„Ani holokaust, ani socialismus její osobnost ničím neobohatily.“

„Hrála vše od virginalistů přes Scarlattiho a Bacha po Martinů a současníky.“

 „Často citovala maminku: založit dobrý život je stejné, jako dělat citronovou polévku.“

Panoval mezi nimi ohromný vzájemný obdiv a úcta, říká předseda správní rady Nadačního fondu Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové, ředitel Institutu Bohuslava Martinů Aleš Březina. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje o životní a hudební orientaci a dlouholetém manželství interpretky a skladatele, o rodinném zázemí obou, o přístupu ke hře na cembalo i o vyzařování osobnosti. Přibližuje také, jak byla „Zuzanka“ pozorná k přátelům. Život profesorky Růžičkové se uzavřel přesně před rokem – 27. září 2017. V lednu toho roku předtím oslavila devadesátiny. 

Mám zkušenost, že i lidé, kteří se s profesorkou Růžičkovou potkali jen jedinkrát a krátce, třeba při nějaké profánní příležitosti, si vzpomínku na ni ponechávají v paměti jako něco nezapomenutelného a vzácného. A dokonce lidé, s nimiž teď jako předseda správní rady jednám, kteří se s ní nikdy nepotkali a jen si ji třeba najdou na internetu, mi pak řeknou, že o ní dočítali se slzami v očích. Je tu asi přítomno něco, co nesouviselo s hudbou, s interpretačním mistrovstvím, ale co souviselo s vyzařováním osobnosti a s absolutně rovně vedeným životem. Ona opravdu neuhnula nikdy nikam, nenesla v sobě hořkost, nezapomínala na špatné, ale nebylo to pro ni rozhodující. Byla mimořádnou osobností, a to i nezávisle na hudbě.

I odhlédnuto od toho, že na sebe poutala pozornost výjimečným osudem, tím, že přežila deportaci do terezínského ghetta a pobyt v koncentračních táborech? 

Ani holokaust, ani stalinismus, ani reálný socialismus její osobnost ničím neobohatily. Určitě jí jasněji nastavily kritéria, ale myslím, že podstatnou byla rodina, v níž vyrůstala. Nesmírně ctila tatínka a milovala maminku. Vzácné lidi, o kterých dokázala vyprávět do podrobností. Když před válkou prožívala jakési okouzlení sionistickým hnutím, tak – jak mi řekla – jí v tom tatínek ani nebránil, ani ji nepodporoval, ale jenom čas od času na její dotazy pronesl poznámku, která se jí potom v hlavě zahnízdila. A pamatuji si, co mi opakovala vícekrát. Když už byla v Terezíně, i s tatínkem a maminkou, a už tehdy cítila potřebu se neustále vzdělávat, tak chodila na pořady, na studium, kde jim komunističtí spoluvězni vykládali marxismus-leninismus. V tamní bídě se jí zdál přitažlivý. Řekla to tatínkovi a ten, aniž by naznačil, co má nebo nemá dělat, pouze stručně poznamenal: Zuzanko, řeknu ti dvě slova – a zkus si je do hloubky pořádně promyslet: diktatura proletariátu… Přemýšlela – a nakonec už tam nikdy nešla… I ona sama později dokázala vyhmátnout podstatu věcí a popsat ji, jako kdyby to byla ta nejsnadnější věc na světě. Ani v nejmenším si nemyslím, že by byla méně zajímavým člověkem v případě, že by nevypukla druhá světová válka a svět se po ní neproměnil v bipolární…

Nadace nese jméno dvou výrazných hudebních osobností, dá se jejich odkaz propojit?

Stála za tím ryze praktická úvaha. Proč štěpit prostředky? Nadace může něco dělat i pro interprety a tím pádem pokračovat v práci profesorky Růžičkové, a také může šířit dílo Viktora Kalabise a tím pokračovat v jeho práci. Nehledě na to, že je tu možnost, že jedna osobnost upozorní na druhou. Pro někoho je známější profesorka Růžičková a přes ni pozná Viktora Kalabise, někdo naopak zná Viktora Kalabise a přes něj objeví Zuzanu Růžičkovou… Jejich rozhodnutí – nadaci založili ještě oni – bylo velmi uvážené.

Působili jako dvojice velmi soudržně. Díky hudbě?

Jejich kompatibilita vycházela z obdobných rodinných základů. Viktor měl podobně šťastné dětství jako ona. Vážil si svých rodičů, miloval je. Měli tím pádem velmi podobný vztah k životu. Rodina je připravila na životní strázně. Zuzanka často citovala maminku: založit dobrý život je stejné, jako dělat citronovou polévku. Když tam dáš nejdřív cukr a pak citron, je to dobré. Zatímco když dáš nejdřív citron a pak teprve to sladké, tak už se ta polévka nikdy nespraví… A oni dva opravdu dostali nejprve ten cukr a až potom ten citron… Jejich kompatibilita vycházela i z obdobných názorů na světové události a humanismus, i z obdobných názorů na hudbu, které si oba tříbili. Hudbu měli jako své dítě, když neměli nikdy to biologické. A Zuzanka se i po Viktorově smrti s ním pravidelně radila. V určitých situacích si zkoušela představit jeho reakci, co by jí asi řekl…

Jak ho vnímala?

