„Irena Chřibková nás vedla téměř mateřsky.“

„I kdyby byla čtyřruční varhanní hra kuriozitou, tak na kuriozitách není nic špatného.“

„Svatojakubské varhany poskytují interpretům možnosti, jaké nabízí jen málo nástrojů u nás.“

Pavla Salvová má za sebou studium v Praze na AMU a na Královské hudební akademii v Londýně, do Británie se vrací ke koncertům. Působí teď jako varhanice a pedagožka na Berounsku. Jan Rotrekl studoval ve Francii na konzervatoři v Saint-Maur-des-Fossés a ve Vídni na Univerzitě hudby a umění, koncertuje po Evropě – ale studuje zároveň ještě chemii. Oba mladí umělci mají jedno společné – začínali pod vedením varhanice Ireny Chřibkové. A právě ta je pozvala na Mezinárodní varhanní festival, který pořádá v chrámu u Jakuba, kde jsou největší pražské varhany. Dnes večer tam Salvová a Rotrekl vystoupí ve dvojrecitálu společně – každý zvlášť i na čtyři ruce. Čtyřruční varhanní hra je proto jedním z témat dvojitého RozhovoruPlus.

Jak jste se každý z Vás dostal k varhanám? Přes hraní v kostele?

PS: Mě k varhanám přivedli rodiče. Otec je sám varhaníkem, matka sbormistryní. Jako dítě jsem zpívala ve schole pod vedením rodičů. Velmi mě to bavilo, i když to bylo časově náročné. Všechny svátky – vánoce, velikonoce – byly protkány neustálými zkouškami.

JR: V mém případě za to, že hraju na varhany, může moje učitelka Blanka Rejmanová, u které jsem začínal s klavírem na kladenské „zušce“. Jednou ji totiž napadlo, že vezme nás – klavíristy – k varhanám, abychom si vyzkoušeli něco jiného. To bylo v roce 2000 a od té doby už mě varhany provázejí stále.

Oba jste začínali u Ireny Chřibkové, jak na ni vzpomínáte?

PS: Velmi pozitivně. Velice se nám věnovala, jezdila s námi po soutěžích a koncertech, vedla nás téměř mateřsky.

JR: Během šesti let studia u Ireny Chřibkové jsem dostal vše, co hudebník může potřebovat. Další věci se pak samozřejmě ke stávajícím připojovaly, vyvíjely se a krystalizovaly do pevné podoby. Ale pořád čerpám z toho, co mě naučila a jsem ji za to stále velmi vděčný. Nejde pouze o hraní not, ale i lidský pohled na umění a jeho smysl, který mi poskytuje pevný rámec, ve kterém se mohu pohybovat.

Pane Rotrekle, vy jste ale vystudoval také chemii. Jak s ní jde hraní na varhany dohromady?

JR: Pro mě se chemie a varhany doplňují a vyvažují, u jednoho si můžu odpočinout od druhého. Jak věda, tak umění jsou samozřejmě časově náročné, ale ani bez jednoho bych si dnes svůj život nedokázal představit. Občas se také povede oba obory spojit. Každoročně pořádám adventní koncerty, převážně pro kolegy z Ústavu chemických procesů. Také jsem už měl možnost přednést koncerty jako hudební doplnění vědeckých konferencí, naposledy v červenci pro kongres IUPAC – Mezinárodní unie pro čistou a užitou chemii – v Paříži.

Paní Salvová, vy vedle koncertování vyučujete. Kde a koho?

PS: Velmi různě. Mám žáky klavírní i varhanní, děti i dospělé. Někteří docházejí soukromě, jiné učím na berounské soukromé ZUŠ.

Pro letošní Mezinárodní varhanní festival jste připravili společný program. Zelenka, Pärt, Rejcha, Alain, Franck, Messiaen, Bédard… Co vše je v něm čtyřruční?

PS: První a poslední skladba. Sinfonii à 8 concertanti Jana Dismase Zelenky upravil kolega Rotrekl z orchestrální verze, Variace kanadského varhaníka Denise Bédarda jsou originálně psané pro varhanní duet.

Hrajete často společně? Odkdy?

PS: Společně hrajeme na koncertech vlastně od studijních let, jen nás nikdy nenapadlo hrát varhanní dueta. Až teď.

JR: My varhaníci se většinou potkáváme, když při koncertech potřebujeme pomoc s rejstříkováním během hry. Člověk to při hře často sám nemůže stihnout a nejlépe s tím pomůže někdo, kdo sám na varhany také hraje. Zahrát si čtyřručně je tak proti tomu příjemná změna.

Je dostatek repertoáru pro varhany na čtyři ruce?

JR: Literatury pro čtyřruční varhanní hru je opravdu málo a za čtyřručním klavírem zůstává dost ve stínu. Varhaníci proto často hrají skladby určené pro čtyřruční klavír, kterých je od dob klasicismu řada. Ovšem zvukové možnosti varhan jsou širší než u klavíru, a tak je samozřejmě nejlepší mít skladbu buď psanou či upravenou přímo s ohledem na zamýšlené obsazení. O to jsem také usiloval při úpravě úvodní části ze Zelenkovy Sinfonie, kterou náš koncert zahájíme.

