„Dotýkat se cítění lidí minulosti je zásadně důležité, pokud chce být člověk kultivovaným a komplexním interpretem.“

„Směřuju tam, kam mě vedou moje zájmy, senzitivita a vkus.“

„Považuji se víc za milovníka umění než za patriota.“

Pětadvacátý Mezinárodní varhanní festival Audite Organum v pražské bazilice sv. Jakuba otevře první srpnový čtvrtek mladý francouzský varhaník David Cassan, rozkročený jako pedagog mezi metropoli a východofrancouzské město Nancy a jako interpret mezi svou vlast a velkou část světa. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje program svého koncertu, ale také se zamýšlí nad francouzskou a německou hudbou a nad typy nástrojů, přibližuje své názory na vyučování a hlavně uvažuje o odlišnostech i styčných bodech interpretace a improvizace.

Kde žijete? V Paříži, nebo v Nancy?

Bydlím v Paříži, kde jsem titulárním varhaníkem v l’Oratoire du Louvre. Vyučuju také improvizaci v St Maur des Fossés, což je předměstí Paříže. Ale každý týden cestuji do Nancy vyučovat varhanní interpretaci.

Které varhany jsou vašimi domovskými? A jakou mají dispozici?

Cvičím v l’Oratoire du Louvre. To je kostel, který býval starou královskou kaplí v paláci Louvre. Varhany mají osmašedesát rejstříků a tři manuály. Jde o typické francouzské novoklasické varhany postavené tak, aby se na ně dali hrát Jehan Alain, Olivier Messiaen, Marcel Dupré, Maurice Duruflé, Jean Langlais, Gaston Litaize… Polovičku píšťal vyrobil Merklin, druhou polovinu Gonzales. Ale hrát se na ně dá mnoho různých autorů od baroka po moderní časy. Nástroj má k dispozici množství různých zvukových barev a kombinací sólových rejstříků. Zní velmi precizně a čistě a je inspirativní i pro improvizování.

A které jsou vašimi nejmilejšími?

Nemám žádného favorita. Když na nějaké varhany hraju poprvé, jde vždy o nové objevování, o opravdové nové dobrodružství. A člověk nikdy nehraje dvakrát stejně ani na tentýž nástroj. Vždycky je to nové a odlišné. Varhaník se musí umět přizpůsobit nástroji a pokusit se vydat ze sebe to nejlepší. Občas nástroje lépe znějí v preciznější estetice, která umožňuje interpretovat více skladatelů ze stejného období. Záleží na varhaníkově mysli, na jeho cítění i vkusu, na tom, co chce dělat a čeho chce dosáhnout. Tahle mnohost bez ohraničení se mi moc líbí!

Dají se srovnat vaše pařížské varhany s těmi pražskými v bazilice svatého Jakuba?

V mnohém ano; svatojakubské varhany jsou obrovským nástrojem s mnoha možnostmi. Pokud zvolíte dobře barvy, můžete na ně hrát prakticky cokoli. Stejně jako v l’Oratoire du Louvre, jsou i tyhle varhany rozděleny do několika částí. Nejdůležitější je stará skříň, ale pak jsou tu ještě dvě další žaluziové na bočních galeriích chrámu. S takovou dispozicí, jaká tu je, se dají hledat a nacházet i speciální zajímavé efekty. Ale i tak jde o nástroj rozhodně víc ovlivněný německým duchem než je ten můj v l’Oratoire du Louvre. V mixturách a jazycích se dají najít barvy typické pro německou hudbu. Rád trávím hodně času registrováním, hledáním toho přesného zvuku, jaký potřebuju a chci. Svatojakubské varhany se svou bohatou dispozicí jsou proto pro mě úžasnou laboratoři!

Kolikrát jste v Praze hrál?

U Jakuba jsem vystoupil už před dvěma roky. Byla to tehdy moje první zkušenost v České republice a mám z té doby moc pěkné vzpomínky. Strávil jsem mnoho času i chozením po Praze, která je naprosto nádherná.

Začínáte program Bachovou hudbou… Jaké místo zaujímá ve Francii?

Celosvětově je Bach považován za hudebního génia. Pro mě osobně, a pravděpodobně pro každého varhaníka, je tím největším mistrem. Někteří z nás by o něm možná dokonce řekli, že je „náš bůh“. Samozřejmě i ve Francii hrajeme Bacha často. Jeho umění přesahuje časy a kultury, jeho hudba hovoří ke každému, oslovuje do hloubky. Existuje samozřejmě mnoho způsobů, jak Bachovu hudbu interpretovat: s historickým přístupem, z pohledu náboženství, romanticky, moderně… Bach, ve Francii i kdekoli jinde, vyhoví vkusu každého člověka.

Jsou ve Francii vhodné nástroje pro Bachovu hudbu?

Samozřejmě. Od šedesátých let minulého století byla postavena řada nástrojů v historizujícím duchu. Zejména právě pro barokní německou hudbu. Řada velkých francouzských varhaníků, Marie Claire Alain, Michel Chapuis, André Isoir a další, zkoušela znovuobjevovat Bachovu hudbu i hudbu jeho současníků historicky poučeným pohledem. Hodně nástrojů stavěných přímo pro interpretaci německé hudby sedmnáctého a osmnáctého století a řada varhanářů, kteří jsou experty na tuto estetiku, jsou zvláště v Alsasku.

