„V Praze není tolik vhodných sálů, které bychom mohli využít v jednom období současně pro ještě víc soutěžních oborů.“

„Jde nám o to, aby soutěžící měli největší komfort a aby také dostávali zpětnou vazbu.“

„Žádoucí jasnou kontinuitou je i případ nynějšího šéfa umělecké rady soutěže violoncellisty Michala Kaňky, který ji vyhrál v osmdesátých letech.“

Mezinárodní interpretační soutěž organizovaná festivalem Pražské jaro letos už jedenasedmdesátým rokem je tradičně soutěžní multioborovou. V tomto roce se koná od 8. do 15 května v oborech hoboj a flétna. Soutěžní kola jsou přístupná veřejnosti, finále jsou pak dokonce už přímo součástí nabídky festivalových koncertů. Hobojisté se takto utkají o laureátské tituly v Rudolfinu za doprovodu Komorního orchestru Pražských symfoniků 13. května a flétnisté za doprovodu Bennewitzova kvarteta a PKF-Prague Philharmonia 14. května. Zákulisí soutěže přibližuje v RozhovoruPlus její tajemník Michal Vencl. 

„Když řekneme, že máme čtrnáct oborů, každý rok dva současně, tak mnozí obracejí oči v sloup,“ říká se smíchem při vzpomínce na ženevská zasedání Světové federace mezinárodních hudebních soutěží tajemník pražskojarní soutěže Michal Vencl. Organizace sdružuje nejrůzněji koncipovaná klání, mnohá jsou jednooborová a některá se ani nekonají každým rokem. Soutěž Pražského jara se ustálila na střídání interpretačních oborů, každý rok dvou jiných. Její tajemník pamatuje roky, kdy ještě byly čtyři obory. To však nejde: „Finančně ani organizačně to teď není reálné – a v Praze především není tolik vhodných sálů se zázemím, které bychom mohli využít v jednom období současně.“

Letos se přihlásilo 190 mladých hobojistů, komise vybrala na základě nahrávek 55 účastníků. Flétnistů se přihlásilo 218, vybráno jich bylo 48. Hobojisté soutěží od 8. května v prostorách AMU, flétnisté od 9. května v Národním domě na Vinohradech. Michal Vencl ví, že se jich nakonec utká o něco méně, na poslední chvíli vždy někdo odřekne a nepřijede. Ale i tak je zhruba stovka studentů a muzikantů, s nimi dvě sedmičlenné poroty a několik doprovázejících klavíristů pro první kolo docela slušným organizačním oříškem.  

Pražské jaro se srovnává s multioborovými hudebními soutěžemi ARD v Mnichově, která mívá každoročně tři až čtyři obory najednou, a v Ženevě, organizující obory dva.

„V klavírním oboru proti varšavské Chopinově soutěži nehrajeme ´ligu mistrů´, protože jsme mnohooborová soutěž a nemáme ambici takhle specializované soutěže dohnat, ale u jiných nástrojů, třeba u violoncell a určitě právě v dechových nástrojích máme silnou pozici,“ říká. Pražské jaro podle něj zvažuje, že se jako soutěžní obory vrátí komorní hra – asi smyčcové kvarteto a klavírní trio – a možná také po delší pauze trombon a zřejmě i varhany, které byly vypsány naposledy v roce 2013.

Připravit a zrealizovat festivalový ročník Pražského jara s nějakým konkrétním tématem – třeba Roku české hudby nebo čehokoli jiného – je z hlediska organizátorů festivalové interpretační soutěže záležitost, u které není tolik potřeba uvažovat o návaznosti dalších ročníků. U soutěže je kontinuita mnohem důležitější, a to i konkrétně v každém z oborů. Umělecky i organizačně. Už se přitom nejednou stalo, že porotci přijdou na poslední chvíli s jinými představami, jdoucími jakoby proti návaznosti.

„Porota má ale vždycky jednoznačně poslední slovo. Od pořadí skladeb přes rozhodnutí, zda hrát repetice nebo ne a jak s orchestrálními předehrami a sólovými kadencemi, až po to, odkud přesně chtějí soutěžní výkony v sále sledovat. Všichni nicméně berou za své, že jsou tu pro soutěžící, že jde o to, aby účastníci měli největší komfort a aby také dostávali zpětnou vazbu v podobě konzultací. Občas se stalo, že jsme sáhli vedle a v porotě se objevil někdo, kdo se hlavně přijel podívat na Prahu. Předem se to bohužel poznat nedá – ale takového jsme už samozřejmě podruhé nepozvali…,“ krčí rameny Michal Vencl.

Dechové obory se připravují asi nejlépe. „Lidé hrající na dechy jsou v pohodě, znají se a všechno je milé. Je to i tím, že jich je ve světě celkově méně, ale i tím, že mají jiný typ ambicí než houslisté nebo pianisté. V případě porot v letech, kdy se soutěží ve hře na housle nebo na klavír, jde většinou o sedm naprostých individualit. To se pak klidně může stát, že se porota podle příslušnosti k vyhraněným interpretačním školám rozdělí na dva zcela protichůdné tábory…,“ přibližuje další možné organizační zádrhele.

Pořadatelé podle jeho slov mají v porotě – i v komisi vybírající z přihlášených účastníky –  rádi takové lidi, kteří v Praze v minulosti soutěžili. „Tam právě je pak nejlépe vidět jasná kontinuita… Je to ostatně i případ nynějšího šéfa umělecké rady soutěže Pražského jara violoncellisty Michala Kaňky, který soutěž vyhrál v osmdesátých letech,“ upozorňuje.

Na Pražském jaru začínal Michal Vencl jako pomocná síla v roce 1986. K organizování festivalové interpretační soutěže se dostal v roce 1992. Nejprve podle svých slov při mytí nádobí, o dva roky později, když se otevřela na Malostranském náměstí nově zrekonstruovaná budova Hudební fakulty AMU a soutěž se poprvé konala tam, už seděl u počítače. Během let postupně přibíral kompetence, až nakonec převzal po Jarmile Nedvědové funkci tajemníka. Neznamená to ale, že nevezme do ruky i další práci. Nenahraditelně byl například jedním z těch z nevelkého festivalového týmu, kdo pro soutěž a festival na jedno místo sestěhovávali veškeré zásoby balené vody… 

Foto: Pražské jaro, Petr Veber