„Turandot je pro mne esencí toho nejlepšího ze všech Pucciniho oper.“

„Nechtěl bych se podílet na tom, aby ze Zlaté kapličky byl jenom skanzen.“

„Brno je spojováno s Janáčkem. Podobně je k pražskému Stavovskému divadlu přišpendlen Mozart.“

Národní divadlo má na repertoáru nově Pucciniho Turandot. Režie a scéna je dílem Zuzany Gilhuus. Na jeviště historické budovy postavené v Praze Čechy se tato opera vrátila po více než čtyřiceti letech, během nichž se ovšem hrála ve Státní opeře, v někdejším divadle pražských Němců. Hudební ředitel Opery Národního divadla Jaroslav Kyzlink, který inscenaci připravil hudebně, se těsně před premiérou v rozhovoru pro portál KlasikaPlus zamýšlí nejen nad Pucciniho posledním dílem, ale také nad tradicemi a nad budoucností pražských operních divadel. A protože je z Brna a dirigentskou dráhu začal v tamním souboru Janáčkovy opery, nabízí i některá srovnání.

Setkání s Turandot v nové pražské inscenaci pro vás určitě není setkáním prvním. Patří tato Pucciniho opera k vaším oblíbeným? Vysnil jste si ji?

Turandot jsem v minulosti už dirigoval, ale poprvé jde o novou produkci, u které jsem od začátku. Je to krásná opera… Já mám asi slabost pro poslední operní díla různých autorů. Jde o temný příběh s otevřeným koncem, který můžeme považovat i za šťastný, pokud chceme, ale zároveň, pokud myslíme na postavu Liu, jde i o tragédii… A přítomny jsou – v osobách tří ministrů – i prvky komična. Není to nijak dlouhá opera, stopáží se blíží Janáčkovi… Turandot, i když zůstala skladatelem nedokončena, má v sobě velkou krásu, je pro mne esencí toho nejlepšího ze všech Pucciniho oper.

Není to opera pro historickou budovu Národního divadla až příliš velká? Nebylo by jí lépe ve Státní opeře?

Samozřejmě existují opery, které by se prakticky do Národního divadla, tedy do Zlaté kapličky, asi nevešly. Ale to není tento případ, i když je potřeba obrovský aparát. Na druhou stranu, velikost obsazení nemůže být limitem a není tím hlavním parametrem pro to, co se bude kde hrát… Chtěl jsem, abychom Turandot hráli v Národním divadle. Jde o klasický repertoár, který musí každý operní soubor pěstovat, a zároveň o obrovskou výzvu pro sbor a orchestr, tedy o dobrou příležitost, abychom neustrnuli. Klasický italský repertoár, bel canto, je pro každý operní soubor potřebný.

Profilují se obě divadla tak, že v jednom bude převážně český a v druhém převážně světový repertoár?

To úplně ne. Mnohé je dáno historii obou domů, samozřejmě, že se s tím každé umělecké vedení potýká a přemýšlí o tom. S příchodem pánů Per Boye Hansena a Karla-Heinze Steffense se logicky bude ve Státní opeře oživovat a pěstovat vazba na minulost Nového německého divadla. V Národním divadle má soubor především pěstovat nejlepší interpretační tradice – a o to se musíme pokoušet stále – české opery. Ale sám bych se nikdy nechtěl podílet na tom, aby ze Zlaté kapličky byl jenom skanzen Bedřicha Smetany a soudobé hudby. Pak by operní soubor nerostl. Skladba repertoáru prostě má a musí být pestrá, ať už se bude více akcentovat ten, či onen profil. Chceme, aby všechna čtyři kolektivní tělesa, která stále máme, rostla jako klasické operní soubory. Proto je teď Turandot v Národním divadle, proto se zde bude v příští sezóně obnovovat Carmen, ale zároveň Prodaná nevěsta a později i Rusalka a Jenůfa… Dál budeme pěstovat tradici týkající se Bedřicha Smetany, kterou jsme už v minulých sezónách za mého působení dali najevo novými inscenacemi Dalibora a Libuše.

Dá se čekat, že byste někdy pohostinsky dirigoval ve Státní opeře a pan Steffens naopak v Národním divadle?

Těší mě, že se kolegové ze Státní opery ptají, jestli ještě někdy přijdu; vždyť jsem tam také dirigoval a jednu sezónu jsem jako šéfdirigent vedl oba soubory. Ale s kolegou Steffensem, který chce jistě v prvních sezónách v Praze formovat svůj vlastní soubor, jsme oba vytížení ve svých domech a zatím podobnou výměnu neplánujeme. I když – všechny možnosti jsou do budoucna otevřeny…

Budou hranice repertoáru proměnlivé?

Jsou a budou. Nechci se pouštět do jmenování všech autorů, ale pravděpodobně velký Wagner bude vždy ve Státní opeře a Smetana ve Zlaté kapličce a nebude se to s každou sezónou střídat. Dovedu si zároveň představit, že klasická díla vrcholného romantického repertoáru – nejen Verdi a Puccini – budou namixovaná.

A budete dál hrát na obou scénách současně totožné tituly?

