„I když zpívám jedinou árii, tak samozřejmě beru ohled na celou roli, na celou operu.“

„I ve Verdiho operách je přítomno mnoho krásného z belcanta.“

„Belcanto je nejsnadnější a nejúčinnější způsob, jak zpívat, aby zpěvák nebyl unavený.“

Amélii ve dva roky staré inscenaci Verdiho Maškarního plesu zpívá v pražském Národním divadle dnes a v sobotu jako významný host americká sopranistka Jennifer Rowley. Jde o její debut v roli. S nynějším pražským operním šéfem Per Boye Hansenem se setkala v norské metropoli Oslo, když byl před několika lety ředitelem tamní Opery. Zpívala tehdy v Pucciniho Bohémě, byl to jeden z jejích prvních mezinárodních úkolů. Pozvání do Prahy má teď proto návaznou logiku. S Jennifer Rowley KlasikaPlus hovořila především o zpívání – o Verdim, o belcantu, o pomyslném seznamu budoucích rolí, které ji určitě zavedou i dál, především do německého repertoáru. Jako červená nit se rozhovorem vine přesvědčení, že je potřeba nespěchat: myslet na to, aby hlas mohl zůstat a zůstal dlouho mladý.

Debut v roli není všední okamžik. Těšila jste se?

Ano. Postava Amélie je úžasná role a Maškarní ples fantastická opera, řekla bych že jedna z nejlepších Verdiho oper. Možná ještě tak Aida by se k ní dala přidat… Pracovala jsem na úloze v létě a teď jsem tady! Zkoušek není mnoho, a tak se ukázalo opravdu jako důležité, že jsem se pořádně připravila.

Jde o úplně první setkání s Amélií, nebo jste třeba zpívala árie z Maškarního plesu už dřív alespoň samostatně?

Zpívala. Ano. Druhou árii Amélie jsem často používala při různých soutěžích, když jsem byla mladší. A její první árii jsem už zpívala na některých koncertech s orchestrem. Ale musela jsem samozřejmě doučit dueta, ansámbly…

Árie jsou jedna věc, to jsou výňatky. Ale celé drama je samozřejmě věc komplikovanější… Není to tak, že zpívání jedné árie je mnohem, mnohem méně než celá opera?

Já vím, co myslíte… Ale – víte, i když zpívám jedinou árii, tak samozřejmě beru ohled na to, v jakém je kontextu. Tedy na celou roli, na celou operu. Na to, v jakém rozpoložení hrdinka v té chvíli je, jaký je autorův záměr… Tohle všechno je opravdu důležité, i když jde jen o tu jednu osamocenou árii. Vždycky je pro mě podstatné a zásadní snažit se zachytit celou postavu, opravdový portrét.

Opera není jen zpívání, ale z poloviny je to hudební drama. Nebo dokonce z více procent? Jak tohle vnímáte a počítáte vlastně vy sama?

Vyprávění příběhu! Ano, přesně tak. Řekla bych, že v romantických operách je to dokonce to nejpodstatnější. Lidé přicházejí do divadla, aby byli dojati, přicházejí, aby něco zažili. Takže hudba je jedna úroveň, ale vyprávění příběhu je ještě podstatnější. Ale těžko tohle oddělovat, pokud mám opravdu vytvořit komplexní postavu.

Řekla byste, že v tomto poměru mezi hudbou a příběhem je to u starších oper jinak než u těch romantických? Nejsou třeba víc soustředěny na hudbu?

Řekla bych, že to hlavně závisí na konkrétní inscenaci, na režisérově vizi a koncepci, na tom, co všechno má operní představení předat. Zažila jsem na Salcburském festivalu Médeu, tedy starší kus, která byla ale velmi, velmi moderní a přinesla silné vyprávění příběhu. Režisér má nějakou představu a chce prostřednictvím své režijní koncepce sám něco sdělovat. V takovém případě není možné se soustředit jenom na hudbu. Je pravda, že starou hudbu tolik nezpívám, ale jsem přesvědčena, že sdělování nějakého příběhu je důležité vždycky.

Starší hudba je víc soustředěna na virtuozitu, na zdobení melodie… Není tedy pro pěvce přece jen hudební stránka inscenace středobodem?

Já myslím, že vždycky musíte vyprávět. Vždyť i belcanto je virtuózní, je v něm řada pěveckých ozdob a k tomu samozřejmě často až neuvěřitelně silné emoce a dramatické situace. Jsem přesvědčená, že ti nejlepší zpěváci, kteří se věnují barokní hudbě, do ní přinášejí i tohle. Vše, co jsem popsala. Teď se dává v Metropolitní opeře Monteverdiho Orfeo – a to je přesně ten případ. Je to svým způsobem moderní inscenace. Silné drama. I když to je krásná stará virtuózní barokní hudba.

Když jsme teď u Verdiho Maškarního plesu: řekla byste, že je velký rozdíl mezi Verdiho operami a operami jeho těsných předchůdců – Donizettiho a Belliniho? To přece není úplně to stejné belcanto…

Není to úplně totéž, ale i ve Verdiho operách je přítomno mnoho krásného z belcanta. Když se podíváte na role, jako je Leonora v Trubadúrovi, nebo opera Ernani… A také Amelie z Maškarního plesu je svým způsobem založena na belcantu. Sama za sebe musím říci, a myslím to úplně čistě technicky, že neustále myslím při zpěvu na belcanto – na dlouhé linie, na krásu i určitou pohodu… I v takových rolích, jako je Verdiho Aida, je potřeba mít určitou citlivost tímto směrem, protože kdyby se zpívala příliš těžkým hlasem, tak sopranistka nedozpívá představení. Zpěv je nutné držet v určitém modu flexibility. A to je právě belcanto – je o všestrannosti, o schopnosti vyjádřit virtuozitou emoce… Snažím se proto i k Verdiho postavám přistupovat způsobem, jakým se zpívá Donizetti a Bellini. Ostatně – myslím, že to je obecně ten nejlepší způsob, jak zpívat. Nejsnadnější a nejúčinnější způsob, jak zpívat, aby zpěvák nebyl unavený.

