„Za své kořeny jsem opravdu vděčný.“

„Oslovili jsme čtrnáct skladatelů, z toho devět českých, aby nám napsali nová díla.“

„Je málo těles, která přežila s vlastní identitou. Česká filharmonie jedním z takových orchestrů je.“

Šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov dnes večer v Rudolfinu řídí program sestavený z české hudby. Nad ní, ale i nad Mahlerem, Čajkovským a světovým repertoárem a také nad svými kořeny a nad historií se zamýšlí v rozhovoru pro portál KlasikaPlus. Vyplývá z něj, že ve funkci, které se v Praze od této sezóny ujímá, bude ctít tradice a hledat cesty k jejich udržování, že však stejně tak bude usilovat o nové – a o nacházení rovnováhy.

Věříte v existenci společných slovanských prvků v hudbě? Mohou být ve vaší práci výhodou?

Určitě ano. Spojitosti existují. Záleží samozřejmě, jakou hrajeme hudbu. Když jde o hudbu slovanských autorů, myslím, že do ní společně dáváme autentičnost. Cítím ji, i když Česká filharmonie hraje Čajkovského. Ostatně, právě proto jsem byl tak rád, že mohu s Českou filharmonií uskutečnit projekt natočení kompletu Čajkovského symfonických děl pro společnost Decca. Ale ve hře České filharmonie je přítomno v tradicích mnohem víc, vždyť tu současně byla úzká blízkost s rakouskou kulturou. A tato směsice – protože není možné říci, že jde jen o slovanské, nebo jen o rakouské tradice – je pro mě hodně silná. Přetrvala a cítím ji.

Máte na mysli skutečnost, že Praha leží mezi Východem a Západem?

Přesně tak. A právě proto je zde přítomna fascinující kulturní a etnická směs, kterou nelze přehlédnout a přeslechnout.

A jak vnímáte vy sama sebe? Jako Francouze, jako Rusa… nebo jako světoobčana?

Jsem cosi jako míchaný salát. Pochopitelně, že nám kořeny v Rusku. Ale život mě pak zavedl do Ameriky, potom zpátky do Evropy… A práce, kterou mám v nejrůznějších, stále jiných zemích, ať už je to Německo, Rakousko, nebo teď Praha, mi dává možnost dotýkat se různých kultur. Proto s úsměvem hovořím o míchanici. Považuji to však hlavně za ohromný dar.

Vlastní kořeny nicméně nemohou být zapomenuty…

Nikdy. I kdyby je člověk chtěl zasunout, zapomenout, tak si myslím, že snad přímo „geneticky“ nelze. Za sebe říkám –  raději to ani nezkoušet. Navíc, já jsem za své kořeny opravdu vděčný!

Dá se říci, že z těchto důvodů je pro vás Čajkovskij „číslo jedna“?

Nemám žádná taková čísla. Každý skladatel, každá skladba, kterou se zabývám, je pro mě v té době „číslem jedna“. V srpnu pro mě takovou jedničkou byl Wagnerův Parsifal, kterého jsem dirigoval v Bayreuthu. O týden později jsem byl na BBC Proms v Londýně. Jedničkou se pro mě stalo v té chvíli Stravinského Svěcení jara. Klasifikovat skladatele opravdu nechci. Nikdy. To, co nám každý z nich zanechal a s čím můžeme žít, je velký dar. Tak velký, že není nejmenšího důvodu vytvářet nějaké pořadí.

Nehovořme tedy o pořadí, ale o hudbě, se kterou se cítíte nejlépe, nejpříjemněji, která je vám něčím nejbližší.

Já vám rozumím… Tohle pro mě nemá nic společného s národností. Spíše jde o to, jak můj nervový systém reaguje na nějakou konkrétní hudbu – a jak reaguje na jinou. Takže ano, když jste zmínil Čajkovského, mám ho odjakživa ve svém srdci. Podobně je tomu s Mozartem, Brahmsem, Wagnerem, Dvořákem… Nejde o národnost, ale o už zmiňované kořeny, protože jsou to i kořeny kulturní a hudební, související se začátkem našeho života, s tím, kde jsme vyrůstali. A jsou samozřejmě moc a moc důležité. Na druhou stranu na ně opravdu nelze současně zužovat komplex prožívání hudby každého z nás.

