„V neděli se v Muzeu Antonína Dvořáka v Praze návštěvníci dotkli starého italského belcanta, a to se vším všudy.“

„Takhle přece dnes nikdo nezpívá, jak to dělá?“

„Bavila jsem se tím, že jsem zpívala obyčejné prosté tóny a poslouchala jejich ozvěnu.“

Asi před půl rokem jsem na sociální síti narazil na příspěvek spolužáka z AMU, barytonisty Andreje Beneše, který sdílel video své známé, sopranistky Astrey Amaduzzi. Přiznám se, že mi to jméno do té doby nic neříkalo. Po zhlédnutí videa, ve kterém zpívala árii Pucciniho Tosky, jsem se doslova zarazil, zda to, co slyším, je skutečné. Musel jsem si árii přehrát několikrát znovu, abych se ujistil, že neposlouchám historickou nahrávku ze začátku minulého století. „Takhle přece dnes nikdo nezpívá, jak to dělá?“ Hlavou se mi honily myšlenky a okamžitě jsem příspěvek okomentoval. Netrvalo dlouho a Andrej Beneš mi napsal, jak se s Astreou seznámili, že už jednou byla v Praze a že u nás chystá další pěvecké kurzy a koncert – ten nedělní.

Průběžně jsem pěvkyni sledoval, hledal další její nahrávky a pokaždé se mi potvrdilo, že skutečně zpívá stylem, který jsem částečně slýchával, když jsme s Pražským komorním sborem jezdili do Rossiniho Pesara na operní festival. Měkké, klenoucí se fráze, široký dech, dynamické afekty i na miniaturních plochách, maximální niterná sdělnost, vokály kulaté, vertikálně stavěné a hlavně portamenta – všude a oběma směry. Astrea Amaduzzi není majitelkou obrovského hlasu, ale má tak osvojené alikvóty, že na koncertě místy až ohlušovaly.

Doprovázel ji klavírista Mattia Peli, se kterým už dlouhou dobu tvoří Belcanto Italiano Duo a pěveckým hostem jí byl Vladimír Chmelo, u nás často vystupující slovenský barytonista s mezinárodní kariérou. Ten se výborně představil v árii hraběte Almavivy z Mozartovy Figarovy svatby a v Dulcamarově árii z Donizettiho Nápoje lásky. Společně pak s Astreou Amaduzzi zazpíval duet z Verdiho Rigoletta. Byl příjemným zpestřením koncertu.

Protagonistka večera se uvedla hned na začátku programu svou schopností absolutního legáta v árii Hraběnky z Mozartovy Figarovy svatby – tou chtěla pozdravit Prahu, kterou, jak mi později řekla, má velmi ráda. Další její čísla byla přehlídkou italského repertoáru. Zazněl Bellini, Donizetti, u nás málo známá árie ze Spontiniho Vestálky, ale došlo i na Pucciniho Tosku a při přídavku i na Čo-Čo San. A u toho jsem si uvědomil, v čem patrně spočívá to kouzlo, které mě zaujalo při prvním poslechu zpěvaččiny nahrávky z internetu. U starých belcantových autorů je totiž nutné dodržet technický styl, protože by to bez něj zkrátka nešlo zazpívat, nebo by to znělo těžkopádně. Ale Astrea Amaduzzi při zpěvu Pucciniho neuhne ani kousek od svých zásad a zpívá ho naprosto stejným způsobem jako Belliniho. To je patrně ten rozdíl mezi ní a ostatními pěvkyněmi, které zpívají verismus taky krásně, ale většinou v zaujetí nosné melodie tvoří převážně veliké tóny a dynamický, potažmo citový efekt nedosahuje takového momentu překvapení a napětí. Přesně tohoto způsobu jsem si kdysi všiml v úplně jiném oboru, a to u mého nejoblíbenějšího houslisty, Davida Oistracha, o kterém jsem už v dobách svých hudebních začátků tvrdil, že právě on je ztvárněním belcanta v houslích. Oistrach sám říkal, že hudba začíná v břiše – asi dobře věděl, o čem mluví.

