před tímto natáčením jsem Myslivečkovu hudbu příliš neznal – měl jsem s ní minimální zkušenost. Podnikám sám docela dost výzkumu, ale prostě někdy nějaké jméno nevnímáte. Pracoval jsem hodně například na skladatelích, jako jsou Johann Adolph Hasse, Carl Heinrich Graun a Johann Gottlieb Graun a další němečtí autoři, samozřejmě jsem se věnoval i francouzské hudbě. Zabýval jsem se trochu také Zelenkou, ale Mysliveček mě míjel. Mám dojem, že vůbec první kontakt s Myslivečkem mi zprostředkovala deska Magdaleny Kožené před nějakými patnácti lety. A tehdy jsem jeho hudbu, ale dokonce i jeho jméno slyšel poprvé. Ano, opravdu – jen díky ní.

Zpíval jste už něco od něj?

Můj vlastní soubor se jmenuje Artaserse, takže jsem se už setkal s řadou oper tohoto jména. A Mysliveček ji napsal také. Když jsem se díval, jestli bych našel nějaké árie, které bych mohl zpívat, uvažoval jsem i o jedné z jeho opery Artaserse, ale nakonec se tak nestalo. Nicméně Mysliveček je pro mě hodně zajímavý, protože docela dost komponoval pro kastráta se středním rozsahem podobným mezzosopránu. Což je můj rozsah. Já nejsem soprán… Zpíval jsem ho teď poprvé.

Jste spokojen?

Když jsem slyšel o tomhle filmovém projektu, tak už jsem o kvalitě Myslivečkovy hudby tušil. A definitivně se mi potvrdila! Samozřejmě neznám všechno, ale co se mi opravdu na Myslivečkově hudbě líbí, co si na ní užívám, to jsou dva momenty: Jednak výstavba árií – v žánru opera seria je běžné, že árie má část A, potom část B a potom je da capo – tedy opakování – části A. Ale Mysliveček mívá část A v opakování novou. To je hodně zajímavé. Už to otevírá dveře k hudbě klasicismu, k Mozartovi. Používá také změnu tonality – a to všechno dělá zpívání mnohem zajímavějším. Čili první věc, která se mi líbí.

A ta druhá?

Všechno je velmi jasně vybalancované. A zároveň je v jeho hudbě také hodně proměn dynamiky a barev, které poskytují hlasu možnost dalšího rozšíření výrazu. Mysliveček byl skutečně dobrý v orchestraci. Zpívat ho je potěšením, je to zábavné. Jeho árie nejsou snadné, na druhou stranu ani přehnaně náročné. Jsou velmi působivé, ale hlavní práci obstarává orchestr. Mám tím na mysli, že orchestrace je velmi vypracovaná a také velmi originální a že orchestr zpěváka krásně podporuje. Drama se odehrává v orchestru.

Budete ve filmu jenom zpívat, nebo se také objevíte v nějaké roli?

S tímhle projektem jsou pro mě spojena mnohá „poprvé“. Ostatně právě proto jsem také do něj šel. Tvůrci filmu mají představu, že bych ve filmu také hrál. I to pro mě bude vůbec první zkušenost. Jejich záměrem je, abych hrál sám sebe, tedy zpěváka zpívajícího na jevišti. Na scéně realizují výjevy z barokní opery a natočí je. To by pro mě mohlo být docela příjemné a pohodlné, na to, že to bude poprvé. Možná s tím budou souviset ještě nějaké dvě tři věty, nevím přesně.

Hledáte stále něco nového?

Zpívám už dvacet let. Právě proto jsem účast v práci na filmu přijal, protože rozhodně nemám v úmyslu dělat stále stejné věci, zpívat stále stejné árie, dělat podobné projekty. Tady se naskýtá opravdu velká krásná příležitost zažít a tvořit něco nového.

Něco si vyzkoušet.

Ano – hrát zpěváka! Všichni víme, že zpěváci nebývají až tak moc zajímaví, když jsou snímáni hodně zblízka. Zpěvák v akci není pro filmaře snadným objektem. Asi bude proto potřeba být méně expresivní a zároveň být přesnější… Na druhou stranu – snažím se o tom moc nepřemýšlet, protože věřím, že oni vědí, co dělají. Prostě poslechnu. To je ostatně pro zpěváka docela časté i na jevišti. Někdy prostě nesmí přemýšlet o tom, co po něm chtějí. Musí být flexibilní a věřit těm, kteří ho vedou. Mou prací je zpívat – a být operní režisér nebo filmový režisér je prostě jiná práce, tak ji nechávám na něm. Totéž podstupuji, když mě fotografují. Řeknou mi: otočte se, dívejte se támhle… Nepřemýšlím a udělám to. Myslím, že tudy vede nejlepší cesta k dobrým výsledkům.

Kolik árií jste tady v Praze natočil?

Tři a jeden kvartet. Zatím jsem vždycky dělal takové projekty, na které jsem byl sám. Tady jde o zajímavou práci i tím, že nejsem sám, je nás několik – a různých hlasů. Vyžaduje to pozornost jako nějaká malá opera. Výsledek bude určitě zajímavý.

Nahrávali jste jenom Myslivečka?

Ano. Je to celé o něm. Jde o hudbu první třídy! Určitě jsou lidé, kteří znali jeho jméno, ale ne jeho hudbu, a tak budeme ti, kdo jim dají šanci ji poznat. Napsal mnoho oper – a třeba náš film podnítí nějaké úvahy nebo rozhodnutí směřující k inscenování některé další! Něco podobného jsem poznal s Johannem Christianem Bachem. Věnoval jsem se mu asi před deseti lety. Bylo tehdy velmi vzácné dostat se k jeho operní hudbě, zpívat ji nebo ji slyšet.

Srovnáváte Bachova syna s Myslivečkem?

Myslím, že je stejně důležitý jako Mysliveček k tomu, abychom pochopili mladého Mozarta… Existují skladatelé s talentem, velcí géniové, ale na druhou stranu také jiné typy skladatelů – moderní, inovativní, kteří se snaží pozměnit vkus. Řekl bych, že například Händel se zrovna na tomhle tolik nepodílel. Byl velký génius, stejně tak Bach. Ale Johann Christian Bach, Claudio Monteverdi – a stejně tak Josef Mysliveček – se podíleli spíše na tom moderním komponování. Snažili se najít nové barvy, nové myšlenky, nové cesty.

Už jste se někdy dříve potkal s Václavem Luksem?

Ne. I proto jsem přijal účast v tomto projektu. Slyšel jsem o něm od přátel ve Francii, věděl jsem, že je zárukou kvality. Také jsem se díval na nějaká jeho videa – na Zelenku, Bacha… Kvalita, kterou jsem poznal, mě velice oslovila. Jeho osobní fyzická účast, jeho preciznost… Jde o věci pro mě opravdu hodně důležité. Musím říci, že při nahrávání mnohdy člověk ztrácí spoustu času. S jednou árií můžete strávit klidně i dvě nebo tři hodiny. Ale to nebyl zdejší případ. Natočili jsme moji árii za mnohem kratší dobu – a byla přitom pěkně choulostivá! Ale orchestr byl velmi dobře připravený a přesný. Díky Václavu Luksovi.

Takže někdy příště…?

Ano, nevylučuji, že by tohle mohl být začátek něčeho dalšího s Collegiem 1704.

Foto: Petra Hajská, Veronika Paroulková