Kde se vlastně soukromě cítíte doma? Kdekoli? Nebo ve Francii?

Cítím se doma tam, kde pracuji. Protože jsem v té chvíli pohromadě s lidmi, s nimiž vzájemně sdílíme svůj vztah k hudbě. Ano, bydlím ve Francii, ale když jsem v Praze, tak se naprosto cítím jako doma v Praze. A stejně tak v New Yorku, Londýně, Vídni… nebo Bayreuthu. Takový je prostě život hudebníka.¨

Zároveň se někdy říkává, že hudebníci pořád někde sedí na kufrech a nejsou vlastně doma nikde…

Já nemohu úplně říci, že jsem doma ve Francii, protože jsem tam strašně málo. Ale ano, pokud bych měl označit jeden domov, tak pak je tam. Fyzicky, soukromě, ne geograficky.

Co od vás můžeme očekávat v Praze? Hlavní repertoár, překvapení, nové věci…?

Když se podíváte na první sezónu, která byla z velké části naplánována ještě Jiřím Bělohlávkem a v níž se musely po jeho odchodu udělat některé změny, tak určitě objevíte nějaká překvapení. Myslím, že by jím mohla být symfonie od Luciana Beria. Případně skladba Weites Land „Musik mit Brahms“ od Detleva Glanerta. To jsou jen dva příklady. V dalších letech nás čeká tolik různého repertoáru…! Důležité je a bude najít a udržet rovnováhu. Máme obrovské publikum – různí lidé se zajímají o rozdílné věci. A všichni očekávají, že je uspokojíme…! Jednou z mých iniciativ je nová tvorba. Oslovili jsme čtrnáct skladatelů, z toho devět českých, aby nám napsali skladby. V nadcházejících letech se tato díla postupně stanou skutečností. Považuji to za svěží vítr. A za velmi důležité, protože život, to musí být kreativita. A musíme sledovat, co je nového. Neznamená to však zároveň, že zapomene na své Dvořáky, na své Mahlery… Zrovna Mahler bude teď pro nás hodně důležitý. Začínáme letos jeho Druhou symfonií zvanou Vzkříšení. A postupně uvedeme všech devět, které také máme společně natočit. Pro nadcházející roky je Mahler jedním z hlavních projektů České filharmonie. Dal jsem pár příkladů, ale jak říkám – nejdůležitější bude udržet balanc, rovnováhu. Věnujeme se hudbě různých kultur, různých období…

Máme rozumět rovnováze jako důležitému a příznačnému slovu?

Ano, hledání a nalézání rovnováhy ve všem, v celém životě, je nesmírně důležité. Někdy ji najdete dokonce tak, že vzájemně konfrontujete extrémy.

Jak se budete dělit o programy s Jakubem Hrůšou a Tomášem Netopilem? Každý jste jiný…!

Mít v naší filharmonické rodině dva mladší kolegy, oba narozené v České republice, je výborná věc. Chceme společně přivádět na pódium ty nejlepší talenty. Ať už jimi budou hosté, nebo členové orchestru, sólisté, nebo dirigenti. V každém případě mají oba kolegové co říci, každý z nich po svém reprezentuje tradice české hudby, které samozřejmě musí být uchovávány a rozvíjeny.

Zjednodušeně řečeno, nebude to ale tak, že oni budou dirigovat českou hudbu a vy světový repertoár.

