„Je jiná doba, jiný čas, jiné regule.“

„Je to s publikem těžší? – Vždycky!“

„Připravovala jsem Fibichovu Hedy do Opavy. Premiéra měla být v červnu.“

Přední tuzemští operní umělci prostřednictvím televizních kamer potěší dnes večer publikum koncertem, který v přímém přenosu vysílá ČT art pod názvem Ve zpěvu hledejme úlevu… Koncert je navíc benefiční, podpoří krizovou Linku seniorů provozovanou společností Elpida. Sólisté vystoupí za klavírního doprovodu na jevišti Státní opery, z důvodů pandemie za přísných hygienických opatření a před prázdným hledištěm. Posledním číslem programu je árie „Bohové věční“ ze Smetanovy Libuše. O výjimečné roli i o současné době uvažuje v rozhovoru pro portál KlasikaPlus sopranistka Dana Burešová, která Libuši zpívá v aktuální inscenaci pražského Národního divadla a která pěvecké defilé uzavře.

Libuše je velkým úkolem, opera je určena pro slavnostní a sváteční chvíle. Jak ji vnímáte vy jako interpretka?

Z mého vnitřního pohledu pociťuji Libuši především jako závazek. Morální závazek. Nezpívá se třikrát do týdne. Má svůj hluboký národní dopad. Patří k českým tradicím, náleží do české operní a divadelní historie, sděluje zásadní myšlenky, které mají velkou váhu. Libuši mám velmi ráda a je pro mě i morálním závazkem, abych přednesla všechno, co autor chtěl říct. V rámci českého repertoáru je tahle role jedním z vrcholů, ke kterému lze dospět. Já mám to štěstí, že jsem k němu dospěla. Dlouho jsem se nemohla odhodlat. Neměla jsem dost odvahy, váhala jsem, jestli naplním všechna kritéria, jestli dostojím kvalitám všech těch dam, které ji zpívaly přede mnou. Pár let mě přemlouvali…

Mluvíte o proroctví, nebo o celé roli?

O celé roli.

A kdy jste se tedy odhodlala?

Vstoupila jsem do minulé inscenace Národního divadla, kterou dirigoval Robert Jindra. Je to skoro deset let. Přesvědčoval mě dva nebo tři roky… Nebyla jsem si jistá, že splním všechny představy, které bych měla splnit. Nicméně časem vždycky zjistíte, že nejde o představy ostatních, ale že vás tíží nejvíc vaše vlastní představy.

Smířila jste se nakonec s tím, že jste výzvu přijala?

Jsem nadšená, že Libuši můžu zpívat. Přijala jsem ji s respektem a dělá mi čím dál větší radost. Je to překrásná, nádherná role.

Čeká vás vystoupení před prázdným hledištěm. Je to regulérní?

Nejméně regulérní je, že jsme se o koncertě dozvěděli jen nějakých deset dní dopředu. Ale pro propagaci Národního divadla je to úžasná věc. Máme teď takovou dobu, že všechno je poprvé. Ta doba je taková nejenom pro zpěváky, ale pro všechny, počínaje malými dětmi na základních školách a konče všemi dospělými, kteří nemohou pracovat nebo většinu času pracují z domova. Je jiná doba, jiný čas, jiné regule. Ano, před prázdným hledištěm je to úplně něco jiného. Vyzkoušíme si něco, co jsme ještě nezažili, ale na druhou stranu zpívat bez publika si představit umíme, zažíváme to na zkouškách.

Je nicméně těžké přesvědčit sama sebe, že už to není jen generálka, ale koncert, když se nedíváte do publika?

Každý profesionál se musí koncentrovat, když si řekne, že jde vystupovat. A je jedno, jestli před ním jsou dva lidé, nebo dva tisíce lidí. Oblékne si večerní šaty nalíčí se… a začínáme…!

Vnímáte rozdíl mezi koncerty s orchestrem a koncertem s klavírem?

Jde o jiný pocit, ale k naší profesi patří obojí. Jak produkce s klavírem nebo třeba v kostele s varhanami, tak produkce s orchestrem. Pro mě osobně orchestr je emocionální a zvukovou nadstavbou. Přináší spoustu dalších inspirací, ale klavír je na druhou stranu mnohem intimnější nástroj… Samozřejmě záleží na souhře s klavíristou, jak se cítíte, jestli si navzájem dokážete rozšiřovat hudební obzory, jestli se dokážete inspirovat. Zpívám se Zdeňkem Klaudou, vedoucím korepetitorů v Národním divadle. Shodujeme se velmi dobře. Má svou představu, což je pro zpěváka velmi cenné, ví, co chce. Já říkám, co cítím a co ne… Domluvili jsme se úžasným způsobem.

Zpíváte Libuši s klavírem jinak než s orchestrem?

Ne, stále stejně. Pocity, emoce… ty jsou stále stejné, ať je to s klavírem, nebo s orchestrem. Mám prostě představu, jaký obsah přenáším, co zpívám a co chci sdělit.

A co do intenzity zvuku…?

Musíte v každém případě naplnit Státní operu… Já jsem typ, který se přizpůsobuje doprovodu. Když je velký orchestr, tak asi hlasu daleko víc popustím otěže. Když zní klavír, který je mnohem jemnější, tak mám pocit, že musím být jemnější i já. Jenomže – co to znamená? Dynamiku? Výraz? To si musí interpret zpracovat sám v sobě. Ale technicky je to stále stejné. Zpěvák si musí být vědom prostoru a ten musí naplnit. V dnešním případě zvuk musí mít odpovídající dynamickou kvalitu, a přesto se musí pojit s klavírem.

