„Hlas chci zatěžovat postupně a právě díky mužským rolím tak mám teď co zpívat.“

„Miluji připravené režiséry!“

„Cest ke krásné inscenaci je spousta. Nebráním se jakýmkoliv přístupům. Vlastně se těším, co mi ten který režisér nabídne.“

Octavián, Lišák, Lapák, Siebel, Nicklausse, Cherubín… samí muži, ovšem v opeře se jich ujímají ženy. Jednou z těch, kterou vnímáme v divadelních programech velmi často, je mezzosopranistka Václava Krejčí Housková. Teď ji ale naopak čeká femme fatale. V Plzni se od soboty stane novou Carmen. A jak říká v RozhovoruPlus, na tuto roli, která ji nepřetržitě provází už sedmým rokem, se velmi těší.

Nemůžu nezačít u jména Václava. Vaši už tušili, že budete často zpívat mužské úlohy?

To mě nikdy nenapadlo (směje se). Když to vezmu hodně zeširoka, tak naši rozhodně chtěli kluka. Já jsem ale druhá ze tří dcer. Ovšem ta touha po hochovi byla opravdu veliká vzhledem k rodinné linii, u nás byl děda Václav, taťka byl Václav a já jsem tedy měla být také. Tak je z toho Václava.

Jak Vám říkají přátelé?

Přátelé mi říkají Vendy, Vaško, Vendo. Moje maminka mi říkala Vendulko… A je zajímavé, k čemu mě to jméno předurčuje. Tím, že se navíc dnes jmenuju Krejčí, tak třeba když mi přijde něco na poštu, tak mi jméno většinou nedočtou, opticky pro ně vypadá jako mužské a nechtějí mi dopis dát (směje se). No a pak samozřejmě ty kalhotkové role…Asi mě napřed nenapadlo, že jich bude tolik.

Musím se přiznat, že já tomu říkám spíš „kalhotové“. U nás se sice říká „kalhotkové“ role, ale kalhotky jsou přeci typický ženský element. Jak jim říkáte Vy? A co v zahraničí, třeba v němčině nebo v angličtině?

Pro kalhotkové nebo kalhotové role se v zahraničí používá označení breeches, pants nebo trouser role, tedy podobně jako u nás. Ani já ale neříkám „kalhotkové“. Prostě zpívám chlapy.

Proč se na to ptám… Setkáváme se v době, kdy máte za sebou velmi úspěšnou premiéru jako Octavian v Růžovém kavalírovi Richarda Strausse v Brně. Krásná role a nádherný výkon. Co se děje ve Vás? Je to velká schizofrenie, když krásná mladá žena vystupuje na jevišti jako muž, a v tomto případě navíc opravdový, žádný chlapec nebo zvířecí postava?

Zaplať pánbůh za tyto role. Pokud chcete jít trochu chronologicky a hlas a zatěžovat postupně, což znamená začínat, jak to bývá, Mozartem, přidávat Rossiniho a přes tyto role se pak dostat třeba k francouzskému repertoáru a později pak k Verdimu, tak právě díky mužským rolím mám teď co zpívat. Velké a krásné role mě čekají, až se pustím do Verdiho. A toho já teď ještě zpívat nechci. A když si promítnu ženské postavy, které bych zpívat mohla, tak jich zase až tolik není. Takže jsem za ty svoje chlapi, které zpívám a hraju už asi dvanáct nebo třináct let, hodně hodně vděčná!

A že Vás provázejí už dlouho! Minimálně od prvních angažmá v Olomouci, kde jste byla od roku 2010, a pak i v Plzni, že?

Třeba Cherubín jako první moje zkušenost, což bylo v mých nějakých osmnácti letech, byl v rámci studií. V divadle jsem ho pak zpívala až v nové inscenaci v Brně. V Olomouci jsem dělala v podstatě jenom Pipa ve Strace zlodějce. Kalhotkové role jako takové, ty moje chlapy, jsem začala, tuším, až opravdu v Brně. Ale musím vzpomenout na Ostravu, na krásnou roli Smetona v opeře Anna Bolena. Moc zajímavé setkání a krásné, ráda na něj vzpomínám.

A získala jste za něj pak širší nominaci na Thálii v roce 2014. Co současný poměr mužských a ženských rolí, převažují muži, nebo jsou síly vyrovnané?

Mužů je dost (směje se) vedle všech těch maminek a kamarádek. Ale jsou to spíš chlapci, náctiletí, většinou nešťastně zamilovaní. To je docela spojuje.

Před chvílí jste zmínila francouzský repertoár. Ale třeba Carmen už Vám životem prošla a teď znovu klepe na dveře. Přišla předčasně nebo akorát?

