„Je příjemné, že mám vystoupení brzo za sebou a mohu poslouchat kolegy.“

„Nemyslím, že by mi nějak prospělo, kdybych se porotou blíže zabývala.“

„Soutěž Pražské jaro mě nalákala díky skladbě Klementa Slavického.“

Se soutěžním číslem 2 vystoupila v hobojovém oboru v prvním kole mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro první dámská soutěžící, Sophia Hegewald z Německa. V jejím repertoáru se objevily Tři romance od Roberta Schumanna a Sonáta c moll s doprovodem cembala. Mé zpravodajské ucho si získala mimo jiné svým vtipným citátem z reportáže rozhlasu MDR: „Hudební soutěže, to je něco jako dobré jídlo. V kuchyni je vždy mnoho dobrých kuchařů. Pokud ale porotě přinesou na talíř rybu, přestože jí nechutná, bude to s hodnocením obtížnější.“ S KlasikouPlus se podělila o své zkušenosti v roli hudební kuchařky i o první postřehy ze soutěže Pražské jaro.

Jaké jsou tvoje bezprostřední pocity po odehrání prvního kola soutěže a co pro tebe znamenalo hrát jako druhá v pořadí hned první den ráno?

Kdy přesně přijdu na řadu, pro mě není zásadní. Vlastně je mi spíše dost příjemné, že mám své vystoupení brzo za sebou a mohu nadále poslouchat své kolegy. To je i jeden z druhotných důvodů, proč jsem na soutěž zavítala. Znamená pro mě příležitost seznámit se s různými interpretacemi skladeb, které jsme všichni usilovně cvičili.

Všiml jsem si, že jsi hrála zprvu Schumanna a pak teprve Vivaldiho, přestože by člověk čekal spíše obrácené pořadí. Jaké důvody tě k tomuto rozhodnutí vedly?

Rozhodnutí tohoto pořadí bylo řekněme psychologického rázu. Tři romance od Schumanna jsou pro většinu hobojistů velkou výzvou, stejné to bylo i pro mě. Navíc od Vivaldiho k Schumannovi je to velký stylový skok.

Seděl jsem v sále spíše v jeho zadní části, ale při tvé hře byla jasně vidět velká koncentrace, která se projevila i ve tvém výrazu v obličeji. Šlo jedině o stoprocentní snahu o zprostředkování představy interpretace obou děl, nebo se ve tvém vystoupení našly i chvíle, ve kterých jsi cítila velký prožitek ze hry?

Samozřejmě bylo mým cílem, abych si díla také užila, aby bylo vidět, že obě díla hraju ráda, jistě by se ve skladbách dalo najít několik momentů, které jsem zahrála s osobním prožitkem. Nicméně především Schumann je prostě náročný…

Jak jsi při vystoupení vnímala porotu? Jak vnímáš její složení? Hrála při tvém vystoupení důležitou roli?

Vlastně ani tolik ne. Kompletní složení poroty jsem se dozvěděla až těsně před soutěží, až když se mě na to ptali mí korepetitoři. Nemyslím, že by mi nějak prospělo, kdybych se porotou blíže zabývala. Člověk stejně nakonec vždycky hraje tak, jak to sám vnímá, chce předložit svoji vlastní koncepci, nezávisle na porotě. Mít vlastní vizi u každé skladby je velmi důležité. Porota by měla chtít ocenit muzikalitu každé vize, jít po každé myšlence a nápadu umělce.

Jaký se ti zdá repertoár soutěže Pražské jaro v porovnání s dalšími soutěžemi?

Zatím za sebou nemám žádné velké množství soutěží, abych to mohla dobře porovnat. Velmi mě zaujali čeští autoři v druhém kole soutěže, především Suita pro hoboj a klavír od Klementa Slavického, kterou jsem doposud neznala. Díky této skladbě mě soutěž Pražské jaro také nalákala, protože jsem si ji velmi oblíbila a dost mě zaujala. Slavického už jsem znala z dřívějška, tato skladba pro mě znamenala ale něco nového a zajímavého. Podobně mě zaujala i soudobá skladba Sound-Telescope od Martina Hyblera.

Organizátoři soutěže předepsali pro účastníky hobojové soutěže přesný program bez možnosti výběru různých skladeb. Na flétně, druhém oboru soutěže, mají účastníci tuto volbu dokonce v každém kole. Je pro tebe nemožnost volby nějak omezující?

Samozřejmě je vždycky fajn, mít na výběr z několika možností, moct si vybrat skladbu „na tělo“. Na druhou stranu takto člověk není vystaven nutnosti volby, tedy rozvažování a poté případných pochyb, zda si vybral správně. Nejhorší mi to přijde pro porotu, která v tomto případě uslyší všechny skladby 46krát.

Pak je možná fajn, že jsi hrála na začátku, kde skladby byly v podání soutěžících vlastně ještě skoro novinka.

(smích)

Bylo pro tebe těžké muset si rychle navyknout na nové korepetitory, obzvlášť když byl na každou skladbu jiný, jednou cembalo a jednou klavír?

Jsem zvyklá samozřejmě již z dřívějška. Oba korepetitoři tady byli ale skvělí a spolupráce proběhla myslím si k oboustranné spokojenosti.

Jak to bylo s akustikou v Sálu Martinů? Na co bylo třeba si zvyknout? Musela jsi něco třeba na poslední chvíli měnit?

Věděla jsem, že Sál Martinů je poměrně prostorný. To je mi relativně příjemné, ale samozřejmě také náročné, především co se týká dynamiky. Zahrát opravdové pianissimo zde bylo dost obtížné. Podle toho jsem také vybírala správný strojek.

A co se týká soutěže? Je něco, co na ní zatím obzvlášť oceňuješ?

Velmi oceňuji velkou vstřícnost a otevřenost sekretariátu soutěže, že tam jsou lidi, kteří jsou vždycky připraveni pomoct a poradit. To je na soutěžích velmi důležité.

Foto: Archiv S. Hegewaldové, Pražské jaro