A divadlo prázdné a divadlo plné, s publikem… To je velký rozdíl?

Vždy záleží na akustice daného divadla. Například v Národním divadle, když je prázdné, se zvuk vrací daleko rychleji. V okamžiku, kdy jsou v jakémkoli sále lidé, tak se prostor jakoby udusí, akustika je trochu sušší. A zvuk se nevrací tak snadno a tak rychle.

Je to tedy s publikem těžší?

Vždycky!

A akusticky?

V našich pražských divadlech problém není, ale pamatuji si, když jsem byla kdysi za dob studií v Karlových Varech na Dvořákově pěvecké soutěži, že první kolo bylo tehdy v jakémsi sále, který byl zoufalý, kde se nevracela akusticky ani nitka… A nebo České Budějovice a jejich sál Metropol, kde se také hraje opera. To je pro zpěváka, jak se říká, výzva. Sama jsem tam strávila myslím dvě sezony a člověk se hodně naučí, protože zjistí, že zvuk se opravdu nemusí vůbec vracet… A přesto s tím musí něco udělat a udělá.

Kdy vás čeká nejbližší Libuše?

Podle dostupných rozpisů a plánů hned v září. Doufejme, že sezóna začne už normálně.

A nějaká další role…?

Připravovala jsem Fibichovu operu Hedy do Opavy. Premiéra měla být v červnu, ale bohužel nebude. Do příští sezóny se nevejde, tak bude, doufejme, v přespříští sezóně. Moc jsem se na Hedy těšila, je to úžasná muzika.

Směřovala jste k Libuši logicky?

Můj profesionální život pěvkyně se odvíjí docela logickou řadou. Začala jsem lehčím repertoárem, ale obor se snažím stále držet stejný. Prvním přiblížením k Libuši je pro mladodramatický soprán Mařenka v Prodané nevěstě. Pak Rusalka. A další a další role… Pro mě velkou zkouškou byl Wagnerův Tannhäuser, to znamená role Alžběty.

Milada ve Smetanově Daliborovi před Libuši nepatří?

Patří také, ale pro mě nejbližší Libuši byla Alžběta.

A Elsa v Lohengrinovi…?

To je zase něco úplně jiného, ta je ještě dál za Libuší, ale jiným směrem. A k ní jsem přišla až po Libuši. S Alžbětou jsem dlouho váhala… Nebyla jsem si jistá, jestli je ve schopnostech a možnostech mého hlasu tu hudbu naplnit… Poprvé jsem ji zpívala v Brně.

Co může být víc po Libuši?

Já takovéhle směrování nemám. Nevnímám nic jako začátek a jako konec. Každé ráno je dobrý začátek, každý večer by mohl být hezký konec. Neupínám se k žádným konkrétním úkolům. Nestanovuji si cíle, nevím, co by mohlo být po Libuši… Možná další Wagner. A v české opeře by se dalo jít zpátky k Dvořákovi. Role carevny v opeře Dimitrj je dostatečně dravá a dramatická. A nebo bychom se museli vrátit k Fibichovi a do repertoáru, který se moc nehraje.

Jak trávíte tyto týdny, ve vykolejení, když jste ze dne na den zjistila, že nebudou žádná představení? Kromě toho, že jste doma šila roušky…

Snažím se po celou dobu průběžně učit tak, aby studentky měly alespoň dvě hodiny týdně. Režim je improvizovaný. Skype, WhatsApp… a všechna další možná media. Učím jen zprostředkovaně. Osobně nelze. Ale je to vlastně velmi zajímavá práce, protože studentky postupně přicházejí na to, že musejí pracovat mnohem samostatněji. Mnohé technické finesy musejí hledat samy, je potřeba pracovat mnohem uvědoměleji.

Je to dobře?

Ano, pro jejich život i pro budoucnost rozhodně ano. A jinak se bavím tím, co mě zrovna napadne, dostanu se třeba konečně ke knížkám, které jsem získala před čtyřmi roky. Mám výhodu, že mohu číst do čtyř do rána a druhý den to dospat do jedenácti. Po práci, po zpívání, se mi stýská, ale zazpívat si mohu.

A stýská se Vám po publiku?

Nepřipouštím si to. Zazpívala bych si na jevišti, jak ráda…! Ale všichni víme, že to momentálně nejde, takže musíme brát život takový, jaký je, nechat ho takový, jaký je, a trpělivě počkat, až nadejde čas, kdy budeme moct zase zpátky na jeviště. Samozřejmě, že se všichni těšíme. A stejně tak se určitě i mnoho lidí těší do divadla do hlediště. A tak i ten dnešní koncert má být pozvánkou na další sezónu.

——–

Operní gala (o kterém jsme už psali ZDE) ze Státní opery vysílá Česká televize od 20:00. Živý stream poběží na facebooku Opery Národního divadla i na facebooku České televize. Po celý květen bude pak záznam umístěn na webu České televize.

Zpěv sólisté a hosté Opery Národní divadla a Státní opery: Adam Plachetka, Pavel Černoch, Štefan Margita, Kateřina Kněžíková, Alžběta Poláčková, Anda-Louise Bogza, Jiří Brückler, Svatopluk Sem, Jiří Sulženko, Dana Burešová, Josef Moravec, Jana Sibera, Tereza Štěpánková 

Klavír a korepetice: Alexandra Borodulina, Martin Levický, Zdeněk Klauda, Katarína Bachmannová

Večerem provází: Martina Preissová, členka Činohry ND

Foto: Petr Veber, Fb ND Praha, Ilona Sochorová