„Po koncertě Isabelly Faust jsem si definitivně uvědomil, že chci Bacha ještě jednou v životě natočit.“

„Z Bacha jsme naštěstí už udělali normálnějšího člověka, který jí polévku a pije pivo. Namísto toho kamenného poloboha, který jenom shlíží z nebes.“

„Za nejkrásnější na pedagogickém působení považuji skutečnost, že může jít a jde o dialog.“

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov je přehlídkou multižánrovou, i letos přinese vedle klasické hudby také jazz, folklór, muzikál, operu a crossoverové projekty. Klasiku, tu opravdu vážně míněnou, krásnou, uměleckou, ale přesto samozřejmě přátelsky vstřícnou, reprezentuje v jeho programu mimo jiné houslista Ivan Ženatý, který ve středu 31. července v Maškarním sále českokrumlovského zámku na své vzácné Guarneriho housle, zcela sám na pódiu, bude hrát sólové skladby Johanna Sebastiana Bacha – dvě partity a jednu sonátu. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz popisuje oblouk, který se klene mezi jeho červnovým vystoupením na Hudebním festivalu Leoše Janáčka na Ostravsku a letním účinkováním na jihu Čech, oblouk mezi barokní a romantickou hudbou a v souvislosti s pedagogickým působením i oblouk mezi Evropou a Amerikou.

Večer s Johannem Sebastianem Bachem… Jde o koncert pro vás typický?

Je to koncert typický pro mě ze dvou důvodů – je kompaktní, je vážný a hluboký, nemísí žánry a je daleko od crossoverů. Chci ukázat, že jdu jiným směrem. Ale je pro mě vzácný také tím, že Bachův odkaz pro sólové housle považuji za jakousi naši bibli, za evangelium, bez kterého se nedá obejít, které ale zároveň žádá neustále nové objevování. V interpretaci nelze setrvávat na tom, jak nás to učili naši profesoři před lety protože hudba – a speciálně interpretace barokní hudby – učinila během jedné generace takový posun, takový pokrok, že se to zdá být až neuvěřitelné. Sám si uvědomuji dnes a denně, že své studenty učím něco úplně jiného, tedy v souvislosti s interpretací Bacha, než mne učili mí profesoři…

Máte u barokní hudby nějakou hranici, za kterou nepůjdete? Vždyť patrně nevyučujete hru s barokním smyčcem, ani přesně ten typ interpretace, který je vlastní jen opravu specializovaným souborům a sólistům…

Víte, dříve byla taková zvyklost, že mladí lidé byli posílání na zkušenou někam do zahraničí. Naší generaci, když jsme byli ve vhodném věku, to bylo odepřeno. Považují tedy za dar z nebes, že poté, co se naše země otevřela, jsem měl možnost být konfrontován s germánským světem, s jeho mentalitou a způsobem myšlení, které je přece jenom odlišné od toho našeho… A že jsem potom měl možnost vstoupit do toho, co se nazývá Spojené státy americké, kde je „vše možné“. Tyhle zkušenosti jsou k nezaplacení. Ale mluvím o tom, i proto, že bych všem mladým houslistům doporučil zahrát si Bacha na barokní housle s barokním smyčcem, aby třeba dokonce zjistili, že to není cesta, jak zahrát Bachovu fugu. Máme spoustu takzvaných autentických interpretů, kteří mnoho vědí, od kterých jsem se mnoho naučil. Vědí, jak se to má dělat, ale nikdo z nich neumí tu fugu zahrát… Proto já sám setrvávám u současných nástrojů, u instrumentária, které je nejdokonalejší. Ale zabývám se barokní hudbou tím způsobem, který jsem si sám ověřil i s barokním smyčcem a s barokními houslemi.

Do jakých detailů jdete?

Zabývám se tempy, která lze a která nelze zahrát, zabývám se tím, co znamená dynamika ve slovníku barokním v kontrastu s dynamikou, jak ji chápe třeba Richard Strauss… To je milion věcí, které hudbu vytvářejí… Na Pražském jaru měla recitál houslistka Isabelle Faust. Její způsob, jak hrála Bacha, je ten, kterého si vážím. I když si myslím, že uvedení kompletu všech Bachových sonát a partit pro sólové housle v jednom večeru je už trochu proti hudbě – to je jako když sníte tři bifteky za sebou… Mnoho věcí dělám trochu jinak, ale po jejím večeru jsem si definitivně uvědomil, že chci Bacha ještě jednou v životě natočit, že to je můj sen. Že to musím udělat, i kdybych za to nic nedostal. A to na svém nástroji, který byl postavený v roce 1740 a do té doby tedy spadá. Ale nebudu používat neopředené střevové struny, nebudu používat ten úplně barokní smyčec. Uvažuji ovšem, jaké bych používal ladění. Nemohu sice přistoupit na originálních 415 hertzů pro tón „a“, ale přece jen bych chtěl být o něco níž, než jak ladí naše prestižní velké orchestry… My, kteří máme blízko k absolutnímu sluchu, bychom měli s výrazně nižším laděním problém, ale přece jen bych chtěl být trochu níž…

Hovořil jste o Bachovi jako o bibli – tak dovolte malou provokaci: máte na mysli obrazně spíše Starý zákon, nebo Nový zákon?