Moje první Carmen byla v Olomouci, ale až poté, co mi ji předtím dvakrát nabídli a já ji dvakrát odmítla. Poprvé, když mi bylo dvacet šest let, ale věděla jsem, že to není role, kterou bych v tu chvíli chtěla a mohla zvládnout. Tehdy jsem proto zvolila menší roli Mercedes, za což jsem teď hodně ráda. A Carmen pak přišla až potom, co jsem porodila svého syna. Z Národního divadla od Roberta Jindry, který tam byl tehdy šéfem a který mi nabídl spolu s Carmen i Cherubína. Bylo to právě včas. Od té doby je Carmen v mém životě stále a jsem za to ráda. Teď v sobotu je premiéra nové Carmen v Plzni, takže se opět velice těším.

Jaká bude, prozradíte?

Carmen v Plzni, kterou režíruje ředitel divadla Martin Otava a diriguje Jiří Štrunc, se zařadí mezi ty tradiční a věřím, že se divákům bude líbit. Mými protějšky jako Don José jsou Paolo Lardizzone a Philippe Castagner, oba naprosto skvělí.

Změnil se Vám hlas s příchodem dětí?

Rozhodně! A hlas zároveň přirozeně zraje. Pocítila jsem obojí a navíc děti mi vzaly hodně mých strachů a ukázaly to, co je v životě důležité. 

Cítíte se dnes v mužských úlohách zabydleněji? Vnímáte je třeba i víc mužskou optikou?

Co bych k tomu řekla… Na muže hledím a zkoumám je, role se vyvíjejí uvnitř. Určitě jsem prošla určitým ostychem. Měla jsem zábrany. Myslím, že to asi cítí každá žena, která má na jevišti hrát muže. A musím říct, že proti ženským rolím je to poměrně pohodlná záležitost. Většinou mám oblek, žádné podpatky, kostýmy jsou příjemné.

Něco jiného je ale třeba Lišák nebo Lapák, myslím mentálně, úplně jiná kategorie. Proti tomu Octavian je mužný mladík, skutečná mužská role. A někde mezitím třeba kuchtík…

Samozřejmě. Nebo Cherubín. Šlechtice může každý režisér vnímat trochu jinak. Octavian, to je příběh opětované lásky, projevuje se jako gentleman, chce pomoct, opravdu se zamiluje, je dvorný, má určitou etiketu. Vlastně si ho nedokážu představit jinak. Ale kdyby nebylo Lapáka, Lišáka nebo Cherubína a později Nicklausse nebo Siebla, tak by určitě můj Octavian nebyl takový. Ta zkušenost je pro mě hodně důležitá. Jsem moc ráda, že se ty mužské role postavily právě takhle za sebe.

Je to správný vývoj…

Ano a musím říct, že všemi muži, kterými jsem kdy byla, jsem byla ráda. V podstatě co víc si v našem oboru přát? A Octavian je pro mě rozhodně splněný sen.

Ještě se zastavím u Nicklausse. Tato roli Vás potkala v Liberci a v Plzni. Brněnské Hoffmannovy povídky jste sice nedělala, ale stejně se zeptám: režisérské duo SKUTR mění tuto postavu až tak, že se dá do jisté míry připodobňovat k jediné správné partnerce, kterou Hoffman na své cestě vůbec potká. Nicklausse se v závěru demaskuje a je z něj žena. Jak vnímáte různá režisérská pojetí?

Toto je například velmi zajímavé převtělení. Nečekané pohledy režisérů jsou nesmírně přínosné a je pravda, že s každým mužem chce po mně režisér vždy něco nového. To mě nesmírně baví. Inscenaci SKUTRu jsem nedělala, ale vnímám to tak, že úlohou pěvců je vyslechnout, pochopit a snažit se vše udělat tak, abychom inscenaci vnímali stejně jako režisér. Pokud se to povede, je to úžasné! Takže kdyby na mě režisér chtěl podobnou proměnu, tak se budu maximálně snažit jí udělat.

Jakou režii máte ráda?

Miluji připravené režiséry! Je pravda, že cest ke krásné inscenaci je spousta a já jsem teď trochu zaujatá, protože jsem velmi šťastná tam, kde jsem. Moc ráda spolupracuji s Jiřím Heřmanem. Obohacuje mě to. Našel ve mně spoustu věcí, ve které jsem ani nedoufala.

Hlas u Vás už hodně dozrál, ale vyvíjí se stále a bude vás dál posouvat. V jaké fázi se nacházíte teď a co je před Vámi? Jaké role byste si přála a na jaké se těšíte?

Hodně mých kolegyň má vysněné role a mnohé naopak říkají, že se těší, co jim život přinese. Já se řadím spíš k těm druhým. Ale mám určité plány, které bych ráda dodržela. Teď se chci ještě nějakou dobu věnovat Mozartovi, dělám Così fan tutte v Brně nebo Cherubína a Třetí dámu ve Stavovském divadle. Také bych ještě chtěla zůstat u francouzského repertoáru a u moderních skladatelů 20. století. Ale pouštím do svého života i Verdiho Requiem. Moc se na to těším, protože tato skladba je pro mě dárkem. Až nabudu ještě víc zkušeností a hlasově se posunu dál, tak bych ráda uzavřela kapitolu mužů a chtěla bych přejít k hrdinkám, jako jsou právě Verdiho postavy. A strašně moc bych si přála dělat třeba Dalilu, zatím se mi to daří aspoň koncertně.

