„Devětadevadesát procent každodenního chleba každého cembalisty je hraní bassa continua.“

„Zkraje studia jsem samozřejmě skřípala zubama, když jsem se učila generálbas, díky tomu pak ale soucítím s každým svým studentem, protože vím, jak je to těžké.“

„Při doprovázení sólisty je důležité být na společné muzikantské vlně a pro mě osobně je hodně důležitý i lidský rozměr.“

Role doprovazeče je při vystoupení zásadní. Často bývá podceňována nebo bývají doprovazeči stavěni do pozadí za sólistu. Zde je tomu ale jinak. Monika Knoblochová si na cembalo odehrála barokní repertoár prvního kola mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro hned několikrát, s různými soutěžícími oboru hoboj. Brzy ji pak opakovaně čeká Francois Couperin s kandidáty soutěže v druhém kole. O své účasti na mnohonásobné interpretaci Vivaldiho Sonáty c moll i o své profesní dráze vypovídá s velkým zaujetím.

Dostala se ke mně informace, že cembalový doprovod pro barokní skladby je na letošní soutěži Pražské jaro novinka a inovace. Je to pravda?

Ano, je to tak. Ještě jsem si tuto informaci ověřovala na sekretariátu soutěže. Je to tak, jak říkáte. Je to taková malá revoluce, dříve byly barokní skladby na soutěži doprovázeny vždycky s klavírem. Letos je to poprvé, ctí se tím stylová čistota u skladeb barokních, v našem případě u Vivaldiho v prvním kole a u Couperina v kole druhém.

Znamená to, že budete doprovázet soutěžící v hoboji i v druhém kole?

Ano, budu tam a jsem moc ráda, že byl přijat můj návrh, aby bylo cembalo rozšířeno ještě o violu da gamba, která v tom Couperinovi do continua určitě patří.

Co se týká continua, přicházejí k Vám zde na soutěži hobojisté s různými požadavky, jak si Váš doprovod skladeb představují? Hrajete z číslovaného basu a realizujete skladbu různými způsoby, pro každého hobojistu zvlášť?

Ano, hraju z číslovaného basu. Soutěžící mají samozřejmě určité požadavky, které se liší od hráče ke hráči. Některá místa jsou ale i tak až úsměvně stejná. Tam, kde se nabízí možnost nějakého řekněme rozjezdu, tuto možnost většina ze soutěžících využívá, občas se najde někdo, kdo to chce projet celé skrz v tempu, ale to je méně obvyklé. Je pravda, že už tak po sedmi osmi zkouškách jsem věděla, kde začnou zpomalovat a kde to začnou rozjíždět, takže se to dalo tak trochu předvídat. Někteří mají pak i nějaký osobitý názor na určité místo, někde chtějí udělat třeba korunu, ať už to zapadá nebo nezapadá do mého pohledu na věc. Co se týká charakteru Vivaldiho skladby, vidím třeba v první větě, že se její začátek dá interpretovat dvěma způsoby, takže jsem se jich na začátku zeptala, který z nich je jim bližší, co by oni upřednostnili. Podle toho jsem si pak vytvořila poznámky, jak doprovázet.

Právě jste stačila nakousnout mou další otázku, zda přicházíte i s vlastními možnostmi doprovodu, nebo zda to plně necháváte na sólistech a jednoduše se přizpůsobíte…?

V našem případě jsme o skladbě mluvili především na společných zkouškách. Protože tam nebylo mnoho času, zeptala jsem se jich hned zkraje, zda tu zmíněnou pasáž z první věty hrají spíše pomalu a měkce, nebo spíš plně a energicky – a podle toho jsem se pak snažila realizovat to continuo.

Představují Vám soutěžící svou koncepci jednotlivých částí skladby slovně, nebo to jednoduše vycítíte po tom, co danou pasáž odehrají?

Nijak zvlášť se o koncepci skladby nerozšiřovali, spíš jde o úplně základní charakter a ten pak určuje celkové uchopení dané věty.

Vy jste myslím také laureátka soutěže Pražské jaro, je to tak?

Ano, byl to rok 1999, soutěží jsem si prošla i jako účastník a laureátka před dvaceti lety.

V katalogu soutěže se dočítám, že jste absolvovala studia na mnoha školách, především v zahraničí. Mimo Prahu jste myslím studovala v Drážďanech, Kolíně nad Rýnem, Mnichově a v holandském Haagu.

Ano, máte pravdu. Nicméně v některých městech jsem byla spíše na stáži, například v Haagu na tři měsíce. V Drážďanech jsem absolvovala dálkové studium na Akademii staré hudby, na které jsem měla možnost studovat u fantastické kapacity cembala jménem John Toll. Byl pro mě jedním z prvních cembalistů, které jsem poznala, velmi mě tehdy ovlivnil. V Kolíně nad Rýnem jsem studovala dva roky a poté další dva roky v Mnichově, kde jsem dělala mistrovskou třídu.

Když člověk studuje cembalo, studuje ho jako sólový nástroj, nebo je dáván důraz i na korepetitorství?

Tato otázka mě vrací zpátky opět do Drážďan k Johnu Tollovi. Tam jsem přišla hned po ukončení mých klavírních studií na konzervatoři. Poté, co jsme k němu všichni nakráčeli se svým sólovým repertoárem, nám všem cembalistům oznámil, že devětadevadesát procent každodenního chleba každého cembalisty je hraní bassa continua (ozvalo se crescendo smíchu). A měl pravdu. Jistě, není to celých devadesát devět procent, já mám to štěstí, že hraju i dost sólově, ale je pravda, že je to naprosto nedílná součást cembalistova života. Zkraje studia jsem samozřejmě ´skřípala zubama´, když jsem se učila generálbas, díky tomu pak ale soucítím s každým svým studentem, protože vím, jak je těžké se čísílka u not naučit číst a poté, když už to člověk umí, propojit hlavu s rukama, aby se to v prstech zautomatizovalo. Toto učení není jednoduchá fáze, ale je to prostě nutné. Zároveň jsem se ale samozřejmě snažila se dost věnovat i tomu sólovému repertoáru, takže bych řekla, že je to u mě tak půl na půl.

Zmínila jste, že při učení generálbasu soucítíte se svými studenty. Jste tedy činná i jako pedagožka?

Ano. Čtvrtým rokem vyučuji tady na Akademii múzických umění, kromě toho ale učím už přes deset let cembalo na Akademii staré hudby při Masarykově univerzitě v Brně. Také vedu kurzy staré hudby v Holešově, na Letní škole barokní hudby. Tam už jsem taky fosilie.

Poslední otázka k doprovodům – doprovázíte různé nástroje?

Ano.

Co nejraději?

To je různé. To byste se měl zeptat, koho nejradši. Nejde úplně o nástroj, spíš o muzikanta. Při doprovázení sólisty je důležité být na společné muzikantské vlně a pro mě osobně je hodně důležitý i lidský rozměr, abychom si sedli tak nějak ve všem, abychom si jako muzikanti i lidé prostě rozuměli.

Foto: Pražské jaro, Svatováclavský hudební festival, Petra Hajská, ČRo D-dur, Lukáš Hurník