Když si vzpomenu na své období v Clevelandu v Ohiu, bydlel jsem v části města, která se jmenuje Beachwood – a tam bylo hodně ortodoxních židů. Na vaši otázku by řekli: A co to je Nový zákon…? Pro nás katolíky je naopak Nový zákon něco, co je korunou toho Starého… Takhle bychom mohli pokračovat ještě dlouho… Pro mě je Bach „bible“ v tom smyslu, že všechno, co je psáno, je hodno obdivu a sledování… a také nového a nového studia. Tak to je – a tak to bude, i když my tu už nebudeme. Bach, stejně jako Bible, zůstává stále.

A proměňující se způsoby interpretace…?

To nové svého času nastartoval vlastně Felix Mendelssohn-Bartholdy, když nám znovu objevil a připomněl Bachovu hudbu. Učinil tak, protože nemohl jinak, v romantickém hávu. A právě odtamtud začíná tradice, kterou ti nejradikálnější dnes nazývají chybnou. Když proti tomu slyším slova o takzvaně poučené interpretaci, tak si kladu otázku, jestli třeba Herbert von Karajan byl „nepoučený“…? Mám obavy, jestli je možné takové slovo používat… Možná, že by se Bach – kdyby sestoupil z nebes a slyšel, jak jeho hudbu hrajeme – divil. Mnoho věcí nevíme. Ale víme, že chápání se bude dál vyvíjet – a to je pro mě smysl hudby i života.

Takže ještě jednou jinak, už bez obrazu Starého a Nového zákona. Máte někoho novějšího, kdo by měl být v podobném významu jako Bach zmíněn?

Po Bachovi v oboru skladeb pro sólové housle nic podobného neexistuje. Když si vezmete nejslavnější Bachovu partitu – Partitu d moll pro sólové housle, která končí slavnou chaconnou, kterou recitál prostě musí končit, tak první tanec – allemande – i poslední tanec – chaconna – začínají a končí zdvojeným tónem „d“. Mezi tím je půl hodiny hudby. Když začnete studovat třeba Brahmsův Houslový koncert, položíte si otázku: Jak to, že i on začíná a končí svou skladbu tímtéž zdvojeným „d“? Sám nebyl houslista, ale byl geniální skladatel, který se – na rozdíl od mnoha jiných geniálních – nechal poučit vlastním studiem. A možná také věci konzultoval s houslistou Joachimem. Nechal se poučit a vytvořil dílo, které je naprosto geniální – nejen po hudební výrazové stránce, ale i samotným uchopením sólového partu. Když půjdete dál, budete postupně zjišťovat, že další skladatelé pracují s efekty, které už Johann Sebastian objevil kdysi v Köthenu – a to je přece ohromné! To určitě není náhoda.

A páni skladatelé typu Kreisler, Sarasate, Ysaÿe… Také psali pro sólové housle. Nejmenujete je. Jsou tedy povrchnější?

Z hlediska instrumentálního je to výsostná literatura, kterou si musíme hýčkat, kterou se musíme zabývat, protože bez ní každý houslista chátrá. Je to takový soubor vitamínů, které by v dnešní době každý z nás měl brát. Ale je to samozřejmě hudba takříkajíc z jiného salonu – hudba, která nesnese srovnání s tou köthenskou…

V čem všem spočívá proměna interpretace Bachovy hudby?

Myslím, že spočívá i v tom, že jsme z Bacha udělali normálnějšího člověka – člověka, který jí polévku a pije pivo. Namísto toho kamenného poloboha, který nejí a nepije a jenom shlíží z nebes. Když si vzpomenu znovu na slova některých mých učitelů, tak říkávali: Představ si chrám, když hraješ Bacha. To říkali o hudbě z doby, kdy v kostele vlastně nehrál, kdy pro kostel nekomponoval, neměl snad ani k dispozici varhany – hrál v zámeckém sále, ve kterém jsem také koncertoval. Je relativně malý, pro komorní hudbu. V žádném případě nepřipomíná chrám. Naši učitelé nám předávali jakousi velikášskou romantickou vizi, ano – s nejlepším svědomím. Jako poselství, které, jak dnes víme, bylo ale hodně dobově podmíněné…

A co učíte vy své studenty?

