„Nyní je mi vlastně každé vystoupení v Česku svátkem.“

„Kdyby mě zahraniční a vlastně i naše orchestry chtěly jen na český repertoár, byl bych smutný, ale opak je pravdou.“

„k opeře se dostanu ve svátečním modu, což mně odjakživa vyhovuje a asi na tom nehodlám nic měnit.“

Jakub Hrůša má jaro zahajovacích koncertů. Před měsícem s nadšenými ohlasy dirigoval zahájení Pražského jara tradičně Smetanovou Mou vlastí a podobnou příležitost dostává hned s dalším významným festivalem – Smetanovou Litomyšlí. 13. června tak stane na dirigentském stupínku a zahájí 61. ročník. Zazní Smetanův Pražský karneval, Čajkovského Houslový koncert s Josefem Špačkem, Dvořákův Karneval a Janáčkova rapsodie Taras Bulba.

Máte před sebou další zahajovací koncert, po Pražském jaru tentokrát na Smetanově Litomyšli, mají pro Vás takové příležitosti něčím punc výjimečnosti, nebo přistupujete ke každému koncertu stejně?

Je to paradoxní, ale oboje je pravda – tato zahájení zcela určitě výjimečná jsou a neexistuje, abych je pociťoval jako něco běžného, natožpak rutinního. Nehledě na to, že mi je nyní vlastně každé vystoupení v Česku svátkem – to, že se tak děje při prestižním zahájení, tento pocit ještě zvětšuje. Ale zároveň je také pravda, že vlastně každý koncert je výjimečný, sváteční, napínavý. Především ale mám Litomyšl, a to i tu „Smetanovu“, kdy se do tohoto krásného města taky teď jedině dostanu, upřímně rád, a to jak coby město, tak taky lidi v něm, kteří se tam starají o hudbu, tým festivalu i kulturu vůbec. Litomyšl na mě vždycky působila jako mimořádně kulturní místo. K tomu všemu mám teď období už několikáté zamilovanosti do Bedřicha Smetany. Kolem zahájení Pražského jara jsem se jím tolik zabýval, četl si o něm, studoval jiná jeho díla, opery, komorní hudbu, klavírní… není to z „učebnicových“ důvodů, ale Smetana mě jako člověk a tvůrce bytostně dojímá. (Připomeňte si osobní audio rozbor Jakuba Hrůši k Mé vlasti pro náš portál.) Je až fascinující, jak nenahraditelní všichni ti naši skladatelští mistři byli, každý jinak – bez Smetany, tohoto „úhelného kamene“ české velké hudby, by ale ti další, Dvořákem počínaje, nebyli titíž. Kdyby jsou chyby, třeba by se naše hudební kultura vyvíjela jinak, ale myslím, že tenhle její základ, základ vážnosti přístupu… v tomto smyslu také rozumím tomu slovu „vážná hudba“ – jako „vážně míněná“, bez Smetany by nebyla. Tento týden diriguji v Bamberku Dvořákovu 7. symfonii a Sukovu Pohádku léta, na Litomyšli vedle Smetany, po Mé vlasti, Pražský karneval, Dvořákovu Ludmilu, Janáčkova Tarase… Mohu si přát víc? Jsem na to vše opravdu hrdý – a vděčný, že to mohu lidem přinášet.

Dodnes mnozí vzpomínají na Vaše uvedení Mé Vlasti v Litomyšli před třemi lety. Teď jste s tímto ikonickým cyklem objeli několik evropských koncertních síní s „Vašimi“ Bamberskými symfoniky.. Vím, trochu odbočuji od letošního koncertu, ale nemůžu se nezeptat, jak Mou vlast přijímají různá publika, když srovnáte pražskojarní, litomyšlské a zahraniční?