Byl podle ní daleko větším skeptikem než ona. Rok předem, kdy ona ještě považovala sovětskou invazi za nemožnou, už říkal, že sem přijedou. Pronikavost jeho úsudku obdivovala. Panoval mezi nimi ohromný vzájemný obdiv a úcta. V televizním filmu „Zuzana: Music is Life“, který u nás už známe a který má dnes newyorskou premiéru, je nádherná chvilka: Zuzanka dohraje Viktorovu skladbu a on k ní jde a políbí jí ruku… Mimochodem, na film naváže kniha vzpomínek, které se Zuzankou zaznamenala Wendy Holden. Vyjde v několika jazycích příští rok.

Měli oba manželé podobný vztah k hudbě Bohuslavu Martinů?

Viktor ho z partitur znal dřív než ona. Kvůli tomu, aby ho Martinů mohl vyučovat skladbu, si dokonce o rok odložil nástup na Akademii múzických umění. Vědělo se tehdy, že se Martinů zranil, to bylo v roce 1946, a předpokládalo se, že tedy přijede do Prahy až za rok. Což se ale nakonec už vůbec nestalo… Zuzanka se k Martinů dostala přes cembalovou literaturu. Ohromně si ho zamilovala, patřil pro ni k zásadním vlivům, ať už obecně, jako umělec, a nebo úžeji, že ukázal, jakým způsobem lze rozvíjet soudobý repertoár. Byl jedním z mála, kteří cembalu věnovali zásadní nové skladby, úplně neodvislé na historických vzorech. Žádné suity ve starém slohu. Martinů psal pro cembalo hudbu stejně moderní jako pro housle, violoncello nebo klavír.

Přivedl ji tedy k Martinů manžel?

Určitě. Učila ho na AMU obligátní klavír. Povídal jí o něm už před svatbou – dostali se k Martinů přes Stravinského. Ona sama mimochodem chtěla zakončit studium klavíru, tehdy svého hlavního oboru, Sinfoniettou giocosou od Martinů. Řekli jí ale, že jestli si vybere tuto skladbu, tohoto autora, tak nemusí na závěrečný koncert chodit…

To bylo počátkem padesátých let?

Ano.

Říkávalo se jí už za minulého režimu královna cembala. Má tenhle slogan obsah?

Musí se dodat, ne jediná královna. Jako velký vzor měla Wandu Landowskou, ke které chtěla jít studovat. Už bylo vše předjednáno, ale válka tomu zabránila. Slovní obrat královna cembala vyjadřuje, myslím, i komplexnost jejího repertoáru. Někdo je specialistou, ona hrála vše od virginalistů a španělských a portugalských autorů 16. a 17. století přes Scarlattiho a Johanna Sebastiana Bacha až po Martinů a zakázky současníků. Obsáhla kompletní repertoár nástroje. Marketingová čeština se šťastně setkává s pravdou.   

U nás byla po desetiletí nicméně jediná.

Začínala s cembalem sama, později tu byla ještě Viktorie Švihlíková. Zároveň se málo ví, že měla velice dobře nastartovanou dráhu sólové pianistky. V její nahrávce se dochoval na LP desce i První klavírní koncert Viktora Kalabise. Byla to mimořádná muzikantka, ohromně erudovaná. Měla nastudovány historické traktáty, rukopisné partitury z archivů i odbornou literaturu o teorii interpretace. Velký duch, který v sobě spojoval na druhou stranu i nesmírnou svobodu v projevu.

Jak se tedy vlastně stavěla k historicky poučené interpretaci?

V době nástupu Gustava Leonhardta a dalších interpretů, kteří se striktně drželi traktátů, jí její svoboda jakoby poškozovala. Zdálo se, že je tou méně informovanou, že si dovoluje svobody, které historicky poučená interpretace neumožňuje. Znala ji, šla však nad ni. Podle ní jde o víc – o dialog mezi interpretem a skladatelem. Na několik desetiletí se cembalo proti její vůli opět vrátilo do škatulky starého historického nástroje pro dávnou hudbu. Byla šťastná, že tento způsob rigidního uvažování opět odchází. Teď se vrací daleko víc svobodomyslnost, kterou vetkla do některých ze svých žáků. Z těch nejslavnějších zahraničních zejména do Christophera Hogwooda a Mahana Esfahaniho, kteří k typu dokonale poučeného, ale ve svém projevu naprosto spontánního muzicírování patří.

Opakovaně padlo místo slov profesorka Růžičková jméno Zuzanka…

Ano, velmi osobně. Letos tomu bylo poprvé, co mi nepopřála k narozeninám. Psala, telefonovala, v celém svém dost širokém okruhu přátel tohle dodržovala. Myslela na to, jak přátele potěšit, jak vymyslet dárek, věnovat knihu, která posune dál… Není klišé, a není to z pracovních důvodů, když řeknu, že si na ni vzpomenu takřka denně. Její humor a moudrost mi chybí. Měla v posledních měsících života velké obavy z politického a společenského vývoje, ale říkala: Já mám to štěstí, že už se toho nedožiju. Což je humor velké osobnosti.

Foto: kalabismusic.org, zuzanathemovie.com, martinu.cz