„Pokud bych měl tedy první kolo přirovnat ke gurmánskému zážitku, řekl bych, že šlo o velmi chutný první chod…“

„Teprve ve finále přijdou ty nejtěžší chvíle pro porotu, v momentech, v kterých se budeme přibližovat ke konečnému rozhodnutí o vítězi.“

„Když jsem si na začátku soutěže ještě čistě ze zvědavosti procházel seznam soutěžících, napočítal jsem něco přes polovinu jmen, která jsem znal.“

Sólista Berlínských filharmoniků na anglický roh, člen souboru Ensemble Berlin Prag, vyučující na Hochschule für Musik Hanns Eisler v Berlíně, otec šestí dětí a předseda poroty oboru hoboj na letošní soutěži Pražské jaro. Pokud by se přeložilo jeho německé jméno, byl by to Dominik Tkadlec. Ve své profesi ale používá místo tkalcovského stavu spíše svůj hudební nástroj, pomocí kterého neprodukuje textilie, ale hudbu. V originále se jmenuje Dominik Wollenweber. Setkávám se s ním v kavárně HAMU, kde si pochvaluje vydatný oběd se členy poroty a vedením soutěže, který má právě za sebou.

Jeden z účastníků zde na soutěži rád přirovnává hudební soutěže k dobrému jídlu. Říká, že jako je v kuchyni hodně dobrých kuchařů, na soutěži může být hodně dobrých umělců. Záleží ale, jestli hostům chutná, v tomto případě porotě. Jakou hudební kuchyni pro vás soutěžící prvního kola připravili?

Dá se říci, že mi v prvním kole soutěže naservírovali 46 různých jídel, respekive 92, protože účastníci hráli dvě skladby, a to z různých epoch, baroka a romantismu. To byla jistě výzva, protože museli v krátkém čase propojit dvě dost odlišná historická a stylová období. A to se samozřejmě soutěžícím povedlo různě. Výzva to byla jistě pro všechny. Pro většinu soutěžících byl pochopitelně jednodušší Vivaldi – Sonáta c moll. Schumann je i technicky mnohem náročnější skladbou. Proto bylo zajímavé vidět, že několika málo jedincům přirostl Schumann – Tři romance pro hoboj a klavír op. 94 – k srdci více. Je v něm mnoho těžkých pasáží, málo času k nádechům, vyžaduje opravdu velkou koncentraci. Pokud bych měl tedy první kolo přirovnat ke gurmánskému zážitku, řekl bych, že šlo o velmi chutný první chod a že se těším na další chod v druhém kole soutěže.

Nezblázní se člověk z tolika interpretací stejného díla v ten samý den? Nevznikají pak v průběhu dne třeba problémy se sníženou pozorností?

Musím říct, že je to má první soutěž v roli člena poroty, dlouho jsem se tomu musel z časových důvodů vyhýbat. Proto jsem měl strach, zda právě snížená pozornost nebude problém. Zkušenosti s rolí poroty mám spíše z výběrových řízení na pozice dalších hráčů v orchestru, kterých se jako člen komise pravidelně zúčastňuji. Musím ale říct, že zde je to jiné. Problém s koncentrací jsem tu zatím vůbec neměl a myslím, že už ani nepřijde, protože ta nejtěžší práce pro mozek, totiž posuzování prvního kola s tak vysokým počtem účastníků, je už hotová. K tomu mohu dodat, že jsem si při hodnocení soutěžících byl vždycky jistý, proč dávám kolik bodů.

Představujete si jako profi hudebník, jak interpretované skladby hrajete, když je na soutěži slyšíte? Uvažujete o tom, jak byste je zahrál Vy, nebo spíš jdete po tom, jak Vám vyznívají jako posluchači?

Jistě uvažuji i o tom, jak bych skladby hrál já, nicméně jde především o představy nějakého ideálu, tedy i mého ideálu skladby, což se od mého provedení samozřejmě pořád ještě liší. Některé soutěžící jsem také obdivoval za jejich interpretaci pasáží, které se mi u nich líbily víc, než jak bych je třeba zahrál já.

Měl jste třeba i jako předseda poroty možnost ovlivnit soutěžní repertoár?