Především je tenhle Smetanův cyklus prostě událost, veledílo nesmírné váhy a významu, a to cítí publikum všude. Po Praze jsme Mou vlast přednesli v Baden-Badenu, Curychu, Innsbrucku, Luganu a Hamburku (v Labské filharmonii – „Elbphilharmonie“, kterou jsme si s Bamberskými v žertu překřtili na „Moldauphilharmonie“… ostatně jsem svým muzikantům dal pro to jasný důvod, vysvětlil jsem, že Vltava je v okamžiku, kdy se vlévá do Labe, mnohem větší!), bude následovat Wiesbaden, Amsterdam a Proms v Londýně. Všude to dílo uchvacuje a slaví obrovský triumf. Také orchestrální hudebníci to vidí a myslím, že jim to přináší pocit zadostiučinění. Naposledy v té náročné Labské filharmonii, kde vůbec není jednoduchá akustika, jsme si to po důkladné zkoušce vysloveně vychutnali. Orchestru to sedí líp a líp. Publikum stálo a řvalo. Ale to bylo právě i na Pražském jaru. Mě tohle 12. 5. letošního roku vysloveně oslovilo, dojalo – to zahajovací publikum má v sobě mnoho lidí, kteří tam jdou třeba z oficiálních důvodů, ale jak spontánně letos obecenstvo reagovalo, bylo prostě úžasné. To nenaplánujete. Myslím, že všichni vycítili, s jakou úctou a jak rádi to dílo hrajeme. Podobné to bylo v Litomyšli s Českou filharmonií – tam jsem si zase užil zboření určitých předsudků: říkalo se a psalo až „do aleluja“, že s ČF dirigent provedením Mé vlasti nepohne ani o píď, že orchestr hraje Vlast prostě tak, jak je to zaběhnuté, a nic víc. A to vůbec nebyla pravda, já jsem si tu samozřejmě rychlejší a efektivní zkouškovou práci s nimi vyloženě užil. Jistě, člověk nesmí to dílo stavět vzhůru nohama, na hlavu, ale Česká filharmonie je jako každý opravdu vynikající orchestr: jestliže vycítí, že je k věci co říct, že to není jen přehrávání nebo zkoušení za každou cenu, aby něco bylo, je s ní hezká práce i v obzvlášť repertoárových kusech, jako je Má vlast. V tomhle obřím díle navíc na dirigentovi stojí ještě jiné úkoly – především celkový tah a stavba, a samozřejmě i atmosféra. Je to trochu jako opera, ale pro orchestr těžší. Mimochodem včera jsem si zapisoval do databáze údaje o posledních koncertech a s úžasem jsem zjistil, že jsem celou Mou vlast už dirigoval 39 krát! Dost mě to šokovalo. Samotnou Vltavu 87 krát. Takhle často tahle skvostná naše hudba ve světě zní – a co pak s dalšími dirigenty!

Letos v Litomyšli dirigujete napřed zahajovací koncert, na kterém zazní Smetanův Pražský karneval, Čajkovského houslový koncert s Josefem Špačkem, Dvořákův Karneval a Janáčkovu rapsodii Taras Bulba – právě tu jste s velkým ohlasem uvedl loni na podzim s Berlínskými filharmoniky, ke kterým se navíc letos opět vrátíte. To se asi dramaturg Litomyšle Vojtěch Stříteský docela trefil do Vašeho oblíbeného repertoáru, že?

Ano!! A taky do oblíbeného sólisty! Ovšem jednak jsme ten repertoár pekli ve spolupráci, jednak – zcela upřímně řečeno (a je to tak správně) – v podstatě s čímkoli, co by navrhl z pokladnice naší nejlepší symfonické a koncertantní hudby, by se trefil! Já naši hudbu nesmírně prožívám. Se mnou je to tak: dávám si v cizině víceméně pozor, abych to s tou „češtinou“ moc nepřehnal, a výsledkem je, že když se můj repertoár plus minus spočítá, převládá v něm jiná než česká hudba, převládá mezinárodní dramaturgie. Ale samozřejmě z těch národních, specifických skladatelů jsou ti naši jednoznačně nejvíce zastoupeni, takže i když je to tak, jak jsem to popsal, tak občas slyším, že jsem „specialista“ na českou hudbu. Kdyby mě zahraniční a vlastně i naše orchestry chtěly jen na český repertoár, byl bych smutný, ale opak je pravdou. Navíc – jak často a rád zdůrazňuju – pro mě je „moje“ osobní teritorium, jak to i emocionálně prožívám, širší, takříkajíc středoevropské. Patří do něj zrovna tak Smetana, Dvořák, Janáček, Suk (!) a Martinů jako Mozart, Beethoven, Schubert, Brahms, Bruckner, Mahler, Strauss… Tohle vše je můj hudební domov, mluvíme-li o tradičnější hudbě víceméně 19. století. Ovšem jako Slovana mě venku žádají často také o ruskou hudbu, jako Středoevropana i o hudbu maďarskou – kupříkladu o mého oblíbeného Bartóka. Ve 20. století a dál již to konkrétně národní nehraje tak podstatnou roli. Ale zpět k Vaší otázce: ano, právě proto jsou pak takovéto české slavnosti hudby pro mě velkým svátkem a radostí.