Samozřejmě ne. Nikdo nemůže nějakou hudbu vlastnit sám. Hudba paří všem. A moji kolegové mají svůj vkus, vlastní temperament a své sny. Budeme určitě vytvářet prostor pro to, aby i oni mohli své sny a představy realizovat. Pro všechny je dost místa. Já nejsem nicméně ten typ, který by vedl Českou filharmonii, aniž by dirigoval českou hudbu. To nejde. Třetího října hrajeme Smetanu, Martinů  Dvořáka. Potom otvíráme sezónu Mahlerovou Druhou symfonií. Mimochodem – všeobecně se říká, že Mahler je rakouský skladatel. Ale vy i já víme, že se narodil na Českomoravské vrchovině, což zcela určitě hodlám dávat najevo a zdůrazňovat. A pak hrajeme Dvořákovu Sedmou symfonii, kterou také diriguji já. Hrajeme ji i na turné po Spojených státech, společně s Novosvětskou symfonií a se skladbou od Luboš Fišera, který teď není mimo Českou republiku známý. Můžete z toho vidět, že závazek k české hudbě považuji pro sebe za stejně důležitý jako orchestr.

V New Yorku a Washingtonu budete dirigovat koncerty ke stému výročí vzniku Československa, včetně večera přesně na 28. října. Cítíte důležitost a váhu těch okamžiků?

Ano. Víte, na historii a na okolnosti, které nás dovedly tam, kde jsme, si nelze stěžovat. Když přemýšlím o historii Československa – před sto lety jste získali svobodu, abyste ji o dvě desetiletí později zase ztratili, někým opět ovládnuti – Německem za války. A brzy po válce opět, tentokrát Sovětským svazem. Před padesáti lety sovětské tanky vjely do Prahy… Uvažujeme-li o národní historii, tak zjišťujeme, že některé okamžiky jsou šťastné, některé s sebou nesou pocit studu. Připomínat si musíme oboje.

Vzpomenete si mimochodem, co jste tehdy v srpnu před padesáti lety dělal?

Ano, přesně. Byl jsem v Leningradě, ale měli jsme ještě prázdniny. Noviny se tehdy daly koupit ve stánku, ale lidé je mohli číst i na ulici – byly na zdech. A na procházce jsem v novinách zahlédl zprávu o vstupu vojsk do Československa. Ovšemže se tehdy nepsalo o invazi. Informace byla podávána zcela jiným způsobem. Ale pamatuji si, jak jsem to viděl v novinách. A povím vám ještě jednu věc. Vzpomínám i na prvního září toho roku, to je den, kdy začíná v Rusku škola. Naše třídní učitelka, která vyučovala dějepis, se zmínila o sovětských tancích v Československu. Pamatuji si její výraz. Nemohla povědět nic proti vládě, ostatně byla členkou komunistické strany, ale v jejich očích jsem zřetelně viděl stud. Znak inteligence… Hodně se tím všichni v mém okolí zabývali, šlo o živé téma. Mnoho lidí mělo tehdy stejné pocity jako ona. Bylo mi šestnáct. Nemohu na to zapomenout.

Vy sám jste potom emigroval.

Ano, o sedm let později.

Jak byste dnes popsal pozici České filharmonie na mezinárodním trhu, pokud takto lze hovořit o hudebním umění…

Rozumím, co myslíte. V mých očích je Česká filharmonie v celosvětovém měřítku mimořádný kulturní klenot. Hovořím o identitě. Je málo těles, která přežila s vlastní identitou, o nichž můžete i dnes jednoznačně říci, kým jsou. Česká filharmonie, díkybohu, jedním z takových orchestrů je. A musíme to uchovat. Kdybych o této jedinečnosti nebyl přesvědčen, do Prahy bych pracovat nešel. Kdykoli hovořím s lidmi v cizině a zmíním Českou republiku, Prahu, Českou filharmonii, mohu vidět jednoznačnou reakci – ta slova mají auru, kouzelnou moc. Byl bych opravdu rád, aby to Češi věděli. Moji hudebníci to vědí.

S čím tato aura souvisí?

Jde podle mého o krásu. Každý ví, že renesance začala v Itálii. Lidé cestují, aby viděli Řím a Florencii. Každý také ví, že Petrohrad je jedním z nejkrásnějších světových měst. Ale totéž patří k Praze. Rozdíl spočívá v tom, že při pohledu do historie považuji za důležité, že Čechy nechtěly dominovat, nikoho ovládat. Naopak, byly často ovládány. A proto nikdo nemá důvod cítit nic jiného, než obdiv ke kráse a k umění a respekt k tradici.

Foto Marco Borggreve