Z poroty se na výběru repertoáru podílel především Vilém Veverka ve spolupráci s dalšími hobojisty. Se mnou jako s budoucím předsedou poroty byl samozřejmě pravidelně v kontaktu. Nevím, do jaké míry jsem tedy repertoár ovlivnil, nicméně tu byly skladby, které všechny důležité výzvy při hře na hoboj určitě pokrývají.  

Pro posluchače to navenek působí tak, že porota hoboje funguje jako velmi dobrý tým. Nejste každý sám pro sebe, ale s nadšením pro věc se vzájemně sdílíte a spolu soutěž prožíváte. Je to dobrý postřeh?

Jak jsem již předtím naznačil, chybí mi trochu srovnání z jiných soutěží. Myslím ale, že je váš postřeh správný. S ostatními členy poroty se mi velice dobře spolupracuje, což je dané mimo jiné tím, že se s několika z nich už dlouho osobně znám. Na druhou stranu teprve ve finále přijdou ty nejtěžší chvíle pro porotu, v momentech, v kterých se budeme přibližovat ke konečnému rozhodnutí o vítězi. Zatím to ale vypadá, že je zvládneme dobře a kolegiálně. Výběr do druhého kola proběhl bezproblémově, porota byla ve svém hodnocení jednotná. Tím chci říct, že mínění jednotlivých členů poroty se více méně shodovalo a i za sebe můžu říct, že do druhého kola postoupili soutěžící, které bych vybral sám, kdybych byl jediným členem poroty.

Před pár dny jste hrál koncert s Vilémem Veverkou, členem poroty hoboje, v pražském Goethe-Institutu. Znáte se s Veverkou už déle? Z Ensemble Berlin Prag?

Známe se vlastně už dlouho. Původně to byl můj student na „Eislerovi“ v Berlíně. Poznali jsme se ještě v době, kdy byl sólistou v Gustav Mahler Jugendorchester. Poté u mě začal studovat a blíže jsme se spřátelili. Dokonce u mě i nějakou dobu bydlel. Samozřejmě spolu úzce spolupracujeme i ve zmíněném Ensemble Berlin Prag.

Můžete prosím tento soubor představit? Jak dlouho funguje, s jakou se založil myšlenkou a jaké si klade cíle?

Původně šlo v souboru o to, interpretovat spolu triové sonáty Jana Dismase Zelenky. Celkově je nás v něm pět, dva hoboje, fagot, kontrabas a cembalo. Byl založen v roce 2011 a mezi jeho cíle patří stylová poučená interpretace, estetická čistota a zároveň snaha vytvořit z některých děl klasický repertoár. Název Ensemble Berlin Prag vznikl na základě dvou domovských měst nás členů. Tři žijeme v Berlíně a jsme členy Berlínských filharmoniků, Vilém Veverka pochází z Prahy a naše cembalistka Barbara Maria Willi je sice Němka, ale žije nedaleko Prahy.

Co se týká soutěžících zde na hoboji – znáte jich hodně již z dřívějška? Je to tak, že když člověk patří do hobojového světa, že patří do skupiny lidí, kteří se vesměs znají i v měřítku Evropy nebo celého světa?

Jistě, dá se říci, že hobojový svět je docela přehledný. Když jsem si na začátku soutěže ještě čistě ze zvědavosti procházel seznam soutěžících, napočítal jsem něco přes polovinu jmen, které jsem znal. Z nich asi šest znám osobně. Ostatní znám z konzultací, na které ke mně chodili nebo například z různých masterclass.

S tím se samozřejmě pojí otázka, zda to neovlivňuje vaše hodnocení těchto soutěžících, které osobně znáte…?

To je naštěstí ošéfované. Tyto soutěžící hodnotit nesmím. Pravidla soutěže Pražské jaro stanovují, že studenty, které buď učím, nebo jsem je učil v nedávné minulosti, hodnotit nemůžu. To je pro mě velké štěstí, protože jsem si sám po prvních taktech jejich hry uvědomil, že bych toho ani nebyl schopen. Hned začnu uvažovat nad tím, jak hráli u mě na hodině minulý týden, začnu to porovnávat a podobně. Přitom pozitiva a negativa, která pozoruji, moji kolegové z poroty vůbec nevnímají. Moje úvahy tedy v tu chvíli vůbec nejsou relevantní, ani na místě. Ale jak říkám, svoje studenty naštěstí hodnotit nemůžu.

Foto: Pražské jaro