Dlouhé linie, krása…a na druhé straně také výraz.

Ano. Využívání virtuozity k vyjádření něčeho. Všechny detaily, ozdoby… to všechno něco znamená – ať už jde o vnitřní emoce postavy, nebo o vyjádření nějakých navenek se projevujících afektů, v každém případě jde o zpívané vyjadřování. Ano, ano. A platí to i o Verdim.

Belcanto je vaším hlavním pěveckým sborem? Nebo hledíte trošku dál?

Ale ano. Určitě k Puccinimu… i dál. Ale belcanto je moje láska. Příští rok v létě budu poprvé zpívat v Donizettiho opeře Roberto Devereux. V Austrálii. Z toho jsem opravdu nadšená. Donizettiho tři královny nebo Bellini, to jsou role které jsou na pomyslném seznamu mých přání na nejvyšším místě.

Belliniho Norma také?

Ano, rozhodně. Také miluji Alžbětu z Verdiho Dona Carlose. A obdivuji role od Pucciniho: ráda bych zpívala jednou Butterfly, případně Manon Lescaut. A vedle toho také začínám pokukovat po německém repertoáru. Začnu asi Čtyřmi posledními písněmi Richarda Strausse – a jsem přesvědčená, jak mně budou přibývat roky a hlas bude získávat na velikosti, že třeba jednou přijde i Lohengrin, Tanhäuser…

Nemyslíte v nejbližších letech.

Ne, samozřejmě, že ne. V příštích deseti letech. A určitě také přijde Maršálka v Růžovém kavalírovi Richarda Strausse, možná Wagnerova Sieglinde… Ale nejdřív chci opravdu zpívat ještě dlouho italské věci, protože všechny belcantové role mimo jiné také udržují hlas mladým, ohebným. A to je podstatné! Ostatně, i studentům se říká: udržujte se mladými tak dlouho, jak jen to je možné, udržujte svůj hlas mladý co nejdéle, potom dokážete zpívat do šedesáti, sedmdesáti… a nebudete muset přestat jako čtyřicátníci. Takže opravdu sama cítím, že je důležité držet se belcantových rolí a nespěchat.

Jak jste na tom s modernější hudbou?

Moc ráda mám novější americké a britské skladatele. Miluji Benjamina Brittena. A hrozně ráda bych zpívala operu Emmeline od současného skladatele Tobiase Pickera. Hlavní role je krásná, komplikovaná, pokrývá dvacet let života hrdinky. Moderně komponované operní role mě hodně zajímají. Mám ráda takové výzvy. Už jsem zpívala Barberovu Vanessu a dívala se na postavu Ellen z Brittenova Petera Grimese. To všechno je pochopitelně repertoár, který potřebuje životní, pěvecké i herecké zkušenosti. A přijde to ke mně určitě, stejně jako ty německé role…!

Přiletěla jste do Prahy z Ameriky jenom na tento debut, na tato dvě představení, nebo máte v Evropě ještě nějaké další úkoly?

Teď jsem opravdu jenom tady. V listopadu budu hodně doma na Floridě, budu studovat. Do Evropy se vracím v prosinci, zůstávám v lednu a na začátku února. V Barceloně budu zpívat Aidu. Potom mě čeká Tosca a Bohéma v Metropolitní opeře a potom už letím do Sydney na Roberta Devereux. Na začátku léta…

Tam budou mít zimu.

Ano. To je pravda. U nás bude léto.

Budete v Opeře v Sydney poprvé?

Ano, ale ne poprvé v Austrálii. Už jsem zpívala v Perthu – svého prvního Trubadúra. Perth je na druhé straně Austrálie než Sydney.

Víte už o nějaké další inscenaci Maškarního plesu, ve které byste po pražském debutu mohla zpívat Amélii?

Nemám teď nic konkrétního, ale jsem přesvědčená, že to je role, kterou budu zpívat ještě mnohokrát, opravdu mnohokrát. Pojedu s ní kamkoli, kde by ji potřebovali.

Třeba i do Prahy?

Třeba i do Prahy! Uvidíme.

————-

Jennifer Rowley v posledních sezonách zpívala mimo jiné v Metropolitní opeře v New Yorku, v Opéra Bastille v Paříži a v Semperově opeře v Drážďanech. Profesionální debut absolvovala v Clevelandské opeře v Mozartově Kouzelné flétně za řízení Antona Coppoly. Studovala na Baldwin Wallace College Conservatory of Music a Indiana University – Jacobs School of Music. Získala řadu ocenění na pěveckých soutěžích. Ve svém repertoáru má role, jako jsou Mozartova Donna Anna, Donizettiho Maria di Rohan, Valentine v Meyerbeerových Hugenotech, Verdiho Leonora, Pucciniho Tosca a Musetta, Cileova Adriana Lecouvreur…

Foto: ND Praha, Chris Singer, Cate Pisaroni