Nicméně i tak asi musí být potěšením přijet do Německa a hrát tam na nástroje z Bachovy doby, třeba na Silbermannovy varhany, viďte?

Pochopitelně. Vždycky je vděčné zahrát si na historický nástroj. Pomáhá to pochopit mnohé z hudby té doby a vcítit se do ducha skladeb a jejich tvůrců, objevovat reálný zvuk, vnímat praxi varhanářského umění… Dotýkat se cítění lidí minulosti je zásadně důležité, pokud chce být člověk kultivovaným a komplexním interpretem.

Preferují francouzští varhaníci hudbu své země? Jako správní patrioti…? A jak vy?

Za sebe musím říci, že mám rád jak hudbu francouzskou, tak zahraniční. Samozřejmě, že jsem od mládí poslouchal spoustu děl francouzských autorů, samozřejmě, že to ovlivnilo můj vkus. Ale myslím, že jsem vnímavý pro všechnu dobrou hudbu, ať je jakéhokoli původu. Důležité je, aby se člověka dotkla, aby jím pohnula. Považuji se víc za milovníka umění než za patriota.

Jak byste popsal proslulou francouzskou „symfonickou“ varhanní hudbu z přelomu devatenáctého a dvacátého století?

Je to bohatá a různorodá hudba. Byla řada skladatelů ovlivněných Césarem Franckem a komponujících v duchu postromantické estetiky – Widor, Vierne, Pierné, Guilmant, Saint-Saëns… – a řada skladatelů ovlivněných spíše Debussym, preferujících „impresionistický“ nebo modální styl: Tournemire, Duruflé, Mulet, Dupré, Messiaen, Alain… Varhany jejich doby jsou ovlivněny symfonickým zvukem, ale zároveň roste počet různých rejstříků, které k sólovým přidávají proměny nebo další barvy. Období, které zmiňujete, je každopádně druhým zlatým věkem francouzské varhanní hudby po časech Couperina a Grignyho.

Když spolupracujete s orchestry, které skladby jsou pro vás nejobvyklejší vedle Saint-Saënsovy Varhanní symfonie?

Například koncerty od Poulenca, Jongena nebo Händela…!

Často na koncertech improvizujete. Držíte se nějakých obvyklých postupů, vzorů, ideálů, předchůdců… – nebo se necháváte především vést vlastní fantazií?

Záleží na konkrétní improvizaci. Když improvizuju v barokním nebo romantickém stylu, nebo když se rozhodnu respektovat některou akademickou formu, to znamená fugu, sonátovou formu, téma s variacemi a podobně, tak se samozřejmě držím nějakých pravidel a vzorců. Ale když improvizuju na text, na nějaký obraz nebo třeba k němému filmu, pak mohu být a jsem uvolněnější a kreativnější.

A máte nějakého „guru“?

Měl jsem to štěstí, že jsem za studií měl řadu dobrých učitelů. Mnohému jsem se od nich učil a naučil a moje profesní příprava byla opravdu ucelená. Teď už sleduju svou vlastní cestu a o své zkušenosti se dělím se svými studenty. Rozhodně nehodlám být kopií nějakého jiného umělce. Každý člověk je jedinečný a uplatňuje své vlastní volby. Směřuju tam, kam mě vedou moje zájmy, senzitivita a vkus.

Na co se soustřeďujete jako pedagog?

Nejdůležitější je, jak vystavět interpretaci. Základem je analyzovat si dílo, porozumět jeho fungování, znát historický kontext, rozpoznat důležitá místa skladby, najít způsoby artikulace a dýchání hudby. Je nezbytné mít celkovou představu o hudebním díle a neulpět u techniky. Muzikant musí být aktivní, musí z něj být znát jasné zaujetí pro vytvoření opravdu životné interpretace, musí ze sebe vydávat to nejlepší. K tomu se snažím vést své studenty. Pomáhám jim k dosažení samostatnosti a nezávislosti. K tomu, aby nakonec dokázali vystavět interpretaci hudebního díla bez pomoci učitele.

Co je a má být víc: text partitury, nebo svoboda interpretace?

Víte, ve skutečnosti lze velmi precizně dodržovat vše v partituře a zároveň být svobodný v interpretaci. Navíc řada děl je založena na improvizaci a na duchu svobody – vezměte si stylus fantasticus, fantazie… Nejdůležitější je zpívat, být přirozený a chtít vyhmátnout z hudby to nejlepší. Já v sobě dokonce často hledám ducha improvizátora, když interpretuju partiturou fixovanou věc, a ducha skladatele, když improvizuju.

Kterou skladbu byste nám ve svém pražském programu obzvláště doporučil?

Mám rád každou, těžko doporučit jednu… Možná Toccatu Jeana Guilloua. Jako poctu jednomu z největších francouzských varhaníků naší doby, který loni v lednu odešel…

———–

David Cassan (1989), nositel prvních cen z prestižních soutěží, se stal vůdčí osobností své generace. Studoval na konzervatoři v Caen a na konzervatořích v Paříži a Lyonu, nyní už sám vyučuje. Koncertuje po Francii, v evropských zemích od Británie a Španělska po Pobaltí, v Rusku, Číně, Izraeli, na Islandu i v Jižní Americe. Jeho repertoár sahá od Bacha po francouzské mistry, ale oceňován je také jako brilantní improvizátor, známý nejen jako chrámový varhaník, ale i jako doprovazeč němých filmů.

Foto: Fb D. Cassana, Q. Lagny