Tato ambice trvá již od spojení obou operních domů: postupně chceme přestat nabízet stejně tituly v obou divadlech. Proto už byla v prosinci 2019 derniéra opery La traviata, která se v Národním divadle hrála přes dvacet let a byla už fyzicky, to znamená kulisy a kostýmy, hodně opotřebovaná. Se znovuotevřením Státní opery se vrací tamní novější produkce stejné opery. Stejně tak bude postupně stažena z repertoáru Rusalka ve Státní opeře a v některé z dalších sezon by měla být nová v Národním divadle…

Je Praha jako operní město něčím specifická, nebo je obvyklou a běžnou evropskou operní metropolí?

Národní divadlo je a musí zůstat specifickou a zároveň standardní operní metropolí, říkáte to zcela přesně. Těší mě vždy skupinka nadšených japonských milovníků české hudby a české opery, kteří mě oslovují, když vycházím služebním vchodem po představení; divím se, kolikrát ročně se tak stane. Vykládají mi, kde všude viděli české opery a jak jsou rádi, že jsou zase tady… Snažíme se, aby se v Praze pěstovala určitá množina českých oper, a to v reprezentativním provedení.

Brno je spojováno s Janáčkem. A Praha?

Podobně je ke Stavovskému divadlu přišpendlen Mozart, i když Janáčka rozhodně nechci vzdávat. Není žádným tajemstvím, že turistická divácká obec vyhledává jen ty známější tituly, to znamená Dona Giovanniho, Kouzelnou flétnu a Figarovu svatbu. Ale myslím, že opera v Praze by měla nést přes všechny smetanovské a mozartovské vykřičníky a konotace punc operního domu kterékoli evropské metropole. To znamená, že by se tady mělo v co možná nejvyšší kvalitě, i když za řádově menší peníze než třeba v Berlíně nebo Drážďanech, kam by někteří nejraději jezdili rychlodráhou, nabízet široké spektrum repertoáru.

Vy jste z Brna.

Ano, a nastoupil jsem za studií jako asistent svého profesora, sbormistra Josefa Pančíka, do brněnské Janáčkovy opery a od té doby jsem měl štěstí a příležitost projít všemi profesemi a divadlo se naučit…

A jak vnímáte po operní stránce Prahu?

Odmalička ze srdce vnímám, že pražské Národní divadlo je přece jen, a pořád, první scénou naší republiky. S obrovským odkazem všech generací a předchůdců, s úctou od Otakara Ostrčila ke Zdeňku Košlerovi a k dalším pánům… Vnímám proto svou úlohu zde s velkou odpovědnosti. Za socialismu bylo Národní divadlo spolu s Českou filharmonii po všech stránkách vyzdviženo do výšin, i co se týče ohodnocení zaměstnanců. Od devadesátých let, v konkurenčním prostředí, se stalo podobným všem ostatním, a tak někteří umělci ani moc nerozlišují, jestli mají v kalendáři napsáno Liberec, Ostrava, Praha, Brno… nebo Bratislava. Proto se jim snažím opatrně a hezky podsouvat, aby ten večer v Národním divadle měli přece jen odlišený v diáři červenou pastelkou…

Je brněnská zkušenost hodně jiná?

Co se týče repertoáru a počtu představení, je pochopitelně zcela jiná. V Praze jich dva operní soubory za rok vyprodukují bezmála čtyři stovky. Je to nesrovnatelné. Národní divadlo, i bez velké propagace, má nejen turistickou, ale i další výhodu: velmi mnoho přespolních diváků přijede, a jsou to celé rodiny, na odpoledního Jakobína nebo na Prodanou nevěstu. Nejen kvůli repertoáru, ale i kvůli divadlu samotnému. Národ sobě… Ambiciózní tituly opěvované kritikou a dramaturgické sny, které nyní brněnský soubor z hlediska návštěvnosti doběhly, je třeba vyvážit – na to není třeba žádných marketingových analýz. Pro naše pražské operní soubory bude nyní po znovuotevření Státní opery velkou výzvou naplnit skoro denně dva operní domy – je to úkol, který s velkou pokorou a obavou vidím do budoucna jako klíčový.

Tak ještě zpět k Turandot. Vnímáte ji spíš jako pohádku, nebo jako veristické drama?

Na teto opeře je krásné, že z hlediska hudby i z hlediska výkladu si jako divák můžete vybrat. Například Tosca je Puccinim napsaná tak, že jakékoli šroubování jiných výkladů a příběhů není možné a nikdy nefunguje. Turandot přece jen patří víc dvacátému století – i v tom, že není tak jednoznačná. Ostatně, právě také to mě jako interpreta velmi láká. S paní režisérkou jsme právě o tom hodně mluvili…

Co tedy můžeme v nové inscenaci čekat?

Zuzana Gilhuus nehledá jiné příběhy za notami, nevymýšlí přidané postavy. V tomto smyslu je vlastně tradiční. Pracuje hodně s výtvarnem, řekněme s úsporným výtvarným jazykem, se symboly. Mnozí mají pocit, že v případě Turandot je potřeba se vyrovnat se Zeffirelliho zlatočerveným outfitem, že vše tedy musí být strašně svítivé, blyštivé a pompézní… Nemyslím si to. Oslavné sbory a jásající žestě v partituře jsou, ale žádná slavnostní ani veselá opera to není. Turandot je tragický příběh, který – jak říkám – může mít náznak happy-endu, ale nevyřčeného. Je to taková temná pohádka…

Foto: Patrik Borecký, Martin Babic, Jakub Fulín