„V ideálu autentické interpretace se znovu a znovu musí metodicky začínat od nuly.“

„V Polsku si nesmírně váží vlastních zdrojů, netrpí komplexem méněcennosti.“

„Jsem přesvědčen, že hudební interpretace děl 19. století byla ve své době muzikálnější.“

Musica florea připomíná dnešním večerním koncertem jako neprávem pozapomínaného velikána české hudby Jana Křtitele Vaňhala, a to novodobými premiérami jeho Symfonie f moll a Mše C dur a českou premiérou Requiem Es dur. Po pražském Klementinu vystoupí barokní orchestr a jeho sbor Collegium Floreum se stejným programem ještě 11. září v Městském divadle v Jablonci nad Nisou. KlasikaPlus.cz hovořila při té příležitosti s Markem Štrynclem, zakladatelem a uměleckým vedoucím tělesa. 

ice jste už v plné přípravě nové sezony, ale přesto stojí za to se ještě ohlédnout za létem. Musica Florea má za sebou zajímavý zájezd do Polska. Co jste hráli?

Jako soubor dnes podnikáme neustálé a opakované jednotlivé „výjezdy“, ať jde o domácí prostředí, nebo o cizinu. Nejen proto bylo turné po Polsku i pro mě hezkým zpestřením, které přichází jednou za čas. V Polsku jsme nejprve navštívili festival staré hudby XXVI. Festiwal Pieśń Naszych Korzeni v městě Jaroslaw. Je také zaměřen na duchovní hudbu, proto není divu, že jsme po dohodě s vedením zvolili oratorium Svatý Mikuláš z Bari od skladatele Bononciniho a libretisty Stampigliiho. Oratorium, které hudebně připomíná operní zpracování. Krásné a důmyslně prokomponované árie, skvěle hudebně rétoricky propracované recitativy, orchestrální ritornely, které využívaly kompoziční techniku „concerta grossa“, k tomu jsme si dovolili pomocí některých nástrojů – například barokní portugalské kytary – v basové lince zvýraznit „souboj“ nebeského a božského přístupu přísného ve spravedlnosti, ale plného lásky, s pozemsky egoistickým způsobem života, který nakonec končí v nicotě a věčné záhubě; to vše zapůsobilo na polské publikum mocným dojmem. V městě Jaroslaw jsme strávili tři dny a pak jsme se přesunuli do Scziawnicze – lázeňského města – nedaleko Vysokých Tater. Do tohoto místa jezdíme takřka pravidelně. A to i s velkými operními projekty. 

S jakým letos?

Letos to byla opera Muzio Scevola, kterou můžeme považovat za kuriozitu zdaleka ne pouze barokní, protože se na ní podíleli tři skladatelé. A to tak, že s tím všichni plně souhlasili. První akt napsal Filippo Amadei, druhý Giovanni Battista Bononcini a třetí Georg Friedrich Händel. Ač se to zdá neuvěřitelné, opera jako celek byla novodobě provedena letos poprvé. Takže naše pátrání po hudebním materiálu bylo doslova detektivní. Šlo o první dva akty. Ty se nakonec našly v archívech v Londýně. K dispozici byly dva prameny z podobné doby – jeden relativně čitelný, avšak neúplný, a druhý, který nebylo možné vždy bezpečně rozluštit. Přesto zázrakem se dala opera celá zrekonstruovat a provést. Nádherná hudba. Nejen Händel, ale i Amadei a Bononcini se snažili ze sebe vydat, co mohli. Operu jsme provedli také v Praze a několikrát na festivalu Händel-Spiele v Německu. V Polsku šlo minimálně o letošní derniéru. A po Szciawniczi jsme se zúčastnili několika koncertů s Bachovými duchovními kantátami po polských městech.

Jaké jsou polské festivaly staré hudby? Spíš uzavřené do sebe, nebo mezinárodní?

V Polsku jsou festivaly většinou mezinárodní. Ale zároveň si nesmírně váží vlastních zdrojů. Rozhodně netrpí komplexem méněcennosti některých našich kritiků, že co je ze zahraničí, musí být vždy lepší.  

A těší se široké přízni účinkujících i diváků? 

Ano, těší. A nejde jen o účast publika na koncertech. Ve městě Jaroslaw jsme hráli asi před více než dvaceti lety. Celé město a místo, kde jsme hráli či byli ubytováni, by se dalo nazvat spíše ruinou. Tamější lidé byli nesmírně srdeční a bylo vidět, že po „komunistickém období“ chtějí situaci změnit…. – A opravdu se jim to povedlo. Kromě obnovy kláštera a městských reprezentativních budov, kde častokrát festivaly probíhají, jde i o přístup. Zde například jsou organizovány tiskové konference – či spíše semináře k jednotlivým koncertům. Moderátoři byli opravdu erudovaní v daném tématu, překlad zajištěn, velký počet zájemců přítomen… Co více si přát. 