Devadesát procent z nich ví, co chtějí, dokonce vědí, kudy jít a jak to udělat. Jde o to, otevřít jejich nevědomí. Nebavilo by mě vytvářet kopie sebe sama, jako to dělá mnoho mých kolegů, kteří mají své prstoklady a smyky a studentům je předávají s tím, že takhle to mají dělat i oni. Já naopak kladu otázky. Mnozí reagují živě, ale mnozí ne, protože nejsou zvyklí dostávat otázky. Moje dlouholetá zkušenost nicméně říká, že pokud si vytvoříme tento způsob komunikace, tak najednou dostávám mnoho barevných a zajímavých odpovědí. Jak zjišťuji, mladí lidé nechtějí hrát jako Henryk Szeryng. Oni ho obdivují, podobně jako já, ale nechtějí se tam vracet.

Co považujete za nejkrásnější na pedagogickém působení?

Že může jít a jde o dialog – a ne o nějaké militantní předávání rozkazů.

Jak dlouho jste byl vlastně v Americe?

Šest let jsem tam učil. A stále si zachovávám výuku na letní škole Meadowmount v městě Lewis ve státě New Yorku, kam zanedlouho letím. Založil ji v roce 1944 profesor Ivan Galamian. Studentům, kteří se tam dostanou, a nejsou to jen Američané, dává možnost dvouměsíčního velmi intenzivního studia. U lidí, kteří vesměs vycházejí z Galamianovy školy, tedy z té takzvané americké, která ovšem vznikla z ruské. Já jsem se tam objevil způsobem, který mi dosud není jasný. Byl jsem pozván jako podivný samorost odněkud z Východu, který tam úplně nezapadá. Když jsem tam hrál poprvé Bacha, tak za mnou pak přišla jedna významná pětaosmdesátiletá houslistka, dávná Galamianova studentka, a řekla mi: Bylo to velmi zajímavé, ale proč nehrajete prstoklady pana profesora? Nechtěl jsem jí dráždit tím, že mě to vlastně nezajímá, že mě zajímá nová cesta… Ale tohle je přesně Amerika, kde se snoubí největší konzervativismus s největším novým hledáním.

Vrátíte se tedy vyučovat do Drážďan?

Uvidíme, existuje taková nabídka. Současně už dohlédnu do pomyslného houslistického důchodu – a mám chuť zůstat před ním v příštích letech trochu svobodnější a co možná nejvíc hrát. Pokud by k obnovení mé bývalé profesury došlo, tak možná od roku 2020…

Jak jste tam vyučoval dlouho?

V Drážďanech jsem byl šestnáct let. V prostředí s dozvuky východoněmecké minulosti. Říkávalo se tam: tak jsme to tady dělali vždycky, proč si teď něco vymýšlíte? Ale myslím, že už je to i tam pryč.

Měl jste v Drážďanech i potom v Americe dostatek času věnovat se koncertování?

Měl, ale v posledních letech jsem musel některé nabídky odříkat, protože Institut v Clevelandu se trochu podobá továrně na houslisty a mně se stalo, že mé studentky získaly několik mezinárodních cen. Možná si vybavíte jednu z nich, která uspěla v necelých patnácti letech v soutěži Pražského jara. Publikum tehdy šumělo, protože byla menší než sedící koncertní mistr… V americkém světě se k vám po něčím podobném úspěchu začnou hlásit davy studentů a je poměrně obtížné tomu odolávat. I to byl důvod, proč jsem začal cítit potřebu trochu si uvolnit ruce pro vlastní hraní.

Co jste hrál na koncertě v Havířově?

Romantický repertoár, který jsem sám vymyslel a hrál během celé končící sezónu. Měl jsem v přípravě dva oponenty – ředitele Janáčkova festivalu Jaromíra Javůrka, který chtěl nějakou neznámou českou sonátu, a mého agenta v New Yorku, který chtěl podobný program pro Carnegie Hall. Rozhodl jsem se – a bylo to šťastné rozhodnutí – k návratu k Houslové sonátě Oskara Nedbala. Komponoval ji ještě na konzervatoři, kde byl ve Dvořákově třídě. Dále byl v programu Robert Schumann, který před koncem života ve své duševní situaci – už v sanatoriu – komponoval Pohádkové obrazy pro violu, klarinet nebo housle a klavír. Dnes je hrají všichni violisté, ale žádný houslista. A mě lákalo začít recitál právě tím. V druhé polovině byla pak skladba, kterou pro mě napsal Juraj Filas, soudobý česko-slovenský komponista. A můžu říct – on by se za to nestyděl – že je to romantická kompozice. Po ní pak přišla třetí Griegova sonáta, jeho vlastně nejpropracovanější cyklické dílo.

Završení sezóny na domácí půdě?

Ano. A zároveň silný protějšek k chystanému letnímu Bachovi.

Foto: Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka, Mezinárodní hudební festival Český Krumlov, Lukáš Hurník, Tomáš Lébr