„Ještě jsme ani nezačali s reklamou a už byl koncert v synagoze vyprodaný.“

„Ohrnovali nad ním nos a trvalo to dlouho.“

„Bylo mi osmnáct. Byl to koncert, který se mnou zacloumal.“

Martinů Festtage se v Basileji letos v listopadu konaly pětadvacátým rokem. Vystoupil při nich Gidon Kremer, zněl jazz i hudba Viktora Ullmanna a Petra Ebena a od Bohuslava Martinů mimo jiné mechanický balet Podivuhodný let a kantáta Izajášovo proroctví. Za pořádáním přehlídky stojí pianista Robert Kolínský. Narodil se ve Švýcarsku a žije tam, ale jeho rodiče přišli v roce 1968 z Československa. I když se píše Kolinsky, drží si díky nim, a teď nadále i díky vlastním dětem, dobrou češtinu. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus dnes, v den narozenin skladatele, zmiňuje faktory, které působí na podobu festivalu, a přibližuje, jak se dostal k hudbě Bohuslava Martinů.

Oslavili jste pětadvacátý ročník Martinů Festtage?

Výročí jsme úplně neslavili, možná jsme mohli… Ale můžeme také příští rok, kdy bude pětadvacet let od prvního ročníku. Víte, my slavíme vlastně pokaždé. Náš festival je podporován především privátně, nemáme státní subvence. Podporuje nás delší dobu i město Basilej. Jde o částku, za kterou jsme vděčni, ale to je spíše menší část rozpočtu. A tak nám nikdo příliš nemluví do toho, jak festival má vypadat. Nemusíme prostě před žádnou komisi…

Jak daleko dopředu plánujete dál?

Teď měl festival takový úspěch, že jsem si poslední večer říkal: teď bychom vlastně mohli i skončit. Ale ne… Máme spoustu nápadů, které ještě chceme uskutečnit. Jednou jsem nemohl spát a jen tak zkusmo jsem si plánoval. Zjistil jsem, že by to mohlo stačit až někdy do roku 2030. Faktem ale je, že každý rok začínáme skoro od začátku. Pokud se týká žádostí o peníze, tak je těžké už teď říct, co určitě bude nebo nebude. Musím zůstávat realistický a opatrný, nemůžu si dovolit chyby. Samozřejmě i o příštím roce už mám představy, co bychom rádi udělali, ale je smlouvy ještě nemáme na nic.

Finance jsou hlavní starostí?

S plánováním to je těžké, i pokud se týká sálů. Teď dokonce v Basileji ten hlavní byl zavřený, protože se rekonstruoval. A otevření se zdrželo kvůli archeologickým nálezům… Prostě bojujeme s logistikou. Dokonce to je tak, že možná víc projektů nám nevyjde; ale na veřejnosti samozřejmě jsou vidět ty, které uspěly.

O jaký jde sál v Basileji?

Městské kasino, Stadtcasino Basel. Velký krásný historický sál. Říká se, že zvukově jeden z nejlepších v Evropě. Teď se zvětšovalo zázemí. Ale my nepořádáme koncerty jenom v takových velkých sálech, ale na různých jiných místech, třeba v muzeích a podobně. A letos jsme byli v synagoze. To byla mimořádná věc, veřejný koncert tam údajně nebyl posledních sto padesát let. Bylo to dost napínavé. Samozřejmě i kvůli bezpečnostním opatřením. Všichni byli nervóznější i kvůli říjnovému případu útoku proti židovské obci v Halle.

Jak jste na synagogu přišli?

Synagoga v Basileji je užívána ortodoxní komunitou jenom k bohoslužbám a my jsme zhruba před dvěma roky dostali nabídku od berlínského pěveckého sboru, že by chtěli provést Proroctví Izajášovo. To mimochodem není úplně obvyklé, většinou si objednáváme interprety a přemlouváme je k provedení něčeho od Martinů my sami. Proroctví Izajášovo je tak zvláštní dílo, že jsme si vždycky říkali, že ho uvedeme při nějaké opravdu zvláštní okolnosti, pokud vůbec… A tak jsme najednou letos byli s naším koncertem v synagoze!

Byl velký zájem?

Ještě jsme ani nezačali s reklamou a už byl koncert vyprodaný. Dokonce tak beznadějně, že jsem neměl ani lístky pro rodinu…! Nakonec se tam moje žena a děti dostaly jenom díky pozvání židovské obce. A byl to koncert, který vyvolal opravdu velký dojem. Společenská událost, ale myslím, že i program byl dramaturgicky dobře postaven. Však také vyvolal zájem z rozhlasu… Koncert se přenášel do několika zemí.