Jak to vlastně chodí? Radíte se spolu o výběru skladeb, nebo dostanete nabídku, která obsahuje hotovou dramaturgii?

Dnes to je jen málokdy tak, že hostující umělci, natožpak šéfové, „akceptují“ cokoli hotového. Já ale zároveň patřím mezi dirigenty, kteří spíše preferují, když dostanou od pořadatele užší, konkrétnější rámec představ. Dosti nelehký úkol je, když mi někdo řekne: „Tak co bys chtěl dělat? Vyber si, co je libo!“ Zejména když se jedná o termín za 2, 3 či 4 roky. Obdivuju a mám rád tolik skvělých skladeb a skladatelů! Žádný dobrý dramaturg ovšem nepracuje ve vzduchoprázdnu a nenavrhuje věci, které u toho kterého umělce nemají šanci. A ti nejlepší dramaturgové udržují s umělci kontakt i mimo rámec domluv konkrétních koncertů, a tudíž vědí o jejich přáních, inklinacích, naopak averzích apod. Mezi takové dramaturgy patří i Vojtěch Stříteský.

Dirigujete hned i druhý koncert a na něm další dílo, kterému jste se pečlivě věnoval už loni – Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila. Na podzim v Rudolfinu jste ho provedl celé, bez škrtů. Tentokrát ale asi půjde o zkrácenou verzi, že?

Ano, máte pravdu. Ostatně také jsem v Praze deklaroval, že to kompletní provedení bude sváteční, mimořádné, „jednou za deset let“, jak jsem to v nadsázce inzeroval. Věc se také natáčela, měla česko-slovenský přesah, parametry „divadelní“ události. V Litomyšli neprovedeme v žádném případě jakýkoli „pahýl“, i tak to bude tvar mohutný a velkorysý, jak si oratorium tohoto rozvrhu zaslouží, ale přece jen se vrátíme k tradičnějšímu pohledu na tuto skladbu. Sólisté budou tíž, sbor se změní, tentokrát půjde o ČFS Brno s panem sbormistrem Petrem Fialou – tomu jsem po důkladném studiu všech verzí, které víceméně navrhl nebo schválil Dvořák sám (vzájemně si ovšem odporují) a lidé kolem něj, předložil verzi svoji. Petr Fiala se svým sborem měli zase uvyklou verzi jinou, takže pro naše provedení se zhostí i některých čísel, která běžně nezpívají. Jsem s tím tvarem spokojen. K tomu jednu poznámku, pěknou, hřejivou. Když jsem víceméně samojediný všechny kolem sebe loni umluvil, že máme jít do té komplet verze, stálo mě to u některých spoluúčinkujících trochu přesvědčování. Teď jsem jim posílal ten běžnější, zkrácený formát a slyším zpět, samozřejmě ne ode všech (směje se), že se jim po některých těch partiích bude stýskat. Hezčí zpětnou vazbu jsem si nemohl přát.

Kterou verzi jste zvolil, úpravy samotného Dvořáka, nebo jste škrtal sám?