Atmosféru staré školy Astrea Amaduzzi dokresluje i stylem svého oblékání: tmavě červené šaty s dlouhými rukavicemi a na hlavě  korunka. Svá gesta má také přirozeně vypracována do detailu a dokázala při svých příchodech tak zaujmout, že publikum zapomínalo tleskat. Už její vstup byl totiž něčím výjimečným… Návštěvníci se tak dotkli starého italského belcanta, a to se vším všudy.

Po vyčerpávajícím koncertě si na mě paní Amaduzzi s Mattiou Pelim udělali chvilku času, přestože měli už jít s přáteli na večeři. Protože jsem dlouho nemluvil italsky, poprosil jsem svého kamaráda Andreje Beneše o asistenci. Chvilku mi trvalo, než jsem se oklepal, ale zanedlouho se projevily snahy paní profesorky Marie Kronbergerové, která s velikou trpělivostí učí mladé zpěváky italštinu dodnes, a já v zásadě rozuměl.  Inu, co se v mládí naučíte… 

Paní Amaduzzi, jak dlouho zpíváte?

„Odjakživa. Když jsem byla malá, žili jsme v domě, který měl vysokou chodbu, kde se všechny zvuky odrážely. Bavila jsem se tím, že jsem zpívala obyčejné prosté tóny a poslouchala jejich ozvěnu. Rodiče mě dali na klavír a na flétnu, ale osud jasně řekl, že budu zpívat. Rozhodujícím momentem bylo, když mě můj učitel na flétnu seznámil s učitelem zpěvu.“

Kde jste strávila dětství?

„V malém městě ve střední Itálii, které se jmenuje Teramo. Ale tam není klasická hudba moc ceněná.“

A kde jste nabrala největší pěvecké zkušenosti?

Chvíli se zamyslí a pak říká: „Mojí největší inspirací je ticho.“

To je velmi zajímavá odpověď, můžete být konkrétnější?

Ale to se do toho vkládá klavírista Mattia Peli a vysvětluje: „Astrea totiž zažila školení u jedné profesorky – pouze devět měsíců – ale potom si dala rok od koncertního zpívání pauzu. Naslouchala sama sobě a ´umíchala´ si svůj hlas zpět.“

To je úctyhodné, ale když odhlédneme od ticha, je nějaká konkrétní osoba, která vás inspirovala?

Astrea odpovídá: „Ano, je to můj první profesor zpěvu, Ennio Vetuschi, který byl sbormistrem ve sboru, kde jsem zpívala, dirigentem, houslistou a vynikajícím klavíristou a absolvoval jako profesor zpěvu. Ten mě od první lekce učil hluboký dech, vysvětlil mi základ střední polohy na koncentrovaném přiblížení se k vokálu „U“.

A na přechodných tónech už to „U“ neplatí?

Nikdy! Musíme opustit ´U´ a přejít směrem k ´O´ a na vysoké tóny už vokál otevřít,“ říká pěvkyně s jistotou. A ukazuje princip sama na sobě a bravurně předvádí škálu odspodu až po nejvyšší tóny.

Klavírista Mattia Peli mi pak o sobě říká, že odmalička žije jen hudbou: „Ostatní hudebníci to možná mají jinak, ale já to mám jako stav bytí. Když jsem byl dítě, matka mi řekla, ať si vyberu mezi plaváním a hudbou. No a já si prostě vybral hudbu. Taky diriguji orchestr, skládám… a když hraju na klavír, snažím se napodobit zvuk orchestru.“

Astreo, co vás čeká v Praze dál?

Nyní? Od zítřka masterclass – budu učit patnáct účastníků a dnes se ještě přihlásila další zájemkyně! A pak nás ještě čeká koncert studentů.“

Protože nechci dvojici zdržovat – vím, že toho mají dnes už dost a hlavně jsou hladoví – tak poděkuji a popřeji, ať se jim u nás líbí a ať jsou jejich kurzy úspěšné. S krásným pocitem, že jsem slyšel naživo Pucciniho zpívaného původním italským stylem, nasedám do auta a po startu šlapu na plyn měkce, tak, aby i má jízda nevybočovala z nedělního, belcantem poznamenaného večera.

Foto: archiv autora