„S Romanem jsme sice stejný hlasový obor, typově i barvou jsme ale úplně odlišní. Nebo si to aspoň myslím.“

„V Brně se mi líbí. Určitě bych chtěl ale objevovat i jiná hudební prostředí.“

„Těším se na barokní událost léta – Händelova Saula na festivalu Hudba Znojmo.“

Do Karlových Varů se v rámci zahájení lázeňské sezóny k dnešnímu odpolednímu recitálu vrátil brněnský barytonista Tadeáš Hoza, jeden z výrazných loňských laureátů tamní respektované soutěže pořádané Mezinárodním pěveckým centrem Antonína Dvořáka. V Galerii umění spolu s ním komorní koncert připravila sopranistka Kristýna Kůstková, rovněž laureátka podzimní soutěže. Program – Dvořáka, Mahlera, Korngolda, Rossiniho a Mozarta – s nimi nastudovala klavíristka Kateřina Ochmanová. Tadeáš Hoza je mladším bratrem barytonisty Romana Hozy (náš rozhovor s ním ZDE). Oba už účinkují v opeře a koncertují. I na to, jestli si nekonkurují, přišla řeč v aktuálním rozhovoru s mladým pěvcem, jemuž – zdá se – nechybí nic: naštěstí ani smysl pro humor. 

V dubnu jste měl absolventský koncert na JAMU. Znamená to úplný závěr studia? Nebo bude následovat ještě nějaké další?

Tato záležitost je pořád otevřená. Nicméně zatím se spíš přikláním k první možnosti, tedy opravdovému konci studentských let. To ale neznamená, že se nehodlám dál vzdělávat!

Koncert jste si užíval? A nebo byl spíš zdrojem stresu?

Ve většině případů na koncertech stres ani trému nemívám, i když si samozřejmě vždycky uvědomuju obrovskou zodpovědnost vůči publiku. V aule Janáčkovy akademie je to ale jiné – je tam přítomný jakýsi genius loci v negativním slova smyslu, který způsobuje, že se mi těsně před začátkem jakéhokoliv koncertu sevře hrdlo, začne mi neuvěřitelně intenzivně bít srdce a nemůžu se pořádně dodechnout. A spousta spolužáků i absolventů mi jistě dá za pravdu. Po chvíli zpěvu ale tenze opadá, a tak jsem si i tentokrát většinu koncertu opravdu užíval.

Začínají se objevovat další profesionální úkoly?

To už delší dobu. Již první hostování v Čertovi a Káče v Národním divadle v Brně v roce 2016 pro mě byla obrovská profesionální událost a vlastně i první setkání s opravdovým divadelním provozem. A postupem času se začaly objevovat další a další výzvy, které mě profesionálně posouvaly a stále posouvají dál.

Jak vzpomínáte na karlovarskou soutěž? Pomohla Vám? V čem všem?

Soutěž v Karlových Varech pro mě byla právě jednou z těch výzev. Byl jsem na ní už podruhé, takže jsem se v podstatě vracel do známého prostředí, a proto jsem si ji mnohem více užíval. Z dosaženého výsledku jsem měl velkou radost. A vlastně i na jeho základě se mi otevřely další cesty, mimo jiné třeba do Prahy.

Jak jste na tom s bratrem – nebudete si konkurovat?

To bych neřekl. S Romanem jsme sice stejný hlasový obor, typově i barvou jsme ale úplně odlišní. Nebo si to aspoň myslím. Jinak máme krásný vztah a jediné, na čem se dlouhodobě nemůžeme shodnout, je odpověď na otázku, který z nás dvou je krásnější…  🙂

Duet si asi hned tak nezazpíváte, není Vám to líto?

To je bohužel pravda. I když původně jsme měli právě na mém absolventském koncertě zpívat duet z Belliniho Puritánů spolu, nicméně kvůli jiným povinnostem musel za Romana nakonec neméně bravurně zaskočit kolega a kamarád Robin Červinek. Každopádně třeba v Národním divadle Brno se s bráchou potkáváme v Čertovi a Káče a alternujeme se v Kocourovi v botách.

Je starší – inspiroval Vás ke zpívání?

Nerad to přiznávám… ale asi je to možné. Zpívali jsme oba odmalička. Starší sourozenec je vždycky takový idol, kterému se minimálně snažíte vyrovnat. I když jsem původně po maturitě na gymnáziu o profesionální pěvecké dráze na rozdíl od Romana vůbec nesnil, moje cesta nakonec z Masarykovy univerzity stejně vedla na JAMU.

A rodiče, zázemí doma…?

Oba rodiče jsou vystudovaní učitelé a k hudbě mají velmi blízko, i když se jí vždy věnovali pouze pro radost. Už od útlého dětství jsem za jejich podpory navštěvoval spoustu oborů na základní umělecké škole v Hulíně, mimo jiné klávesy, bicí, trubku, dramaťák… a samozřejmě zpěv. A tam jsem si k umění vytvořil blízký vztah.

Jak jste v sobě objevil hlas? Respektive kdo? A byl to rovnou ten současný?

