„Hornové kurzy v Broumově jsou výjimečné hned několika aspekty.“

„Dechové nástroje, speciálně lesní roh, doprovázím v podstatě odjakživa.“

„V Česku je přístup pedagogů více osobní než v zahraničí.“

V Broumově zítra vrcholí Letní hornové kurzy, které jsou už pátým rokem nedílnou součástí festivalu Za poklady Broumovska. Probíhají přímo ve výjimečných a většinou nedostupných prostorách Broumovského kláštera. Učí se v opatských sálech a bydlí v opravených bývalých celách mnichů. Uměleckým garantem kurzů a jedním z lektorů je naše významná hornistka Zuzana Rzounková, která k sobě zve vždy skupinu lektorů a také korepetitorů. Nejstarší studenty doprovází zkušená klavíristka a zároveň proděkanka Janáčkovy akademie v Brně Jana Goliášová.

Horny doprovázíte poměrně často, nejen tady, ale i na Janáčkově akademii. Jak vnímáte tyto kurzy v porovnání s ostatními příležitostmi? Jsou nejen pro studenty, ale i pro vás výjimečné?

Vnímám je výsostně. Myslím, že tyto kurzy jsou výjimečné hned několika aspekty. Jednak je to tím, že probíhají v tomto inspirativním prostředí. Lidé tu mají možnost pohybovat se v prostorách, kam se běžný člověk většinou nedostane. A také si myslím, že jsou výjimečné proto, že je dělají a vedou srdcaři, kteří do toho dávají maximum. Jde jim o věc. Vše funguje na vysoce profesionální úrovni. Důležitý je také fakt, že kurzy spolu s festivalem Za poklady Broumovska přinášejí do tohoto kraje kulturu, která tady vždy byla, takže je krásné, že se sem opět vrací.

Na lektorech je znát velký entuziasmus. Pozorujete například, když přijede nový kurzista, že se na něj přenáší jejich zaujetí, zdejší atmosféra?

Naprosto! Toto zázemí působí na studenty od pvních hodin. Je to znát jak na hudbě, tak na jejich přístupu k učení. Přijíždějí sem lidé z různých koutů světa a po týdnu se pak loučíme jako staří známí. Kromě profesionality tu vládne také pohoda.

Jak je složité doprovázet hornu v porovnání s jinými nástroji? Má to svoje specifika?

Myslím, že je to jiné, než když se doprovázejí například strunné nástroje nebo zpěváci. To je úplně odlišná práce. Ale já dechové nástroje doprovázím v podstatě odjakživa, takže je to pro mě už samozřejmost. Asi to nedokážu úplně poslat nebo posoudit.

A jak to vzniklo, že jste se specializovala právě na dechové nástroje?

Vlastně už v prvním ročníku na konzervatoři jsem začala tyto příležitosti vyhledávat se svým tehdejším spolužákem a nynějším profesorem Jindřichem Petrášem. Zjistila jsem, že mě to baví. Pak jsem hrála moc ráda s dalšími svými kolegy a spolužáky vždy, když se naskytla příležitost. Uvědomila jsem si, že to je to, čemu bych se chtěla v životě věnovat. A tak jsem u toho zůstala (směje se).

Vráťme se zpět ke kurzistům. Pozorujete vylepšení za ten týden na jejich hře? Projeví se rychle zdejší intenzivní přístup?

Určitě a nejen to. Velmi inspirativní kromě veškeré péče je také to, že se mohou navzájem poslouchat a porovnávat si to, o co se pokoušejí, nebo co se tady snaží zlepšit.

Svěřují se Vám kurzisté se svojí motivací, proč na hornové kurzy do Broumova jezdí?

Určitě. A i my se jich ptáme. Všichni pedagogové i korepetitoři chtějí vědět, pokud jsme s nimi už nepracovali v minulosti, co mají za sebou, u koho se učili, jak studují, jak pracují… Není to ale vždy jednoduché. Někteří zahraniční účastníci, hlavně Japonci, nedávají příliš své emoce najevo. Jsou velmi rezervovaní a velmi slušní i poslušní. Dělají to, co se dozvědí od pedagoga, nebo se o to snaží. Také jsou velmi šťastní, když se jim to povede a jsou chváleni třeba po koncertě. Mnohdy ocení hlavně to, že tady se skutečně naučí něco, co už jim jejich pedagog říkal, ale nedokázal jim to vysvětlit do takové hloubky, aby to pochopili nebo zvládli. Pak jsou překvapeni, že tady ano.