Má váš festival každým rokem tu letošní velikost? Nebo se rozšiřuje?

Mně se zdá, že těch pět až šest koncertu je tak akorát. Když chodíte po Basileji, tak se zdá, že jde o docela velký festival. Jsme docela hodně vidět, ale o to nám primárně nejde. Spíše usilujeme, aby odkaz Bohuslava Martinů byl vidět a slyšet. Investujeme proto i do reklamy, aby festival měl svůj lesk. Vždycky jsem si myslel, že přežijeme nejspíš tehdy, když budeme ne příliš velkou skupinou. Raději ať lidé říkají, že by se festival měl zvětšit, než aby mi říkali, že je skoro až moc veliký. Zažil jsem řadu jiných festivalů. Mám při nich často dojem, že jejich pořadatelé usilují o to, aby se jejich akce neustále zvětšovaly. Ale potom to často zkrachuje… Myslím tedy, že moje strategie je lepší.

Jak vás vidí média?

„Das feinste und das kleinste festival“. Nejmenší, nejkrásnější. Tohle o nás jednou napsali v novinách, je to už nějakých deset nebo patnáct let. Tehdy jsem si řekl: toho se budeme držet. Ano, nevylučuji, že budeme mít i nějaké akce pro tisíce lidí, ale expandovat opravdu nehodlám. Ona je to i otázka financí. Když k vám přijede třeba Londýnský symfonický orchestr, tak to opravdu není levná záležitost. Pak musíte přesvědčovat sponzory a všechny lidi kolem, aby do toho šli, i když jde o menší festival.

Kdy jste vy osobně potkal Bohuslava Martinů, tedy osobnost a jeho hudbu? Tak, že vás zasáhl a oslovil a že se pro vás stal významnějším než jiní skladatelé?

Když jsem zhruba v osmnácti nebo devatenácti přijel poprvé do Prahy, snažil jsem se jít na každý koncert, který se naskytl. Byl jsem tam tehdy asi týden nebo o něco víc, už jsem ke konci skoro nemohl, ale ten poslední koncert byl s Pražskými symfoniky a s Jiřím Bělohlávkem. Hráli tehdy od Martinů Šestou symfonii a mě to naprosto strhlo. Byl to jeden ze dvou nebo tří koncertů, které ve mně, v mé paměti, dodneška zůstávají. Koncert, který se mnou zacloumal.

Čím přesně?

Zasáhlo mě, jak je ta skladba dynamická, jak je fatální, dramatická. Stejně tak se mě hodně dotýkala hudba těch skladatelů, kteří hodně prezentují drama. Jako třeba Šostakovič. Ale ještě jsem úplně nevěděl, co dál s Martinů udělat, jak ho v sobě zpracovat. On totiž nekomponuje tak, že by pracoval s klasickými tématy, která by byla jednoznačně smutná nebo veselá, nebo by byla nějakými leitmotivy. U něj je podle mého názoru všechno spíše jenom naznačeno. Jsou to malé motivky, které se samy potom vyvinou. A pak je tam nějaký okamžik, jak to říkala jeho žena, kdy se v díle na chvíli jakoby otevře nebe… Když to zkoušíte analyzovat, zjistíte, jak komplexně Martinů dojde k jednoduchosti.

A dál? Kdy jste k němu definitivně dospěl?

Pak mně bylo asi pětadvacet a pamatuji si, jak jsem s jedním kolegou mluvil o Martinu; pamatuji si, že docela arogantně… Až jsem se jím nakonec začal víc zabývat – a začala mě jeho hudba opravdu fascinovat. A fascinuje mě každý den víc a víc, až do dneška. Někdy nemůžu až pochopit, co ho vede, že je jeho hudba taková, jaká je. V německé hudební literatuře je to jasnější: tady máte téma, tady se otočí… U Martinů je všechno udělané spíš citem, takovým francouzským způsobem. Hudba se vyvíjí tak, že má člověk až pocit, jako by za ní ani nebyl skladatel. Že se vyvíjí jakoby sama. Nic podobného jsem v hudební literatuře nenašel. Já sám mám rád věci, které se mi jenom naznačují. Právě proto hodně obdivuji i režiséra Jiřího Menzela, který také umí jenom naznačit. I smutek.

