„Každé varhany mají svou jedinečnost, jsou unikátní – jako osobnost.“   

„Celosvětově je s publikem varhanních koncertů problém.“

„Užíváte si u varhan jejich pléno? Ano, jako každý varhaník.“

Hallgrímskirkja je hlavní kostel luterské církve na Islandu, s více než sedmdesátimetrovou věží jedna z nejvyšších budov v Reykjavíku. Vzhled chrámu, navrženého ve třicátých letech architektem Samúelssonem, stavěného od konce války do poloviny osmdesátých let a pojmenovaného podle národního básníka, evokuje tekoucí lávu. Björn Steinar Sólbergsson, který byl sólistou závěrečného koncertu letošního mezinárodního festivalu v pražském chrámu sv. Jakuba, je varhaníkem Hallgrímskirkja.

Jste luterán, bohatá barokní zlacená výzdoba svatojakubské baziliky vám asi není tak blízká?

V Praze jsem poprvé a ohromně si to užívám. A kostel svatého Jakuba je úžasný, opravdový poklad, jsou v něm vidět proměny, jimiž po staletí postupně procházel. Ano, jsem varhaníkem v luteránském kostele, ale interiér takovéhoto kostela s tolika uměleckými prvky na mě samozřejmě také silně působí.

A varhany?

Nádherný nástroj, částečně z doby baroka, něco bylo dodáno později, jsou to velké katedrální varhany, které mají mnoho barev a velkou sílu a energii, varhany, na které se dá hrát velmi široký repertoár, na které je potěšení hrát.

Jak se varhaníci potýkají s neznámými nástroji, k nimž usedají?  

Hraju na řadě míst, v řadě zemí – vždycky je zajímavé poznat nový nástroj. Každé varhany mají svou jedinečnost, jsou unikátní – jako osobnost.   

Což pro hráče může být obtížné…

Ale pro mě převažuje pocit potěšení. Jako když potkáváte stále nové a nové lidi. My na Islandu říkáme varhanám královna nástrojů. A každá královna má svůj temperament.

Jak jste vybíral hudbu pro svůj koncert v Praze?

Studoval jsem na Islandu, potom jsem byl mimo jiné čtyři roky ve Francii,  takže mohu opravdu říci, že na svatojakubské varhany můžete hrát téměř všechno, Bacha, romantiky, francouzskou symfonickou varhanní hudbu…  Takový jsem sestavil i svůj program – s mnoha barvami. Widorova hudba poskytuje vše, od krásných zvuků po hlasité a křiklavé, pisklavé a vřeštivé. Po Mendelssohnově sonátě jsem se vrátil k hudbě své vlasti. Zařadil jsem hudbu Pálla Ísólfssona, který byl katedrálním varhaníkem v Reykjavíku a který díky tomu v polovině minulého století výrazně ovlivnil hudební život na Islandu. Studoval v Německu, v Lipsku, což ho pochopitelně značně ovlivnilo. Studoval mimo jiné u Maxe Regera a jeho varhanní hudba je proto velmi vážná. Pro klavír ale psal hudbu mnohem zábavnější, až humornou – a právě tomu odpovídají tři skladby, které jsem vybral: tři klavírní kusy, které jsem transkriboval pro varhany. A pak jsem zařadil také úpravu klavírní skladby Svatební den na Troldhaugenu od Edvarda Griega. Aranžoval ji můj norský kolega Bjørn Andor Drage. A udělal to moc zajímavě.

Nezažíváte na Islandu, na ostrově dost vzdáleném od evropské pevniny, tak trochu izolaci?

Ani ne, v islandské hudbě nastala za posledních několik desítek let docela pěkná exploze. V kostele, kde hraji každou neděli, v Hallgrímskirkja, který je pro Reykjavík ikonickou stavbou, jsou od roku 1992 spektakulární varhany německé firmy Klais, se sedmi desítkami rejstříků. Každé léto máme velký varhanní festival, přijíždějí varhaníci z celého světa, umožňuje to výraznou výměnu podnětů. V našem kostele je opravdu čilý hudební provoz. I já sám přináším na Island řadu současných kompozic, nejen z francouzské hudby. Obecně, hodně lidí z Islandu studuje v zahraničí a přinášejí pak zpátky nové znalosti, novou hudební literaturu.

A je dostatek posluchačů?

Docela ano, i když obecně, celosvětově, je s publikem varhanních koncertů problém. Ale váš pražský festival má vysokou úroveň a hodně dobrou pověst. Po celém světě.

Máte proslulý koncertní sál Harpa. Jak vypadá hudební život v Reykjavíku?

Ano, máme moderní síň s osmnácti sty místy. A několik dalších sálů. Islandský symfonický orchestr koncertuje každý čtvrtek večer, a pak máme samozřejmě řadu hostujících umělců. V posledním desetiletí je v Reykjavíku také velké množství turistů. I v mém kostele je na bohoslužbách i při koncertech řada návštěvníků.

V sále Harpa jsou varhany?

Bohužel ne! Tehdy při dostavění byla na Islandu hluboká finanční krize. A tak se rozhodlo, že v sále varhany prostě nebudou.

Existuje ale řada symfonických skladeb, které varhany vyžadují.

Ano. Nejen Saint-Saënsova Varhanní symfonie, ale mnohé další. V sále je opravdu hodně dobrá akustika, je to škoda. V koncertní síni by varhany měly být.

Takže můžeme říkat, že „zatím nejsou“? Doufáte, že by jednou být mohly?

Ano, ale jsem současně dost skeptický…

Dovoluje vám vaše pozice být případně iniciátorem?

To nevím. Možná…? Uvidíme.

Máte generačně spřízněné skladatele, přátele, kteří by pro vás psali nové skladby?

Ano, zrovna loni jsem jednu takovou premiéroval… Natáčím teď postupně materiál pro desku, kterou bych chtěl dát dohromady pouze ze současné islandské varhanní hudby, včetně nějakých mých transkripcí. Rád bych dal vědět do ciziny, jaká je islandská hudba.

Existuje ve vašem kostele také tradice varhanních programů mimo bohoslužby?

Jak už jsem říkal, pořádáme letní varhanní festival. V období od června do srpna vedle toho máme čtyři koncerty týdně. Pak je velký vánoční festival. V našem kostele vyvíjí bohaté aktivity pěvecký sbor, který vede můj kolega. Jsme totiž dva varhaníci. Každé dva roky se koná festival sakrálního umění. A já sám mám v plánu mít jednou za měsíc varhanní meditaci. Farář bude mít krátké čtení z Bible, zazpívá se píseň… a pak půlhodinka varhanní hudby. Půjde o polední koncerty v sobotu.

Přes zimu? Jak je to mimochodem v poledne s denním světlem?

V zimě je hodně tma. Přes poledne je vidět jen zhruba tři hodiny. Od září se sluneční svit opravdu krátí. Už jsme teď měli na Islandu dokonce nějaký sníh. Tak jsem rád, že jsem si tady těmi pár dny v Praze ještě trochu prodloužil léto.    

A jak je to u varhan? Opájíte se jejich zvukem? Užíváte si u varhan jejich pléno?

Ano, jako každý varhaník. Vždyť se tradují historky o tom, že i Bach, když zkoušel nové varhany, vytáhl všechny rejstříky. Tutti. Aby zjistil, co varhany dokáží v plné síle.

Foto: FB Hallgrímskirkja, Petr Veber