Ale pěkných koncertních příležitostí Vás potkala celá řada, třeba s Jakubem Hrůšou v Bamberku jste dělala Dvořákovo Requiem…

Ano. Sbírám koncertní zkušenosti, jsem za ně moc ráda a je jich tak akorát. Teď mě čeká Svatá Ludmila ve Slovenské filharmonii a Eliáš s panem Altrichtrem a zmiňované Verdiho Requiem ve Zlíně s Tomášem Braunerem 2. dubna.

Také jste natočili krásné a úspěšné janáčkovské cédéčko v Londýně…

Mám z toho obrovskou radost! Tu nahrávku se mnou udělali vynikající muzikanti, klavírista Julius Drake, se kterým jsem poprvé vystoupila na festivalu Janáček Brno v roce 2016, a tenorista Nicky Spence. Společně jsme nahráli Zápisník zmizelého, Moravskou lidovou poezii v písních a ještě Říkadla. CD je nominované na cenu BBC Music Magazine Awards za nejlepší vokální CD roku. O konečném vítězi se stále ještě rozhoduje ve veřejném hlasování na webu časopisu. Hlasování končí 19. února.

Co bylo impulsem k té nahrávce?

To cédéčko vzniklo úplnou náhodou, oslovili mě po koncertě. Teď budeme mít další, 6. července v londýnské Wigmore Hall, což bude také velká věc. Přivezeme tam stejný program jako na CD. Koncert bude živě vysílat BBC Radio 3.

—

Václava Krejčí Housková vystudovala Konzervatoř v Českých Budějovicích (D. Volfová) a Akademii múzických umění v Praze (J. Přívratská). Absolvovala mistrovské kurzy pod vedením Margaret Honig. První angažmá přijala v roce 2010 v Moravském divadle Olomouc, kde ztvárnila řadu rolí, např. Dorabellu (Cosi fan tutte), Olgu (Evženu Oněginovi), Káču (Čert a Káča), Rosinu (Lazebník sevillský), Quickly (Falstaff). Od roku 2015 je sólistkou Národního divadla Brno, kde vystupuje v rolích Dorabelly (Cosi fan tutte ), Carmen, Ježibaby (Rusalka), Káči (Čert a Káča), Isoliera (Le comte Ory), Pavliny a Daphnise (Piková dáma), Siebela (Fausta a Markéta), Radmily (Libuše), Fenneny (Nabucco) nebo Lišáka (Příhody Lišky Bystroušky). V roce 2014 byla za svůj výkon v roli Smetona v opeře Gaetana Donizettiho Anna Bolena, kterou nastudovalo Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, zařazena do širší nominace na Cenu Thálie. V pražském Národním divadle debutovala v roce 2014 v titulní roli Bizetovy Carmen. Dále tam ztvárnila Cherubina (Figarova svatba), Třetí dámu (Kouzelná flétna), Třetí žínku (Rusalka), Lapáka (Liška Bystrouška), Smrt (Slavík) nebo Lauru (Jolanta). V libereckém Divadle F. X. Šaldy pak zpívala Tigrana (Edgar), Nicklausse (Hoffmannovy povídky) a Orfea (Orfeo a Eurydice). Nicklausse a Múzu z Hoffamnnových povídek nastudovala také v divadle J. K. Tyla v Plzni. V létě 2018 nazpívala CD pro londýnské vydavatelství Hyperion. Spolu s tenoristou Nicky Spancem a klavíristou Juliem Drakem natočili Zápisník zmizelého a Moravskou lidovou poezii v písni skladatele Leoše Janáčka. Dále vystoupila s Bamberskými symfoniky v čele s dirigentem Jakubem Hrůšou na prestižním mezinárodním festivalu v Edinburghu. Na programu bylo Requiem Antonína Dvořáka. Při slavnostním otevření Janáčkova divadla po rekonstrukci na podzim roku 2018, zpívala postavu Lišáka z opery Příhody lišky Bystroušky. Operu zaznamenala Česká televize a premiéra byla zároveň vysílána v přímém přenosu v rámci projektu evropských divadel Opera Vision. Spolupracuje s předními českými i zahraničními orchestry. Je hostem prestižních českých i mezinárodních festivalů – Wexford Festival Opera, Festival L´Été Bergerac, Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Prague Proms aj.

Foto:  NdB, Národní divadlo Moravskoslezské, archiv Václavy Krejčí Houskové, Martina Root, Nicky Spence