Haha, těžko říct. Pamatuju si, a maminka na to ráda vzpomíná, že už když mi bylo dva a půl roku, po obědě jsem dlouho sedával v kuchyni – a když všichni odešli, po vzoru Petera Nagye jsem doslova plnil a velmi nahlas zpíval píseň „Sám s nohama na stole“. Takže ten současný hlas to určitě nebyl. Každopádně pevný základ mi právě na ZUŠ v Hulíně dala paní učitelka Dana Zapletalová, pod jejímž vedení jsem tehdy ve své kategorii vyhrával v podstatě všechny soutěže, na které jsem přijel.

Co všechno už za sebou máte, jaké aktivity a pěvecké zkušenosti? Co se Vám zatím povedlo nejlépe, podle Vašich pocitů?

Kdybych to měl vyjmenovat všechno, bylo by to asi dlouhé počtení, a lépe k tomu tak poslouží můj životopis. Největší radost mám asi ze současných úspěchů, tedy třeba z vítězství v kategorii Junior a současně druhého místa v kategorii Píseň na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech nebo z nabídky dlouhodobé spolupráce s prestižním Collegium Vocale 1704 Václava Lukse.

Co a kde chystáte?

Nejbližší je premiéra Mozartovy opery Così fan tutte v Moravském divadle v Olomouci 10. května. Zajímavý projekt mne také čeká s brněnským vokálním kvartetem Q Vox, kdy 27. května v Brně zazní skladby norských autorů v originálních jazykových verzích. A pak samozřejmě barokní událost léta – Saul s Adamem Plachetkou a Andreasem Schollem na festivalu Hudba Znojmo, se skvělým Romanem Válkem a Czech Ensemble Baroque a v režii výsostného umělce Tomáše Pilaře. 

K čemu Vás to táhne nejvíc? Ke staré hudbě? Dá se u nás dostatečně studovat?

Táhne mě to k hudbě všeobecně. Každý její žánr má něco svého. Pravda je, že stará hudba mne poslední dobou velmi okouzluje. Rád ji poslouchám i provádím. A mám štěstí, že vždy s lidmi, kteří ji bezvýhradně milují, takže ji provozují s obrovským nadšením a velmi kvalitně. A studovat se samozřejmě dá, třeba právě na JAMU.

A táhne váš to tedy i k písním…? K opeře? Ke kantátovému repertoáru…?

Samozřejmě jsem ještě v pozici a věku, kdy si mohu dovolit objevovat všechna hudební zákoutí. U písní se mi líbí jejich hloubka a individuálnost, u opery zase rozmanitost projevů a schopnost zachytit vztahy, emoce a skutečnosti. Všechny tyto věci však mají dva společné jmenovatele – pódium a diváky. A obojí musíte milovat.

Zatím jednotlivosti? Nebo se rýsuje nějaké angažmá?

Do této odpovědi bych se zatím s dovolením nepouštěl, abych něco třeba nezakřiknul.

Týká se Vaše budoucnost zatím hlavně Brna, nebo bude záběr hned širší?

V Brně se mi líbí, to je pravda. Určitě bych chtěl ale objevovat i jiná hudební prostředí. A do budoucna se rýsují zajímavé možnosti.

Byly by dobré zahraniční zkušenosti?

To víte, že ano! Vždyť už i Komenský to vřele doporučoval. Jiný kraj, jiný mrav, člověk se tak má pořád čemu učit. Na každém už pak zůstává, co všechno si z toho odnese. Já jsem například strávil v letech 2017/2018 zahraniční stáž ve Vídni. A dalo mi to po profesionální stránce neuvěřitelně mnoho.

Kterého operního zpěváka posloucháte nejraději? Nebo snad zpěvačku?

Těch je víc. Asi nemám jednoho úplně nejoblíbenějšího, mezi oblíbené ale patří třeba Leo Nucci, Plácido Domingo, Lonard Warren, Thomas Allen, svým způsobem Hermann Prey nebo Thomas Hampson. Pravda je, že ženy moc neposlouchám, každopádně ocením jakýkoliv projev, který mě chytne za srdce.

Měl jste na Velikonoce hodně zpívání?

Je to možná zvláštní, ale Velikonoce jsem měl v podstatě volné. Takže jsem je využil k aktivnímu odpočinku… a k přípravě svatby, kterou plánujeme na 1. června.

Na 53. ročníku Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka získal loni na podzim Tadeáš Hoza první cenu mezi juniory a druhou cenu v písňové kategorii.  O koncertě laureátů jsme psali ZDE. V únoru se Tadeáš Hoza podílel v Brně vedle Andrease Scholla a Adama Plachetky na koncertním provedení Händelova Saula  (Psali jsme ZDE), které se scénicky opakuje v červenci ve Znojmě. Letos na jaře se v Praze stal vítězem „Hodiny zpěvu“ s hvězdnými lektory Bryanem Hymelem a Irini Kyriakidou. Magisterské studium na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde ho pedagogicky vedl Zdeněk Šmukař, zakončil pak Tadeáš Hoza nedávno absolventským koncertem, o kterém čtěte ZDE. Spoluúčinkoval na něm Hozův kolega Robin Červinek.

Foto: Marek Olbrzymek, Vojtěch Kába, Petr Veber a archiv T. Hozy a R. Hozy