Jak v Polsku obecně vypadá scéna kolem staré hudby? Také tam museli dohánět náskok, který měl Západ, podobně jako to bylo nutné po roce 1989 u nás?

Zkušenosti, kterými prošel Západ v době, kdy se o tzv. autentické interpretaci sotva něco vědělo, nebyly rozhodně k zahození. Ale o nějakém dlouhodobém dohánění nemá vůbec smysl mluvit. Pokud se v daném oboru vzděláte či „vyučíte“, jste bez nějakého vývojového otálení na úrovni těch zemí, ve kterých tyto snahy existovaly dříve. Navíc jsem přesvědčen, že v ideálu autentické interpretace se znovu a znovu musí metodicky začínat od nuly. Přehodnocovat dosavadní přístupy, neustrnout v nějaké šabloně, která v mnohém postihuje i ty země, které byly takzvaně napřed. Jinak vývoj scény kolem staré hudby v Polsku souvisí se školstvím – hlavně v tom, že v Polsku existuje již několik městských profesionálních orchestrů či dokonce divadel, které se věnují autentické interpretaci na dobové nástroje. U nás nic takového stále neexistuje. Jestli je to dobře, nebo špatně, nevím. Rozhodně to však více inspiruje k výběru budoucí profese talentovaných lidí. 

Vnímají v Polsku starou hudbu hranou na dobové nástroje spíš jako alternativu, nebo ji nevydělují z „mainstreamu“ klasické hudby? 

Na to nedokážu odpovědět. Zvláště když si člověk uvědomí relativitu toho, co je mainstreamové. Jeden kritik o mně napsal, že zřejmě má Štryncl pravdu, ale svět, jak (kritik) doufá, o té pravdě nepřesvědčí. Za prvé je to jen jeho pojetí světa, kde se zdá, rozhoduje většina – názor většiny časopisů, kritiků apod. Anebo je to idea toho, že bychom se měli snažit hrát hudbu Bacha „bachovsky“ a hudbu Stravinského tak, jak by se to Stravinskému líbilo? Tedy nehrát vše jedním způsobem? Problém je v tom, že se onen kritik a další pasují do role arbitra staré hudby. A přitom kdyby zachytili a skutečně si oblíbili ideu autentické či poučené interpretace, neřešili by problém světovosti či mainstreamu, jak řeší. Pokud myslíme mainstreamem přítomnost poučené interpretace na školách, pak je na tom Polsko na dobré úrovni.   

Musica Florea se věnuje baroku i klasicismu, dokonce i romantismu. Používáte pro jednotlivá období různé „dobové“ nástroje, popřípadě jejich repliky?

Nakolik je to možné, hrajeme barokní hudbu na barokní, klasicistní hudbu na klasicistní a romantickou hudbu na romantické nástroje. Je to nejlepší způsob, jak odhalit způsob a přístup tehdejší interpretace.

Kdy z dnešního pohledu končí dobová interpretace? Natáčíte i Dvořákovy symfonie. Hrálo se i v jeho době ještě o tolik odlišněji než dnes, aby bylo nutné hledat dobový zvuk?

Jsem přesvědčen, že hudební interpretace děl 19. století byla ve své době muzikálnější. Vím, že je to dost kontroverzní tvrzení. Ale vycházím z toho, že tehdejší skladatelé a interpreti měli k dispozici větší výběr výrazových prostředků, které se týkaly ozdobného užívání vibrata, rozmanitější artikulace, ozdobně výrazových portament – legátových glissand a tremola a hlavně afektových tempových změn a agogiky, záměrného nestejného smykování v orchestrech, které ve velikých frázích a melodiích lépe naplňuje romantický ideál legáta bez „záseků“ společných výměn. To vše se většinou do not nezapisovalo, ale předpokládalo. Také bych měl zmínit, že i různorodá intonace měla ještě v romantismu důležitou roli. Brahms doslova žadonil, aby v jeho symfoniích alespoň part prvního lesního rohu byl hrán na přirozenou hornu, tedy bez mechaniky, u které jsou nerovnoměrné postupy obzvlášť patrné. Wagner a mnoho dalších odmítlo Boehmův akusticky dokonalý a rovnoměrný systém u dřevěných dechových nástrojů jako nevyhovující. A kdo zná dobové romantické nástroje, tak u nich platí, že v některých tóninách zní čistěji a naopak v jiných „falešněji“. Dnešní kritik si všimne jen těch „falešných“ míst, ale už ke své škodě necítí „uvolnění“ u těch míst, která vyznívají čistěji, než je tomu u dnešního rovnoměrného ladění. I různorodá intonace hrála výrazovou roli. To vše se z velké části začalo omezovat či dokonce rušit. Začalo platit, že co není v notách, nemá právo na existenci. Je to jako pít kávu bez kávy, hrát romantickou hudbu bez romantické interpretace. Je proto nezbytné oživit pravé romantické ideály, myslím. 

