„Na kurzech se lidé většinou posunou neuvěřitelnou rychlostí.“

„Díky souhře osobností má Letní hudební akademie mimořádnou úroveň.“

„Kroměřížský archiv je pro mě srdcová záležitost.“

Mezi lektory kroměřížské Letní hudební akademie je i cembalistka Barbara Maria Willi, česko-německá pedagožka a inovativní interpretka specializovaná na starou a příležitostně i na soudobou hudbu, vedoucí katedry varhanní a historické interpretace na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus dává nahlédnout do své letní kroměřížské třídy i do svých motivací.

Co učíte – základy, nebo nadstavbu?

Začínám vždy tam, kde ten který konkrétní člověk je. Někdy máte mladého, který je už úplným mistrem, někdy máte staršího, který teprve začíná. Mě baví právě to – pochopit kde se nachází a kde mu ještě mohu dát nějakou výzvu. Někomu můžu dát výzvu, aby překonal technické problémy tím, že myslí na výraz. Někomu ale musím vysvětlit, jak technika funguje, aby viděl cestu. Když je to mladý profesionál, musím pracovat víc s tím, aby si sám odnesl metodiku toho, jak se sám může posunout dál… Na letních kurzech mě baví právě to, že se na nich lidé většinou posunou neuvěřitelnou rychlostí – tím, že mají hudbu kolem sebe celý den, tím, že vidí ostatní, další třídy, jak fungují. Tah skupiny je velmi silný a jednotlivci dává velkou výživu.

Zažíváte tohle i zde v Kroměříži?

Ano – zrovna ve středu jsem například s jednou studentkou probírala docela komplikovaný generálbas u skladatele Schmelzera. Střídá se tam struktura, někdy je to dvojhlas, někdy plné akordy, arpeggia, kontrapunkt… A ona to za jeden den vstřebala úplně senzačně. A tak nakonec za tři dny uděláte to, co normálně za tři měsíce.

Kolik máte na Letní hudební akademii studentů?

Letos pět. Šest je strop – tak, aby každý měl svou hodinu nebo dvě denně. Mám studenty z Polska a z České republiky. Máme zde atmosféru světa – máme studenty z Japonska a z Ameriky a také různé věkové kategorie. Krásný mix.

Přijeli za vámi kvůli vám? Jsou to lidé, které už znáte, nebo jste dostala někoho, kdo se prostě přihlásil…?

Různě. Mám tu jednoho studenta z matematicko-fyzikální fakulty z Bratislavy, který už s cembalem měl nějaké zkušenosti. Studoval předtím na konzervatoři klavír a přišel, protože se chce inspirovat, chce zkoumat, jestli má jít do světa hudby, nebo do světa vědy. Z Polska mám profesionály i amatéry. Slyšeli o mně díky jednomu kurzu, který jsem měla v Polsku, a pak za mnou opakovaně chtěli přijet. A také jsou tu lidé, kteří se zajímají do budoucna o studium na JAMU… Takže motivace jsou opravdu různé.

Hrála jste zde v Kroměříži počátkem týdne ve prospěch kroměřížského archivu. Podpořila jste něco konkrétního? Co by se z výtěžku mohlo zařídit? A jak moc je kroměřížský archiv zajímavý, neprobádaný, nezpracovaný…?

Pro mě srdcová záležitost ze dvou důvodů: jednak jsem sama vypracovala disertační práci o generálbasu v sedmnáctém století a kroměřížský archiv je vlastně největší středoevropský archiv hudební literatury sedmnáctého století, takže jsem z něj hodně čerpala. Natáčela jsem z jeho fondu před patnácti lety kroměřížské sonáty, tehdy s houslistou Johnem Hollowayem a loutnistou Nigelem Nothem. Repertoár ze zdejšího archivu je pro mě hodně důležitý a hodně zajímavý… Existuje sice jeho katalogizace, je dílem muzikologa Jiřího Sehnala, ale v praxi spousta věcí ještě není nahrána, je tu opravdu široké pole působnosti.

A ten druhý důvod?

Kroměříž mě zajímá i z dalšího důvodu. Mezi námi odborníky je známý archiv literatury ze sedmnáctého století, který vznikl za arcibiskupa Catelcorna. Ale méně známý, a také méně využitý, je archiv pozdější, v podstatě z Beethovenovy doby. Beethoven byl přítelem arcivévody Rudolfa, který se pak stal olomouckým arcibiskupem. Očekávám, že bychom tady ještě mohli něco zajímavého najít…

K čemu mohou posloužit prostředky získané díky koncertu?

Aby materiály byly přístupnější.

Digitalizace?

Ano, ale jaké jsou priority, to nechám samozřejmě na archivu.

Jak je vidět, z vaší stany nešlo o pouhé gesto. Takže srdcová záležitost?

Ano – a úplně největší roli v ní hraje moje vůbec první absolventka, Ivona Křivánková, která je teď ředitelkou Základní umělecké školy v Kroměříži. Její manžel je ředitelem konzervatoře a oba hodně hýbou kroměřížským kulturním životem. Ivona mě zvala jak na kurzy, tak na benefiční koncert, protože moc dobře ví, že jsem o kroměřížském archivu hodně bádala – a byla to ona, kdo navrhl toto řešení. Ráda jsem to tak přijala i proto, že mám velkou radost z toho, co moje bývalá absolventka všechno zvládá dělat. Ona je i v akademii jedním z organizačních hybatelů. Když k tomu připočtete Tomáše Netopila jako uměleckého ředitele a všechny další organizátory, zjistíte, že jde díky souhře těchto osobností na akademii o mimořádnou úroveň.

Paní Křivánková u vás studovala v Brně?

Ano, byla mou první absolventkou na JAMU. Studovala na konzervatoři klavír – a když JAMU vyhlásila, že budou poprvé přijímací zkoušky na obor cembalo, který jsem na JAMU založila v roce 1991, tak byla jednou z těch šesti, co se tehdy hlásili. Riskla, že půjde studovat na vysokou školu přímo cembalo, ne klavír…! Věnovala se cembalu pět let, je to slyšet – a nyní už tam posílá i svoje studenty! Ale já mám radost i z toho, že do svých aktivit vnáší stejný záměr jako já – záměr pracovat s kulturním životem. Mám radost, že práce, do které jsem vložila celý život, se tady zúročuje

Foto: Archiv LHA Kroměříž