„Psaní a kytara se u mě vždy propojovaly.“

„Publikum je v Chicagu krásně zvědavé.“

„Nejvíc zapůsobí pěkně zahraná novinka, která je dobře napsaná, to pak jedou kopírky naplno..“

Právě odehrál několik koncertů v Chicagu a už se chystá do Dillí, kde ho za týden čeká sólový recitál v Dogra Hall. Mezitím mu v České republice hrají jeho skladby. LUKÁŠ SOMMER je momentálně rozkročen mezi Amerikou a Indií a od první chvíle také mezi kytarou a skládáním. A jak přiznal v rozhovoru pro KlasikaPlus.cz, jedno bez druhého by ho nenaplňovalo.

Jak se Čech dostane na Latin American Guitar Festival a jak je vlastně organizovaný?

Loni jsem hrál na festivalu Guitar Encounetrs a potkal mexického kytaristu Ivána Resendize, který mě na festival pozval. Festival si každý rok zve jednoho kytaristu z Evropy a letos to tedy padlo na mě. Jde o několikadenní festival, který zahrnuje koncerty, masterclass a přednášky. A navíc, mohu tam hrát na krásný nástroj Luthiera Marshalla Brune, který je partnerem festivalu.

Hrál jsi i vlastní skladby? Jak je Američané přijali?

Hraju výhradně své skladby, nakonec psaní a kytara se u mě vždy propojovaly, a tak mi nic jiného vlastně nedává smysl. Postupem času ale narážím na zajímavé autory v kytarové literatuře a tu a tam někoho do této dramaturgie zařadím. V Chicagu jsem zahrál také skladbu Václava Paroulka a Františka Lukáše.

Jaké je v Chicagu publikum, spíš konzervativní nebo nakloněné novinkám?

Publikum je krásně zvědavé, skoro bych řekl, že nabídnout tu standardní kytarové skladby by byla škoda. Každý den tu potkáš kytaristy různých národností. A co každého zajímá, jsou nové skladby z tvé země. Ty osvědčené už každý zná.

Takže nejsou vysazeni jen na tradiční kytarovou literaturu?

Neřekl bych, spíš se každý snaží o jistou vyváženost. Stejně ale pokaždé nejvíc zapůsobí pěkně zahraná novinka, která je dobře napsaná, to pak jedou kopírky naplno..

Ty se do USA vracíš pravidelně, máš tam za sebou několik projektů i natáčení… Jaké je v USA povědomí o českých muzikantech a hudebnících? A jak přijali Tebe, který už není jen hostující umělec, ale tak trochu konkurent místních?

To je na téhle komunitě krásné, že se tu nehraje umouněná hra na „konkurenci“. Ty nejhezčí věci tu vznikají jakoby náhodou. Potkáš na koncertě paní, zjistíš, že je ředitelka galerie a druhý den tam hraješ. Díky Masaryk School a zejména Ireně Čajkové, která je neskutečný tahoun české kultury v Chicagu, tu mají Češi velmi dobrou pověst. Já jsem tu navíc dobře zapsán i jako skladatel, před dvěma lety zde Pavel Šporcl s Civitas Ensemble natáčeli mé dvě skladby a zrovna dnes si jedu pro hotové CD. Za rok se tu možná bude premiérovat nová skladba, ale to nechci zakřiknout.

Kromě Latin American Guitar Festival vystupuješ i v Masaryk School nebo v Café Prague, to ukazuje na docela silnou českou kulturní základnu…

Ano, česká komunita tu kooperuje skvěle a je-li někdo cvok jako já, který jde do všeho naplno, ihned si ho tu Češi „rozeberou“.

Na tom, že se Čech dostane na latinskoamerický kytarový festival, možná není tolik překvapující, jako to, že přijde pozvání z indického Dillí. Jak vnikla příležitost zahrát si sólový recitál v Dogra Hall?

Do Dillí mě před rokem na turné pozval Jaroslav Svěcený a já Indii doslova propadl. Vykomunikovat další moznost nebylo díky velice srdečné povaze Indů nijak složité, navíc ambasáda v Dillí funguje znamenitě a zajistila mi kompletní servis. A tak tam 15. října budu hrát na největším festivalu Rendezvous 2018, který probíhá dva týdny po celém Dillí.

Je nutné připravit nějaký speciální repertoár?

Ne, už před lety jsem si řekl, že buď mě festivaly a pořadatelé přijmou jako hrajícího autora, nebo nebudu hrát vůbec. Dnes už bych asi neuměl dělat ústupky z dramaturgie, recitál mám koncipovaný jako ucelený příběh a vkládat do něj něco tzv. přístupného nebudu. Zatím mi to prochází (usmívá se).

Mezitím, co jezdíš a hraješ po světě, doma v ČR hrají jiní Tvé skladby, např. nedávno v koncertní síni Atrium na pražském Žižkově v podání souboru Solaris3 – o koncertu jsme informovali ZDE. Znamená to, že ses tedy rozhodl být půl napůl skladatel i interpret?

Od první chvíle současně píšu i hraju, takže jsem tak zvyklý. Jedno bez druhého by mě nenaplňovalo. Je krásné slyšet svou hudbu hranou jinými nástroji, ale znamená to nekonečné hodiny samoty u papíru. A to potom vezmu kytaru, sbalím kufry a jedu.

Myslíš, že jedna z Tvých uměleckých činností jednou převáží?

Priority se mění podle toho, čím se právě zabývám. Snažím se, aby byl každý den naplněný po okraj a abych, to co mám udělat, udělal. Zbytek neřeším.

Co Tě čeká, až se vrátíš?

V listopadu mě v Pražské Křižovatce čeká premiéra celovečerní jevištní fresky Časoplet, která vznikla ke sto letům republiky na objednávku Opery Studio. Je to devět obrazů z naší historie a já sám pro sebe tomu říkám hudební komiks. Celé to vznikalo velice organicky, v propojení s bezvadnými tvůrčími lidmi a tak nějak nepochybuji, že to dopadne dobře. Pár dnů na to diriguji v Lysé nad Labem šest představení svého muzikálu Sindibád, který jsem psal pro děti. V lednu mě pak čeká živě přenášený recitál v Kennedy Center ve Washingtonu. No a pomalu skicuji klavírní koncert, ale to je ještě daleká píseň.

Foto: Archiv Lukáše Sommera