PS: Moc repertoáru není. Je to spíše novodobý trend. Právě proto se kolega Rotrekl rozhodl upravit orchestrální skladbu Jana Dismase Zelenky.

Nesetkáváte se s názorem, že jde o kuriozitu? Přece jen čtyřruční klavír je obvyklejší…

PS: Obvyklé to určitě není. Varhaníci se spolu moc nesetkávají, většinou spolupracují s instrumentalisty, zpěváky. Toto je skvělá příležitost spolu si zahrát.

JR: Myslím si ale, že je to dost silné uspořádání, aby mohlo obstát. A i kdyby to kuriozita byla, na kuriozitách není nic špatného.

Existují nějaké vzory, máte někoho z interpretů oblíbeného?

JR: Jedním z mých oblíbených umělců je ruský klavírista Grigorij Sokolov. Z varhaníků by to byl třeba Ton Koopman nebo třeba Martin Haselböck, který je zároveň skvělým dirigentem. Výborné varhanní duo tvoří Eric Lebrun se svou ženou Marie-Ange Leurent, kteří také před lety vystoupili na svatojakubském varhanním festivalu.

PS: Největšími vzory mi už navždy zůstanou moji hudební učitelé, kteří mě dokázali pro hudbu nadchnout a v hudbě podporovat. Jsou jimi Iveta Benešová, Irena Chřibková, Susan Landale, Josef Popelka, Jaroslav Tůma. Dále mám velmi ráda varhaníky ze St. Sulpice v Paříži – legendárního Daniela Rotha a výbornou improvizátorku Sophie-Véronique Cauchefer-Choplin.

Hrajete vzácně i na dvoje varhany…? Kde všude to u nás případně jde?

PS: Vícero varhan v jednom kostele není žádná výjimka. Nástroje musí ovšem být ve stejném ladění, aby se daly k tomuto účelu využít. V Praze jsou takovéto varhany například u svaté Ludmily na Vinohradech, u svatého Ignáce na Karlově náměstí. Zatím jsme takto nehráli, ale chystáme se k tomu.

JR: Dvoje varhany se u nás v kostelích sice najdou, málokdy je to však rovnocenné partnerství, jaké nalezneme třeba u barokních nástrojů italských či španělských nebo u romantických nástrojů ve Francii. U nás jsou místa, která zmínila Pavla, a pak samozřejmě i v zahraničí, někdy doslova „za humny“. V premonstrátském klášteře ve Schläglu – to je rakouská část Šumavy – jsou varhany hned troje, z čehož dvoje jsou koncipovány i pro společnou hru. To je místo, kam bychom se jistě rádi podívali.

Co byste z programu zdůraznili, co by nemělo zůstat nepovšimnuto?

PS: Snažili jsme se zařadit skladby soudobé a méně hrávané. Skladba Arvo Pärta je minimalistický kousek, který působí svým ostinátním rytmem a pohybem kolem jednoho tónu až hypnoticky. Messiaenův cyklus Meditace o tajemství Nejsvětější Trojice není u nás často zařazovaný do programů. Skladatel v jednotlivých částech vykresluje osoby Trojice, snaží se vyjádřit nejsložitější křesťanské mystérium. Používá různé prostředky – gregoriánské chorály, ptačí zpěv, orientální rytmy, vlastní modální harmonie. Samozřejmě obě dueta jsou také zajímavá. Zelenkova komorní hudba zní na varhanách krásně, Bédardovy variace jsou stylem spíše klasické, velmi efektní a vtipné.

JR: Rejchova Fuga s šesti kontrasubjekty je spíše drobnější skladba, ale Rejchovo umění kontrapunktu je dodnes působivé. Zvláště když vezmeme v úvahu, že psal fugy v době, kdy to nebyla forma nijak módní.

Jaké jsou podle Vás svatojakubské varhany?

JR: Svatojakubské varhany jsou mimořádné jak svou velikostí a zvukovými možnostmi, tak i místem, kde stojí. I když už kvůli věku některých součástí vyžadují velkou péči, je to pořád nástroj, který poskytuje interpretům možnosti, jaké nabízí jen málo nástrojů u nás. Vážím si možnosti na ně hrát.

PS: Jsou to velké symfonické varhany, které umožňují interpretům obrovské možnosti. Lze na nich zahrát jakýkoliv repertoár, od hudby renesanční až po hudbu současnou. Nabízejí rozmanité barvy a sólové rejstříky. Varhanní zvuk se krásně snoubí s prostorem a akustikou svatojakubské baziliky. A hra pro dva hráče je tu ideální díky čtyřem manuálům.

Foto: archiv Audite Organum, Wikipedia (Anton Fedorenko – CC BY-SA 3.0), praha.minorite.cz