Takže oceňují empatii lektorů a jejich přístup?

Ano, přesně tak.

A povídají Vám třeba o tom, jak se učí lesní roh v jejich rodných zemích? Liší se to?

Řekla bych, že u nás je přístup více osobní. Pedagogové se velmi snaží se pohybovat na stejné vlně se studentem a jít skutečně do hloubky. Hodně přemýšlí, co kdo potřebuje, o co mu jde a jak s ním pracovat.

Jak dlouho už trávíte Vy osobně život s kurzy v Broumově?

Letos učím už čtvrtým rokem, jsem tu o jeden rok méně, než se kurzy konají, a ty jsou letos pátým rokem.

Vracející se studenti, jezdí do Broumova opakovaně?

Jezdí. A vždy je za ten rok vidět velký posun. Někteří navíc byli před čtyřmi lety ještě dětmi a dnes už dospívají, mají jiný těžší repertoár a je velmi hezké pozorovat, jak takoví mladí lidé rostou a jak se posunují.

Kolik je vás k dispozici klavíristů?

Letos budeme tři.

Vzhledem k tomu, že přijelo skoro sedmdesát studentů, to musí být pro vás docela náročné. Jak to stíháte?

Je to náročné, ale už máme takový systém. Všichni tři, co tady působíme, si studenty dělíme. Kolega Pavel Čapek hraje s úplně malými dětmi protože působí na zušce (ZUŠ Police nad Metují – pozn. redakce), takže umí pracovat s tímto repertoárem. Pak tady budu mít kolegyni z JAMU Evu Mackovou. A já budu pracovat s těmi nejstaršími. Takže se budeme každý pohybovat v tom repertoáru, který nejlépe známe.

Připravujete se na korepetice?

Víte, já doprovázím na JAMU ve třídě lesního rohu a ten běžný repertoár přeci jen za ty roky znám (směje se). Takže nějak speciálně se nepřipravuju.

Vzpomenete si za ty čtyři roky na někoho z kurzů, kdo Vás jsou opravdu překvapil? Máte nějakou výraznou osobní vzpomínku?

Asi na jednu dívku z Maďarska. Letos je tu také. Když přijela poprvé, to bylo na druhý ročník, tak vůbec nemluvila, nekomunikovala, byla jako sfinga. Musím přiznat, že to byla těžká práce. Říkali jsme si mezi sebou: Tak ta už nikdy nepřijede. Ovšem za rok tu byla znovu. A letos opět. A jaký je na ní vidět posun! Pomalu se po té době otevírá, loni už se dokázala i usmát, trochu na hodinách mluvit … To je pro mě velmi cenné. Úplně roztála. A ještě mám jednu osobní vzpomínku. Jednou, bylo to zpočátku, mi dali klíče od opatských sálů, abych si vyzkoušela klavír. Sedla jsem si tam a hrála… a najednou jsem zjistila, že se mezitím zšeřilo. Nikde ani noha, jen se ozývalo tu a tam povrzávání trámů. Musím říct, že to bylo strašidelné, skoro jsme se bála.

Každý rok tady bývá zahraniční host jako lektor, jak se Vám s nimi spolupracuje?

Hornisté se po světě hodně znají, je to taková zvláštní komunita. Většinou to jsou bezvadní lidé a drží při sobě. Já znám všechny zahraniční lektory, kteří tady v Broumově byli s námi, dobře a dlouho. Jsou to pro mě kolegové, přátelé. Jejich reakce na Broumov je velmi pozitivní, velmi tyto kurzy oceňují a odjíždějí s nejlepšími pocity.

Vrátíte se i Vy příští rok?

Velice ráda… když mě pozvou, tak určitě (směje se).

—

Jana Goliášová vystudovala konzervatoř a Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Věnuje se komorní hře a pravidelně doprovází – zejména hráče na dechové nástroje – na zahraničních soutěžích a interpretačních kurzech. Hostovala v Německu, Švýcarsku, Polsku, Rakousku a Holandsku. Na Hudební fakultě JAMU v Brně působí na katedře dechových nástrojů a současně tam vykonává funkci proděkanky pro studijní záležitosti.

Foto: Letní hornové kurzy, Petr Veber