Je to víceméně Dvořák sám – „víceméně“ proto, že – jak jsem už říkal – Dvořák sám navrhl těch verzí několik a jsou často vzájemně nekompatibilní. Takže je to ve výsledku – jak je tomu ostatně v podstatě vždycky – verze dirigenta, tedy moje.

Pokolikáté tu vlastně budete dirigovat?

Vedu si tu databázi, jak jsem o ní povídal – tak se můžu podívat. Počkejte chvíli… Nepočítám-li Mladou Smetanovu Litomyšl s Pražským studentským orchestrem prof. Mirko Škampy (pozor, mimo jiné Janáčkův Taras Bulba v místním kostele 20. 9. 2003!, ten rok, 22letý, jsem tu skladbu dirigoval v podstatě poprvé v životě), na které jsme vystupovali opakovaně (vzpomínám rád taky na pásmo Smetanových poetických polek v Národním domě, ke kterému se pokoušeli ubozí plesající opravdu tancovat!), tak asi 5krát: jednou s tehdy „svou“ PKF a Kate Royal (2009), tentýž rok jsme třikrát prováděli s Národním divadlem Rusalku (mimo jiné i venku v amfiteátru – když nepršelo), pak jsem zde byl dvakrát s Českou filharmonií (2012 a 2016) a jednou s Filharmonií Brno (2013). Kolik jsem se ale najezdil do Litomyšle ještě jako student gymnázia z Brna jako posluchač!

Pokud umělec vymění klasickou koncertní síň za nějaké mimořádné prostředí, navíc open air, je to spíš vítané osvěžení nebo naopak větší zodpovědnost s ohledem na všechny s tím související proměnné (počasí, jiné akustické podmínky apod.)?

Závisí to právě na tom, o co konkrétně se jedná, hlavní problém pro mě představuje především akustika – a samozřejmě počasí, když se zblázní. Ale pokud je to jiné prostředí opravdu profesionálně zvládnuté, tak je to osvěžení, jak říkáte. Minulý týden jsem si vychutnal 4. Brucknera ve würzburském dómu. Dozvuk byl 6–7 vteřin, aspoň ten znatelně slyšitelný, a přesto to byl úchvatný zážitek. Je ovšem třeba na rovinu říct, že Smetanova Litomyšl je prvotřídní místo a open air je to jen částečně – do akustiky hrají stěny zámku a muzikanti a, je-li třeba, tak i publikum jsou dobře kryti. Pro některé projekty, zejména větší obsazení, monumentálnější, je to vlastně u nás toho času snad nejlepší dějiště!

Smetanova Litomyšl byla původně operním festivalem, lákalo by Vás tu opět dirigovat operní inscenaci?

Ano… Už jsem vzpomínal na trojí Rusalku s ND z Prahy v roce 2009. A přiznám se, že bych velice rád v Litomyšli dirigoval Smetanovu operu, ať už se vším všudy, nebo koncertně. Jsem veliký obdivovatel Smetanova dramatického díla, vedle samozřejmých radostí (Prodaná nevěsta) zejména Dalibora, Libuše, Dvou vdov a Tajemství. Obecně se k opeře dostanu ve svátečním modu, což mně odjakživa vyhovuje a asi na tom nehodlám nic měnit. Znamená to dva, tři tituly do roka, někdy je to míň, někdy zase víc. Naposledy to byla Carmen v Covent Garden a Vanessa v Glyndebourne, příští bude Věc Makropulos v Curychu (Janáčka se nikdy nenabažím), následuje Život prostopášníka (Glyndebourne) a opět Rusalka (Amsterdam s orchestrem Concertgebouw v orchestřišti). Měl bych zmínit také koncertní Káťu Kabanovou v abonmá ČF (s výjezdem také do Hamburku – že by tentokrát „Wolgaphilharmonie“? (směje se) s naší letošní „Ludmilou“, fantastickou Kateřinou Kněžíkovou v hlavní roli. A plány pokračují – balanc dobrý. Jsem rád.

Výběr z tohoto rozhovoru najdete také ve Festivalových novinách Smetanovy Litomyšle 

Foto: archiv Smetanova Litomyšl, archiv KlasikaPlus