Když už jsme zmiňovali zázemí pro starou hudbu v Polsku, jaká je teď situace doma v Česku?

Máme doslova zázračné instrumentalisty. Neuvěřitelně flexibilní, muzikální. Ale doposud neexistuje žádný zřizovatel, který by si na sebe vzal krásné jho stabilní divadelní scény či orchestru, kde by byl instrumentalista či zpěvák zaměstnán. Pokud chcete toto zaměření dělat na profesionální úrovni, tak musíte být – z velké většiny – na volné noze. Což je vlastně fajn, když to jde. Ale ne všem to vyhovuje.

Jako téma nové sezóny jste zvolili velikány české hudby, kteří zůstávají pozapomenuti ve stínu velkých jmen. Konkrétně jeto Mozartův současník Jan Křtitel Vaňhal – proč padla volba na něj? Neznámé jméno to není…

Jen si to představte. Existovalo smyčcové kvarteto, kde housle hrál Haydn s Dittersdorfem, Mozart violu a violoncello Vaňhal. Hvězdné obsazení. Vaňhala známe spíše jako autora jednoduchých skladbiček zprofanovaných při výuce dětí na uměleckých školách. Bohužel se u toho zůstalo. Proto chceme tomuto skladateli vrátit pravou tvář, oživit skladby, které mnohdy pomocí jednoduchých prostředků vykazují nesmírnou hloubku. Vaňhal nezůstával pozadu ani v brilantních áriích operního charakteru. A to i v duchovní hudbě. V tom je jeho hudba výjimečná 

S jakou hudbou se setkáme?

Requiem Es dur, minimálně česká premiéra. Symfonie f moll, obsahující netradičně čtyři lesní rohy, a Mše C dur „z Teplic“ – světová premiéra.

Koho jste přizvali jako sólisty?

Kromě violového sóla (Vaňhal měl rád violu) v druhé větě v symfonii a kromě varhanního sóla ve Mši C dur nemohou samozřejmě chybět pěvečtí sólisté.  S ohledem na charakter sopránového a altového partu jsem vybral sopranistu Filipa Dámce a altistu Jana Mikuška. Tenoru se ujme Hasan El Dunia a basu Jaromír Nosek. Sbor Collegium Floreum. 

Jsou Vaňhalovy party zachované a dostupné? Kde jste získali notový zápis? Bylo to složité?

Requiem Es dur jsme museli spartovat z dobových partů. Mši C dur přepsat. V každém případě všechny skladby tohoto koncertu byly doporučeny předsedou mezinárodní společnosti Jana Křtitele Vaňhala Pavlem Svačinkou, který žije ve Francii. A určitě nám na koncertech k Vaňhalovi něco zajímavého řekne. Rozhodně se o Vaňhala budeme zajímat i v příštích letech. Zaslouží si to.

Foto archiv Musica Florea a Lípa Musica 

Musica Florea pořádá vlastní koncertní řady od roku 2002, a to s důrazem na prezentaci nově objevených děl i skladeb, které si zasluhují návrat k interpretační původnosti. Soubor slavil loni 25. výročí. Vznikl roku 1992 jako jeden z prvních výrazných počinů na poli stylově poučené interpretace hudby v České republice. Založil ho violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Nezbytný základ činnosti souboru tvoří hra na originální nástroje nebo jejich kopie podložená studiem dobových pramenů a estetiky. Kreativní oživování zapomenutých interpretačních stylů i prostředků je zároveň zárukou jeho renomé. Repertoár souboru zahrnuje instrumentální komorní hudbu, světské i duchovní vokálně-instrumentální skladby, orchestrální koncerty i monumentální skladby symfonické, operní a oratorní od počátků baroka po 20. století. 

Marek Štryncl (1974), dirigent, violoncellista, sbormistr a skladatel, rodák z Jablonce nad Nisou, studoval na konzervatoři v Teplicích, na AMU v Praze a barokní violoncello na Dresdner Akademie für alte Musik.