Tehdy jste založil festival?

Bylo mi pětadvacet a byl jsem účasten u jednoho festivalu, který se pak ale nepovedl. Pak mi řekli, ať to udělám sám. No – a to byl začátek. Potom už jsem si jenom řekl, že by to asi mělo být každý rok. V jeho odkazu je tolik věcí, které by měly ještě zaznít, aby se nehrálo jenom těch několik velmi známých… Úspěch byl, protože hudba lidem na koncertě říká určitě mnohem víc, než když jí poslouchají jenom v rádiu. Když je dobrá dramaturgie, tak úspěch přijde. A právě on nás udržuje při tom, že si můžeme festival se jménem Martinů každoročně dovolit. Není to nějaká elitářská záležitost v tom smyslu, že je to takzvaně zajímavé, a proto to hrajeme. Naopak. Lidé jsou překvapení, jak hodně se jich jeho hudba dotkne.

Co všechno hrajete od Martinu vy sám?

V podstatě všechno, i klavírní koncerty, v posledních letech hodně obdivuji i jeho klavírní kousky, které teprve začínám objevovat a poznávat blíž. Vypadá to, jako kdyby je napsal jen tak vedle, ale neznám nikoho, kdo by napsal tolik krátkých a takhle senzačních kousků jako on. Není nic, co bych od něj nehrál. A byl jsem rád, že jsem si mohl sednout a zahrát klavírní part v Izajášově proroctví. I když to nebyla žádná velká práce, jsem rád, že jsem měl možnost být mezi zpěváky a poznat tu hudbu zevnitř. Podobné intenzívní zážitky jsou velkým darem od života. Jakmile člověk získá pověst sólisty, tak už nemá šanci si některé věci zahrát. Nežádají je od něj, neosloví ho. Takže já ten festival, upřímně řečeno, dělám i trochu pro sebe.

Martinů strávil ve Švýcarsku řadu let. Je tam dobře znám? Nebo není?

Teď už je dost známý a předpokládám, že i díky našemu festivalu. Ale ještě když jsem studoval, tak ho nebrali tak úplně vážně. Není tak jednoznačný, aby člověk hned poznal jeho genialitu. Fascinuje mě, jak zvláště v padesátých letech měl jeho styl už takovou jistotu, absolutně perfektní, že ji mohu srovnat s Bachem, který také na konci života psal fugy v době, kdy už nikdo neměl zájem je slyšet a jeho synové se mu smáli… Je to podobné. Když Martinů psal věci, jako je Ariadna, tak byla padesátá léta a na Západě to bylo tehdy tak, že dominovala takzvaná darmstadtská škola a všechno co bylo trochu tonální, se odsuzovalo. Šlo jim o princip. A do toho přišel tenhle starší pán a začal si hrát s funkcemi, jako je dur a moll… Ohrnovali nad ním nos a trvalo to dlouho. Nebylo tolik velikých dirigentů, kteří by ho prosazovali jako teď. Někteří se možná báli, že by se ztrapnili… To je můj názor.

Je to už jiné?

Je. Posledních pět nebo deset let už opravdu neslyším komentáře, že by jeho hudba nebyla snad tak dobrá… To úplně zmizelo. Ale pořadatelé mají navrch a mají strach z veškeré hudby, která vznikla ve dvacátém století. Takže se samozřejmě Martinů nebude nikdy hrát tolik jako Dvořák nebo Brahms nebo Schumann. Ale to je jedno!

———-

Robert Kolinsky (1970) je klavírista, filmový tvůrce a intendant a umělecký vedoucí festivalu Martinů Festtage (www.martinu.ch). Studoval klavír na hudebních akademiích v Basileji a v Praze, jeho učiteli byli Laszlo Gyimesi, Peter Efler a Jan Panenka. Vzdělával se také u Györgyho Kurtaga a Witolda Lutoslawského a absolvoval studium hry na kladívkový klavír na Schola Cantorum Basiliensis a dirigentské kurzy u Otto-Werner Müllera v Kanadě. Vystupuje sólově i jako komorní hráč, jeho hra je senzitivní a jemná. Vystupuje však také s jazzovým pianistou Enricem Pieranunzim. Na finském labelu Ondine vyšla jeho nahrávka klavírních koncertů Bohuslava Marinů, řízených Vladimirem Ashkenazym.

Foto: Benno Hunziker, archiv R. Kolinského