„Akustika v Zarjaďje interprety neodhaluje, ale jemným dozvukem jim pomáhá.“

„Beethovenova Devátá je pro zpěváky dřina.“

„Chystáme se na Velikonoční festival do Salcburku a dvakrát do hamburské Elbphilharmonie.“

Pražský filharmonický sbor má po koncertě v Moskvě. Jeho sbormistr Lukáš Vasilek se v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz vrací k dojmu z tamního nového sálu v parku Zarjaďje, popisuje náročnost sborového partu Ódy na radost v Beethovenově Deváté symfonii a přibližuje nejbližší zahraniční cesty tělesa. A protože sbor kvůli koronaviru musel zrušit účinkování v Hongkongu, kam měl odletět přímo z Moskvy, vzpomíná také na to, jak před lety zamezily jedné prestižní cestě do ciziny povodně.

…tak jaký byl sál Zarjaďje? Jak se Rusům povedl?

Je to dokonalá architektura – čistá, funkční, nijak prvoplánově okázalá, ale přesto krásná. Celý ten komplex perfektně zapadá do okolní zástavby – jako by vyrůstal z terénu. Interiér je perfektně barevně vyladěný, nic vás neruší, můžete se soustředit jen na hudbu. Všechno do sebe zapadá. Akustika interprety neodhaluje, ale jemným dozvukem jim pomáhá. Byl to zážitek!

Jeví se Moskva při takto letmé návštěvě jako běžné velkoměsto, nebo je pro Čechy něčím exotická?

Rusko samo o sobě je jiné a specifické, takže i Moskva nese takové rysy. Ale exotiku bych v tom nehledal, to je moc silné slovo. Zas tak odlišná totiž Moskva není a v podstatě se dá říct, že se podobá jiným evropským velkoměstům se všemi jejich klady, zápory nebo lokálními zvláštnostmi.

A jaké další zahraniční úkoly čekají PFS v příštích měsících?

Chystáme se teď na Schönbergovy Gurre-Lieder na Velikonočním festivalu v Salcburku – s Christianem Thielemannem a Staatskapelle Dresden. O pár týdnů později pak budeme dvakrát koncertovat v hamburské Elbphilharmonie. Na prvním koncertě to bude Janáčkova Káťa Kabanová s Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou a na druhém Glagolská mše s Orchestrem Labské filharmonie a Alanem Gilbertem. Tyto projekty jsou pro nás velmi prestižní a je za nimi obrovská a mnohaletá práce ředitele sboru Radima Dolanského.

Je Beethovenova Devátá pro pěvecké sbory vděčným a oblíbeným číslem?

Vděčné dílo to vzhledem k publiku určitě je. Devátou všichni znají a rádi na ni chodí. Ten part je extrémně vypjatý a v některých místech sahá až na hranu pěveckých možností. Jeho zvládnutí vyžaduje výbornou techniku a také zkušenost. Určitě je to jedna z nejtěžších položek základního sborového repertoáru.

Je potřeba ji připravovat s ohledem na dirigenty vždy hodně osobitě, nebo má univerzální interpretační tradici? Liší se hodně její jednotlivá provedení, která sbor každoročně absolvuje?

Naše nastudování je pořád stejné a vychází v maximální možné míře z Beethovenovy partitury. Tento základní tvar pak už jen přizpůsobujeme požadavkům jednotlivých dirigentů. Ty ale většinou nebývají nijak závratné, protože právě u Deváté je interpretační tradice velmi silná a jednotlivá provedení se navzájem dost podobají. Ale i při této skladbě jsme už zažili velmi osobité přístupy. Nejvíc asi s Berlínskými filharmoniky a Simonem Rattlem, který dělal dost velké změny v dynamice, artikulaci a frázování. To bylo určitě nejoriginálnější provedení Deváté, jaké jsem zažil.

Které partitury jsou pro sbor těžší než Devátá?

Nelze takhle jednoduše srovnávat, každá skladba je komplikovaná něčím jiným. K těm nejnáročnějším kompozicím základního sborového repertoáru ale určitě patří Beethovenova Missa solemnis, Brahmsovo Německé requiem nebo třeba Verdiho Quattro pezzi sacri.

Pražský filharmonický sbor měl z Moskvy pokračovat ke dvěma a capellovým koncertům do Hongkongu. Kvůli koronaviru nemohl. Zažil jste už někdy, že by uměleckou cestu takto nekompromisně překazila nějaká podobná vyšší moc – zemětřesení, povstání, epidemie…?

Ano, stalo se to už víckrát. Nejvíc mi uvízl v paměti projekt opery „1984“ Lorina Maazela. Operu jsme měli uvést scénicky ve Valencii v roce 2007, samotný Lorin Maazel měl dirigovat. Bylo to hodně náročné dílo a studovali jsme ho dlouho, samozřejmě jsme ho už uměli i zpaměti. Jenže pak přišly do Valencie povodně a nikam jsme necestovali… – dozvěděli jsme se to asi dva dny před odletem. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Místo toho jsme tenkrát nastudovali velký a cappella program z díla Petra Ebena, který v té době zemřel, a provedli jsme ho k jeho poctě v Rudolfinu.

Foto: archiv KlasikyPlus, Petr Veber, Konstantin Rychkov